Výměnný pobyt 21. díl

Výměnný pobyt 21. díl

Anotace: S lítostí oznamuji, že už podle mých předpokladů zbývá pouze jeden díl, pokud to do něj všechno nacpu. Budu se na to pečlivě pokračovat. Ráda bych slyšela komentáře, ať jsou jakékoli.

Sbírka: Výměnný pobyt

Nemohla jsem spát. Domů jsem se dopotácela někdy kolem druhé noční, téměř tři hodiny se marně převalovala v posteli a těsně před svítáním to vzdala. Celá nevyspalá jsem vstala z postele, navlékla na sebe župan a šla si sednout ven na houpačku. Brodila jsem se k ní skrz mokrou trávu, která mě osvěžovala. Měla jsem bosé nohy, abych si pocit chladivé rosy mohla více užívat. Připadala jsem si jako divoženka. S vlasy rozcuchanými a rozpuštěnými, ledabyle přehozeným županem a strnulým obličejem. Nebylo mi nejlépe a potřebovala jsem to ze sebe dostat.
Houpačka mokrá nebyla, v klidu jsem si na ni sedla, položila nohy do trávy, zaklonila hlavu a natáhla se. Sledovala jsem bez hlesu a jakéhokoliv pohybu pomalu se rozednívající nebe. Ještě než se na obloze objevily první známky svítání, slyšela jsem divoce zpívající ptáky. Po nich to přišlo. Tmavě modrá se na východě měnila ve slabší odstíny a uprostřed bojovala o nadvládu. Na západě vše ještě spalo. Jak krásné scenérie může člověk zažít, když si o pár chvil přivstane, i když nedobrovolně!
Jakmile se světlo prodralo na povrch, zadívala jsem se na „náš“ dům. Od okenních skel se odrážely pastelové barvy. Stačil by ještě všude kolem pnoucí se břečťan, trochu staromódnosti a mohla bych si představit nějaké anglické venkovské sídlo staré zámožné paní. Jenomže to bych nemohla žít ve městě, ne tak velikém. Je tu moc lidí, až příliš. A lidé pro mě znamenají problém. Když se nevyznám někdy ani sama v sobě, jak můžu pochopit ty druhé? Je to o šílené kontrole, vcítění, odpouštění. Ale chci já? Mám chuť se do toho zamotávat a zabředávat do tak složitých věcí jako jsou vztahy? Nemusí být jen milostné, aby nebyly složité. Pro mě, jakožto docela dost nerozhodnou a přemýšlivou osobu, je to vůbec španělská vesnice. Nejradši bych se teď procházela loukou, kolem které by nebylo ani stavení. Jenom opuštěný kus obyčejné země. To by mi stačilo. K uvolnění naprosto. Žádný stres, pouze já a mé vnitřní já. Asi to znáte, někdy se člověk prostě musí jakýmkoli způsobem dostat do toho povznášejícího se stavu, kdy ho nic netíží, nad ničím usilovně nebádá, prostě jen splývá, jako by ani nebyl uvězněn v těle z nějaké hmoty. Toužila jsem roztáhnout křídla, vzlétnout do větru a rozpustit se ve vzduchu. Nechat se unášet, být lehká jako vzduch, jen pozorovat a nezasahovat. Jaképak to musí být tam nahoře?
