Nesnášet nebo milovat?

Anotace: 4.díl

Kolik je hodin? Se sama sebe ptám když pomalu rozevírám oči a uvědomuji si, že je sobota. Osm ráno?! Chtěla jsem ještě spát, ale bohužel už jsem nemohla usnout. Šla jsem si dát na probrání dlouhou a krásně teplou sprchu. Když jsem už byla umytá, měla usušený vlasy a byla po dobré snídani, šla jsem pro telefon, abych zavolala Monče. Bylo už něco po jedenácté, tak snad spát nebude. Tůůůt tůůůůt. Než mi to zvedne koukám na lednici a tam vzkaz od mámy. Musela jsem odjet vracím se v pondělí, na stole máš nějaké peníze na jídlo. Dávej na sebe pozor. Mám Tě ráda. Pa mamka Mazeeec, říkám si. „Haló?“ říká hodně rozespalým tónem.
„Ty lenochu jedna vstávej. Už je Ti líp než včera?“ snažím se ji vykopat z postele.
„Jojo už je to lepší, ale včera sem měla žaludek fakt naruby, myslela jsem že umřu. A co vy do kolika ste tam byli?“ ptá se mě a já jenom slyším na druhé straně zvuk lednice.
„Hele já sem odešla hned po Tobě a Dominik taky, protože mě šel doprovodit až k brance. Já budu muset končit tak se dohodnem, že ve dvě na kostkách jo? Pa.“
„Jojo pa.“ Ukončili jsme ranní rozhovor.
V televizi nic nedávají, tak jsem šla do pokoje a sedla si ke stolu. Pomalu jsem zapla počítač a mezitím jsem si byla udělat něco k pití. Když byl počítač nastartovaný, tak jsem jenom připojila icq. Hned slyším oou oou. Koukám kdopak mi to píše. Nela, copak asi potřebuje. Ptá se mě jestli nemám naáhodou její sešit z Chemie. Rychle jí odpovím, že ne. Projedu seznam lidí co je on-line, hm hm nic moc. Najednou se připojí Marek. Napíšu mu na pozdrav ahoj. Odpoví mi stejně a pak mi píše tak co Dominik?
Co?? Co?? Dělám že nevím vůbec nic...
Včera mi to psal a šecko to vim takže? Sakra on to ví.
Mno já nevim a co Ti psal? Chci se dozvědět co mu nakonec psal.
Jakože ste se včera skousli a že neví jak ty to bereš, že on by tě chtěl jako něco víc než kamarádku. Je z Tebe docela na větvi x) takovej sloh si mám číst? Tak jo. Jé to je od něj milý.
Ahá, mno já právě nevim moc ho neznám, ale jako neříkám, že by se mi nelíbil to né. Odepisuji hned na to co jsem si přečetla. A čtu si to znova.
Jj, hele já jdu už na kostky tak pojd taky zatim pa ukončuje naší krátkou, ale informacemi nabitou konverzaci.
Pp Narychlo píšu a odhlašuji se z icq.
Pomalu se oblékám, ale jak hrabu v tý skříni, tak mám jeden velký problém. JÁ NEMÁM CO NA SEBE! V čem jako mám jít? Bude tam i Dominik přece nemůžu jít v něčem co už viděl. Tohle ne, tohle je hrozný, tohle je mi už malý a tohle zase strašně vytahaný. No konečně tohle triko by šlo. Ale mě se k tomu nic nehodí. To snad ne. Navíc je docela už chladno, takže si stejně vezmu mikinu. Ale jakou? Nemám žádnou novou. V nejbližší době musím jít nakupovat. Řikám si jako vždy, když stojím u skříně a mám dilema co na sebe.
Asi po půl hodině jsem už tak nějak oblečená a vyrážím z baráku. Jdu na hlavní, pak kolem KFC a pomalu se blížím kostkám. Moje cesta trvá asi tak deset minut pešky. Jak jsem skoro tam, už slyším Moniky smích na celé kolo. Nevydržím to a musím se pousmívat taky. Ale nejen z toho, že jsem zahlédla Móňu, ale proto že je tam ten krásnej kluk co mě včera líbal. Jakmile si na to vpomenu, cítím jak mi teplají a poté i červenají tváře. Což je přesně právě to co nechci. Pozdravím všechny najednou a sedám si na lavičku. Dominik přišel a sedl si vedle mě. Nastává mezi námi chvíle ticha. Mára to zpozoruje a jde k nám. „Co vy dva tady tak potichu, hm? Vy ste právě ty co by si měli nejvíc co říct tak šup.“ Snaží se nás nabudit k tomu, aby jsme si o tom promluvili. Asi se mu to podařilo, protože Dominik začal mluvit.
„Hele k tomu včerejšku........já nevím jak ty to bereš, ale....víš...mě se fakt líbíš...a....prostě...kdyby to mezi náma vyšlo, teda kdybys chtěla....tak bych byl rád.“ Vypálí na mě, sice asi s pěti minutovejma pauzama, ale přeci jenom. Jenže je tu jeden háček, já ještě nevím co chci. Jestli jo nebo ne. Ano? Ne? Já nevím. Pomóc. Když on je tak krásnej, já si nemůžu pomoct. Ten jeho úsměv mě vždycky odzbrojí a já mu pak nemůžu říct ne.
„Já jsem nad tím trochu přemýšlela a došla jsem k názoru, že.....by jsme to mohli zkusit.“ Tak a je to venku. Oba dva na sebe tak koukáme, až je to trochu trapný. pak mě ale chytí za ruku a začínáme se bavit o docela všedních věcech. Ptá se mě na náš barák, protože on bydlí v paneláku. Mají ho na hlavní, to je kousek ode mě.
„Hele vy dva co soukromničíte? Snad půjdete sem ne?“ řve Alex přes tři lavičky, ale vypadá to tak, že s tím nemá nejmenší problém. Kouknem na sebe. Zvednem se a jdem k nim. Po chvilince na mě skápla kapka. A další. Ostatní už to také zpozorovali. Než se pořádně rozpršelo, dohodli jsme se, že půjdeme do Dory. Když jsme usedli, hned se ke nám blížil David. Kolega z protisměny. Je strašně milej. Úsměv mu na tváři nezmizí snad nikdy. Když máme všichni objednáno, Alex navrhuje fotbálek. Což mi vůbec nevadí, protože mi to docela jde. Ale jak budem hrát, když je nás pět?
„Tak si dejte jednu hru vy, a já se pak s někým prostřídám.“ Říká Mára a jde si rozměnit na pětky.
Když dohrajeme oba dva fotbálky, jdem zpátky ke stolu.
„Hele já vím, že je to narychlo, ale mě máma oznámila, že jede dneska pryč, a vrací se v pondělí, takže mám barák volnej. Já na to úplně zapomněla.“ Jsem to ale blbá, já na to fakt zapomněla. Co vy na to?“