Vanilkové dřevo

Anotace: Příběh neobyčejné dívky jménem Stela... 1. kapitola

„Čus!“ Vřítím se do zkušebny s pětiminutovým zpožděním. No, zkušebna – to je snad trochu nadnešený výraz, je to prostě a jednoduše – obyčejný sklep. Přesto nám ale velmi dobře slouží.
Kluci zvednou hlavy.
„Čau, kde se flákáš, Steli?“
Podívám se na Marka, sluší mu to jako vždycky!
„Mám pro vás novinku, pánové! To budete valit voči!“ Řeknu a dřepnu si do starého křesla, které kluci našli bůhví kde. Ale hodí se, jak říká Dušan, jeden z členů našeho bandu.
„Jo? A jakou? Chceš pivo?“ Zeptá se Jirka, zvaný Georg. Hraje na basovku a navíc má překrasný dredy.
„Ňák moc otázek najednou, ne? Ale to pivo bych si dala!“
Přijmu od něj lahváče a pokračuji: „Ta novinka je novej kus!“
Mohutně se napiji a odložím láhev Gambrinusu na ztrouchnivělý stolek.
„Tak povídej!“ Tváří se nedočkavě Georg, stejný výraz v obličeji má i zbytek členů naší punkové skupiny.
„A to sem dala dohromady jak text, tak i hudbu!“ Naparuji se z legrace.
„Tak nezdržuj a zpívej rovnou!“Pobídne mě Robert, který je k nezaplacení, protože kluk, kterej hraje takhle na bicí se jen tak nenajde.
„Tak jo, menuje se to Zavři oči!“
„Tak to sem teda zvědavej!“ Usměje se Marek.
Ani nevim, jak mě to napadlo, ale předevčírem mi to nějakým způsobem vlezlo do hlavu.
Začnu zpívat:
„Zavři oči, když kolem bezdomovce jdeš
zavři oči, když dítě na ulici žebrá
zavři oči, at nevíš, kdo vlastně jseš
zavři oči, když se tě osud zeptá...

Zavři oči, když lidi na ulici střílej
zavři oči, ať nevidíš začátek války
zavři oči, když náckové řvou – bílej je dobrej
zavři oči a nemysli na rodinný hádky...

Dívat se tam, kam chceš ty
a nehledět pravdě do očí
to umí každej z nás,
tak se toho zbav...

Tento svět se sám určitě nezmění
a když ho nezměníš ani ty
tak to nemusí udělat někdo jiný
a dál budem chodit přes mrtvoly...

Musíme otevřít naše slepý oči
vidět a vnímat zkurvenou realitu
jinak se s námi ten kolotoč dotočí
a slovo ´přežít´ dostane hlavní prioritu...

Teď je ten čas něco změnit
už nesmíme víc dál čekat
nechte si situaci vysvětlit,
abychom se nemuseli pohřbívat..
Dívat se tam, kam chceš ty
a nehledět pravdě do očí
to umí každej z nás
tak se toho zbav..

Skončím a chvíli je úplné ticho, potom ho tiše prolomí Marek.
„To bude pecka, Steli!“
„Ty vole, to určitě, text je skvělej, hudbu dáme dohromady, to se ti vážně povedlo!“ Přidá se Dušan.
„A máš tu text i s akordama?“ Zeptá se Marek.
„Mám, dokonce pětkrát!“
Rozdám každému jeden list s textem.
„Mohli bysme si teda zkusit muziku, co vy na to?“ Řekne Marek a sáhne po své vanilkově žluté kytaře. Je vážně krásná, stejně jako její majitel!
Ostatní souhlasí a taky se hrnou ke svým nástrojům, já dál ležim, jsem zabořená v křesle a pozoruji je.
„Pak řekni, jak to zní a jak si to vlastně přestavuješ!“ Mrkne na mě Robert přes bubny a začne do nich mlátit.
„Asi takhle rychle?!“
„Trochu rychlejš, ale ne zas moc...no...no...jo, asi takhle!“
Poslechnu si celou písničku a vytknu jim vše, co jsem si představovala jinak. Myslím, že teď už bysme to mohli zkusit i s textem, řeknu to nahlas a všichni samozřejmě souhlasí.
Nezní to vůbec špatně, ale je jasný, že to ještě potřebuje vypilovat.
Jdu k Dušanovi.
„Tady,“ ukážu mu v textu, „by moh bejt ňákej vokál, co ty na to?“
„Jo, jo, taky sem si řikal, že by to tam nebylo marný!“ Přitaká Dušan. Tenhle týpek má úplně úžasný číro. Momentálně zelený, ale určitě ne na dlouho, je jako chameleon.
Za to Marek, ten má krásný dlouhý černý vlasy. Jo a mimochodem – má fakt super hlas.
No jo, máš pravdu, jsem do Marka úplně blázen, dobře, no – přiznávám. On má ale bohužel slečnu, je to marný. Sice se mi zdá, že po mě občas pokukuje, ale nevim, no.
Za to u Dušana je to naprosto jasné, dává dost najevo, že se mu líbím, někdy až moc.
Zkusíme ještě pár starších písniček a chvíli posedíme u pivka. Kecáme o všem možném, hlavně o naší kapele.
Dnešní zkouška se mimořádně vyvedla, ani jsme se nepohádali, výjimečně...