Z výšin jsem se snesla docela rychle dolů. Utěšila mě však myšlenka, že zítra v nich znovu budu. Ne sice se svými vlastními křídly, ale i tak poletím. Posouzením laika jsem odhadla, kolik by tak mohlo být hodin, a vydala se šouravým krokem zpět do luxusní krásy, kterou v tolik kýčovité formě příroda poskytnout díky bohu nemůže. Ano, tento dům byl moc pěkný a útulný, některé jsou na tom se svými robotickými a plastovými vymoženostmi mnohonásobně hůře. Z těchto prostor alespoň nešel chlad a necitelnost. Otevřela jsem potichu dveře a vklouzla bosky dovnitř. Z kuchyně ke mně dolétl šramot. Annie už tam musela připravovat snídani. Neměla jsem sice po včerejšku hlad, ovšem jít na poslední den do školy s prázdným žaludkem, to by mi moc nepomohlo k vyrovnanosti. A tak jsem si rezignovaně sedla ke stolu a jako obvykle pozorovala s obdivem v očích svou anglickou mámu. S milým úsměvem se na mě otočila, přihrála na stůl hrnek a nalila mi do něj horké kakao. Poděkovala jsem, přitiskla prochladlé ruce na kouřící se dobrotu a pomalu usrkla. Zatím nepřišly žádné šílené zpovědi, protože Annie měla sotva čas hlídat pánev a doplňovat toasty. Mou žádost o pomoc rezolutně zamítla, prý jsem tu poslední den a…no dál nemusím pokračovat. Byly jsme v kuchyni mlčky.
Za chvilku mi hodila na talíř osmažený banán na toastu s medem a přisedla si naproti. Jelikož jsem tohle jídlo ještě nikdy nejedla, zvídavě jsem ukousla a musela uznat, že ta křupavá sladká chuť byla opravdu výborná. Pochválila jsem šéfkuchaře a dál zamyšleně ukusovala a sledovala lesklou plochu mramorové desky.
„Tak,“ mlčení bylo prolomeno, „ jaké to včera bylo?“ Annie se ptala dost opatrně.
„No, ve všech ohledech to předčilo má očekávání.“ Poznamenala jsem ironicky.
„Aha. To je dobře, ne?“
„Jak se to vezme. Třeba to vystoupení se opravdu povedlo. Mohlo to být lepší, ale všichni s tím byli spokojení. To následující…už tak povedené nebylo.“
„Mám se ptát?“ zvedla obočí.
„Radši ne. To nejdůležitější ti říct můžu rovnou,“ usmála jsem se, „šaty sklidily úspěch. Za což samozřejmě vděčím tobě. Jinak už není o čem mluvit. Neopila jsem se, ani neprovedla žádný skandál, jestli tě to uklidní.“
„Ha.“ Zasmála se. „Uklidní. Víš, jak se děsím, až pustím na ples Christinne? Už vidím, jak dopadne. Jack ji bude muset nést na zádech. Ona je trošku utržená ze řetězu, to sis všimla určitě i beze mě.“ Pomalu jsme se přesouvaly jinam, lhostejnost opadla a já se konečně mohla bavit normálně, nepodrážděně a zaujatě.
„Každý nemůže být stejný. Buď za to ráda. Ne za to opití, ale aspoň si s ní užiješ nějakou srandu. Lepší, než aby věčně seděla zavřená doma. Takhle si vážíš chvil, kdy ji máš pod dohledem.“
„Někdy mě až děsí, jak to utíká. Roste nám před očima. A tobě to tu taky uteklo, co? Zítra už budeš doma a my tady budeme mít prázdno.“
„No jo. K tomu nemám co říct. Leda abyste si pořídili psa a dali mu můj pokoj.“
„Ježiš, to ne! Jack by se zbláznil…“
A tak snídaně uběhla, aniž bych musela hodiny na stěně nějak násilně popotahovat. Nakonec jsem se nerada zvedala. S plným žaludkem to šlo docela ztuha, navíc se mi nechtělo opouštět tu příjemnou domáckou atmosféru. Nedalo se nic dělat. Došla jsem se nahoru připravit, popadla sportovní tašku na rameno a vyrazila na poslední cestu do školy.

Bylo to zvláštní zase kráčet těmi ulicemi, tentokrát naposled za stejným cílem. Pustila jsem si hudbu, aby se mi lépe šlo, a už to běželo samo. Před vstupem na pozemky školy jsem čekala. Naproti mně přicházela očividně nevyspalá Kate. Pod očima se jí rýsovaly obří tmavé kruhy, ale její tváře přesto přímo zářily. Zubila se na všechny strany. Večer zjevně dopadl výborně.
„Ahoj.“ Usmála jsem se na ni a zapřísahala se, že se musím tvářit jinak než zarputile. Přeci ji nezkazím radost. Navíc mi určitě bude chtít vyprávět a poslouchat je lepší než mluvit.
„Ahoj. Dneska jsi se mnou naposledy ve škole. To je hrůza!“ posmutněla a vydala se do parčíku před vchodem.
„Zase tak strašné to není. Podívej, já budu mít prázdniny o tři dny dřív. Vy se budete muset ještě pořád trmácet pod přísnými pohledy profesorů.“ Škodolibě jsem ji dloubla do žeber, až nadskočila. Tvářila jsem se sice výsměšně, ovšem pravdou bylo, že jsem jí záviděla. Říkat to nahlas se mi nechtělo.
„Hm. Naštěstí se ke konci neučí, tohle je opravdu poslední den „studia“. Pak budeme chodit na exkurze a podobný ptákoviny. Skoro není nutné vylízat z domu. Asi si udělám volno a využiju ho s Alexem.“
„Jo? A jak, jestli to není tajné?“ zajímalo mě. Třeba po tom plese někam pokročili, i když to by mi asi řekla ještě ten večer, nebo spíš v první větě tady před školou.
„Ale, ale, co to slyším, sestřičko?“ Objevil se mezi námi znenadání Max s ponurým úsměvem na tváři a přetrhl mé úvahy. Koukal raději na Kate než na mě. „Někdo se to chce ulejvat? To bych měl dělat spíš já, ne?“
„A to jako proč? Ty jsi ve druháku taky nikam nešel, proč bych zrovna já měla?“ bránila se.
„Protože já byl vážně nemocen. Snad jsi mě viděla.“ Poznamenal.
„Jo, měl jsi pěknou kocovinu z předešlého dne. Tomu teda nemoc neříkám. Tvoje chyba, že neumíš pít s mírou. Kluci tě tahali k nám do baráku snad hodinu. Nebyl schopný trefit se ani na schody, dovedeš si to představit?“ obrátila se na mě s tímto „veselým“ zážitkem.
„Ne. Radši si to totiž nepředstavuju. Nevím, jak bych se tvářila vidět ho zpitého pod obraz.“ Prohodila jsem nenápadně. On to však slyšel moc dobře. Poprvé se na mě zadíval zkoumavě. Jezdil očima po tváři k očím a zase zpátky. Netuším, čeho tím chtěl docílit. Otočila jsem se.
Proti nám se vyřítila ředitelova sekretářka, taková menší drobná dáma s brýlemi v šedivém kostýmku, jakmile mě zaregistrovala, zamávala na mě přes celou chodbu a nahlas zavolala: „Slečno, máte se po vyučování hlásit u pana ředitele kvůli vašemu odjezdu!“ polovina lidí stojící v naší blízkosti se k nám zaujatě otočila, pokývla jsem jí hlavou a raději se stočila ke své skříňce, kam jsme mezitím došli.
„Počkej!“ zarazil se Max v hraném úžasu. „Ty zítra odjíždíš?“ vyvalil na mě oči.
„Jako bys to nevěděl.“ Poznamenala jsem ironicky a vytahovala si potřebné učebnice a sešity.
„Nevěděl.“ Dodal.
„Fajn, tak už to víš.“ Zabouchla jsem mu dvířky před nosem, možná trochu razantněji, chytila Kate za loket a dotáhla ji do třídy. Max ještě drahnou dobu stál a civěl za našimi mizejícími zády.

Jelikož jsem se už se třídou rozloučila vynuceným zhodnocením mého pobytu zde, nemusela jsem už skoro nic dělat. Poslouchala jsem naposledy výuku v angličtině, užívala si vjemy z jiného prostředí a celého školského systému a v případě, že jsem se nudila, psala jsem si seznam, co všechno musím odpoledne udělat. Během jedné hodiny biologie jsem zaplnila skoro celou stránku svého bloku. Teda, to bude zařizování. Jak já nesnáším balení!
S předstíranou trpělivostí jsem přetrpěla šest vyučovacích hodin a pak se konečně zvedla, abych začala odškrtávat položky na seznamu. První na řadě byla návštěva ředitele. Sesbírala jsem si věci, plácla taškou před sedící Kate a připomněla jí: „Musím za tím ředitelem.“
„Jo, no vidíš. Já myslela, že teď půjdeme spolu na oběd.“ Poznamenala zklamaně.
„Aha. S tím jsem nějak nepočítala. Tak půjdeme nejdřív na oběd a já se tam pak stavím.“ Podřídila jsem se. Abych pravdu řekla, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale když to měl být poslední oběd ve školní jídelně, rozhodla jsem se dodržet tříměsíční tradici.
Oběd nebyl zrovna světoborný. Seděly jsme u svého oblíbeného stolu, tentokrát mlčky. Kate se snažila několikrát vyvolat konverzaci, její pokusy však skončily neúspěšně. Raději jsem kroužila vidličkou po talíři a honila na něm hrášek, pozorovala zbytek jídelny a poslouchala šum hovorů, které k nám od sousedních stolků zalétly. Když se Kate zmínila o přítomnosti jejího bratra, natočila jsem se zády k nim, abych se nemusela dívat na tu nenáviděnou tvář mezi nimi, která jistě bez Maxe nikam nešla.
Po deseti minutách přežvykování tří brambor a hrášku rozházeném po celém tácu jsem se konečně zvedla a dala na srozuměnou, že se sejdeme před školou. Tác jsem odnesla přímou cestou, jež vedla téměř kolem jejich stolu. Nevšímala jsem si nikoho z nich, ovšem postřehla jsem, jak v inkriminovanou dobu mého procházení kolem střídmý hovor utichl. Bylo mi to jedno, ať si dělají, co chtějí.
Cestu do ředitelovy pracovny jsem nalezla bez obtíží. Sekretářka v šedém kostýmku mě bez otálení uvedla dovnitř. Pan ředitel mě očividně čekal. Seděl s rukama sepnutýma v koženém křesle a zíral do stropu. Když jsem vešla, vzhlédl.
„Á, výborně. Tak tě tu máme.“ Přešel okamžitě k věci. „Dnes tady končíš, přestože školní rok trvá ještě tři dny. Nu, doufám, že se ti u nás ty tři měsíce líbilo.“
„Jistě. Byla to…moc zajímavá zkušenost a jsem za tu příležitost moc ráda. Děkuji.“ Snad jsem naznačila svou vděčnost dostatečně.
„Nemáš vůbec zač. Tak,“ začal se přehrabovat na stole ve štosu papírů, „kde jsem to jenom…a, tady. Tenhle papír zaneseš do své školy v České republice, ten druhý je pro tebe. K tomu přidávám ještě hodnocení profesorů a tvoje ofocené práce na památku. To je všechno, můžeš jít. A šťastnou cestu.“ Rozloučil se se mnou bez protahování.
U dveří mě však jeho hlas naposledy zastavil: „A kdybys zatoužila někdy se do Londýna zase podívat, stav se. Řekni Mary, ať ti dá mou vizitku. Jsi tu kdykoliv vítána.“ Pak mě máchnutím ruky propustil. Usmála jsem se na něj na souhlas a zmizela za dveřmi.

Chodbou jsem kráčela pomalu. V tichém klapotu svých bot jsem odkrajovala vzdálenosti mezi mnou a mou skříňkou. Táhla jsem se jako šnek, a to díky svým skvělým myšlenkám. Slyšela jsem je, jak si vzrušeně, utlumeně šeptají, převracejí můj život naruby a snaží se narušit tu rovnováhu, které jsem se po celý den držela. Ještě tak se tu rozbrečet! To se mi určitě snažily podstrčit. A já jim to nedarovala!
Vyklízela jsem si útroby plechové úschovny do tašky, která se plnila a těžkla váhou několika knih, tělocviku a různých věcí, které jsem za ty tři měsíce stihla do školy nanosit. Plakát jsem si dovnitř kupodivu žádný nevylepila, ovšem jedna samolepka tam přichycena přeci jen byla. A ta zůstala jako poslední. Černá s modrým ornamentem v plamenech stejné barvy. Našla jsem ji doma někde zahrabanou a od té doby ji měla neustále při sobě a teď, teď jsem ji musela strhnout. Odlepit kousek papíru bylo horší, než celé to divadlo dohromady. Znamenalo to, že dál nebudu lpět v těchto končinách. A tentokrát je to skutečně tady.
Zaslechla jsem kroky, avšak neotáčela se. Neznámý, či neznámá šla pomalu. Mohl to být kdokoli a já se zrovna zabývala důležitějšími věcmi. Další zkoumavé a tázavé pohledy jsem nechtěla. Zavřela jsem oči, přiložila ruku k odlepenému růžku a bolestně sloupla zbytek.
Kroky utichly. Rozevřela jsem víčka a hleděla do Danielových očí. Byl ode mě tak tři metry vzdálen, přesto jsem pozorovala jenom je, nic jiného. Odvrátila jsem se, zaklapla skříňku a svou samolepku schovala. Vzdaloval se a já trpěla.
„Veru!“ ozvalo se chodbou volání dívčího hlasu. „Pojď už!“
Vždyť už jdu, zamumlala jsem si pro sebe a loučila se pomalou chůzí a pátravým pohledem s tou úžasnou budovou, která mi zadělávala na taková muka. Tiskla jsem si do paměti každý její kout. Postavení skříněk, dveří, tikot hodin a všudypřítomnost školní atmosféry.
Pod nohami mi ubíhalo šedé linoleum. Krok za krokem ven z minulosti. Bylo zvláštní oprošťovat se, jen jít a nechat budoucnost ležet před sebou. Nevěděla jsem, co mě čeká tam venku, ale ten pocit byl zajímavý. Moc.

„Tady jsi. Konečně!“ uvítala mě Kate ve slunném odpoledni a přiskočila blíž ke mně. Venku nečekala sama, opodál postávali kluci. Dva s pohledy upřenými, jeden se sklopeným. Nemusím asi vysvětlovat, který komu patřil.
„Tak jsi se rozloučila.“ Konstatovala Kate a sledovala mě. Zaklaply dveře a nadobro to ukončily.
„Ano.“ Co víc k tomu říct. Následovalo rozpačité ticho. Došlo jí, že po mně nemůže nic chtít. Proslovy a vylívání lítosti lidem zrovna má silná stránka nebyla, pokud jsem neprožívala tu velmi slabou.
„No, já…ehm…budeš mi tu moc chybět.“ Skoro to šeptala, klopila oči. Připadala jsem si jako na nemocničním lůžku pět minut před dvanáctou.
„Však ty mně taky.“ Nechtěla jsem to utrpení protahovat, tak jsem ji objala. Stejně by to následovalo. Stály jsme tam jako sochy vytesané z kamene. Kate neměla daleko k slzám, já zase bojovala s chutí umáčknout ji. Byla to dobrá kamarádka, její smích a ztřeštěniny spolu s neustávajícím nadšením každé ráno mi budou chybět. Jak vždycky přiběhla a hned vykládala, co se jí přihodilo! To dokáže prostě jenom ona.
„Neboj,“ odtáhla jsem se, „však se ještě někdy uvidíme. Evropa není zase tak velká, abychom na sebe někde nenarazily, ne?“ usmála jsem se na ni. Koutky jí cukaly z více důvodů. Byl to pohřební smích. Měla jsem chuť křičet, že tu dnes přeci nikdo neumírá. Sestoupila jsem ze schodů a zastavila se před těmi třemi mučedníky.
„No, tak se s vámi loučím, pánové. Byla to...“ zaváhala jsem. „Celkem zajímavá zkušenost.“ Vzpomněla jsem si na svá slova u ředitele a použila je. Musela jsem se rozesmát. Jak málo toho můžu říct, pokud se jedná o něco citlivého.
„To, to rozhodně.“ Vykoktal Max, pak ke mně natáhl ruku, já ji s úsměvem přijala a vyfasovala ještě tařka přátelské poplácání po zádech s objetím dohromady. Zjevně se musel k takovému činu odhodlávat dlouho.
Daniel mi podal ruku, tiskl ji déle, než je nutné, pak mou dlaň pustil. Dál si mě však prohlížel a vpíjel se do mě očima. Raději jsem k němu nezalétávala pohledem. Nedalo se to vydržet.
Poslední na řadě byl Peter. Chtěla jsem odejít a vyměnit si s ním jenom pozdrav, po dvou krocích mě však zastavil jeho nesmělý hlas. Přinutila jsem se zastavit a otočit se na něj hrdě, s neochvějnou důvěrou v postoji.
„Já…chtěl jsem se omluvit za ten včerejšek.“ Vylétlo z něj potichu, nejistě. „Nikdy jsem ještě holku neuhodil. Nevím, jak se to mohlo.“ Zarazil se. „Ne, nebudu se vymlouvat. Je mi to líto a myslím to vážně. Nerad jsem ti pokazil večer.“ Zmohlo ho to. Po tom, co to vykoktal, stál na místě a čekal. Popravdě, netušila jsem v tu chvíli, co mu na to povědět, ovšem spontánnost to za mě vyřešila. Vrazila jsem mu facku, pak mu podala ruku, potřásla si s tou jeho, usmála se na něj, prohodila, že teď už jsme si kvit, a otočila se od jeho vyjeveně koukajícího obličeje s rukou na pravé tváři.
Šli se mnou za bránu. Obrátila jsem se na ně, usmála se a prohodila bezstarostné sbohem s přáním hodně štěstí. Pak jsem se vydala na opačnou stranu cesty. Povytáhla si na rameni tašku a vykročila dál. Neotočila jsem se, ač po tom jedna má část toužila. Cítila jsem, že stojí na místě a sledují má záda, jenomže já chtěla jedinou věc, a otočení jí nebylo.
Autor Trouble, 11.07.2008
Přečteno 419x
Tipy 3
Poslední tipující: Lillous, Nelčik
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ahoj, vidím, že tu ještě není žádný komentář, na který určitě čekáš, tak já ti jeden poskytnu.
Pokud můžu zhodnotit román jako takový a nejen tuhle část, tak tohle je jediný kus, kde jsem fakt čekala na každý díl a s chutí si ho přečetla. I když nejsem literární kritik, tak některé pasáže byly prostě úžasné. Není to tuctový románek plný sladkých slovíček a vyznání lásky. V tomhle je podle mě něco víc. Líbí se mi, jak hlavní hrdinka přemýšlí, vlastně celá postava je mi hodně sympatická a dá se říct, že i blízká. Upřímně si nedovedu představit, co bude v závěrečném dílu.
Takže co ještě dodat...vlatně je jedna věc, nad kterou přemýšlím snad od první části - je to celé jen smyšlené, nebo tam jsou opravdu zážitky z vlastní zkušenosti?
Díky za případnou odpověď:)
To je prozatím vše, ale předpokládám, že k poslednímu dílu taky něco připíšu. Ale je to opravdu dobrý kus - z pohledu laika - čtenáře.

12.07.2008 23:02:00 | Lillous

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter