Hledání ztraceného já - 6. díl

Anotace: pokračování...

Sbírka: Hledání ztraceného já

Z reproduktorů se line doslova vůně. Nevím, jestli tyhle písničky má speciálně pro holky, aby je dostal na kolena, ovšem mě teda dostal. Na tuhle písničku jsem totiž tančila s Robertem. Na to nemůžu zapomenout, bylo to nádherné. Objímal mě tak moc, a tiskl mne k sobě, až se mi zasteskne. Stačilo se dole na něj podívat a všechno se vrátilo. Ta láska ze základky přetrvala a nezrezivěla. My dva se buďto jenom přitahujeme nebo jsme si souzení. Jinak si to nedovedu představit. Ani u své první velké a hlavně dlouhé lásky jsem nic podobného nezažila. Byl to zvyk, a taky způsob, jak utéct od normálního života. Za to jediné můžu být vděčná.
„Jsme tu,“ oznámí mi po chvilce Libor.
Hraje už rychlejší skladba. Ta před tím mne však vykolejila dokonale.
„Halo, jdeme?“ připomene se znovu ten krasavec.
Jo, je asi hezký, možná nádherný, ale to je vše. Cítím se úplně normálně. Mrazení se nedostavuje.
Váhavě vkročím do restaurace. Jednou jsem tu byla s rodiči na povinném obědě. Vaří tu, myslím, dost dobře a podle toho se také odvíjí ceny.
Číšník nám poukáže na poslední volný stůl. Posadíme se a během chvilky dostaneme do rukou jídelní lístky. Rychle jej otevřu, abych nemusela koukat přes stůl na toho, kdo mě sem pozval.
Řízek normální a takový. Bože, kdo vymyslel tolik druhů řízků. A steaky, no to mě podržte. Snad celá strana. Nakonec si vyberu vepřový steak se šunkou a sázeným vejcem a k tomu bramborové placičky. Libor si dá hermelín v bramboráku a rovnou si to poručí dvakrát, to kdyby náhodou jedna porce nestačila. Asi má velký žaludek, pomyslím si.
„Tak si můžeme pořádně popovídat,“ mrkne na mě.
„Ty ale asi na tohle nejsi zvyklý, co?“
„Co myslíš?“
„Nejprve si s holkou povídat a poznat ji, řekla bych.“
„Jo tak, jakože nejprve prubnu, jestli je šikovná v posteli a pak teprve co má v hlavě?“
„Řekl jsi to přesně,“ potvrdím.
„Někdy se to tak odvíjí, ale není to pravidlo.“
„Podle toho, jak ses včera choval, bych ani neřekla.“
Znejistí. „Jak jsem se choval.“
„Je to pryč, ale nijak hezké to nebylo a trochu jsem ti naznačila, ale je to jedno.“
„Možná bych se měl omluvit.“
Prý možná. On přemýšlí! Jsem s tím klukem chvíli a leze mi na nervy jako po deseti letech manželství.
„Hele, nemluvil Robert včera o tobě?“
„Kdy?“
„Včera, říkám.“
„Jak to mám asi vědět. Když jsem dorazila, nebyl tam.“
„Předtím. Říkal, že přijde nějaká kočanda.“
„Tohle že říkal?“ moc nevěřím.
„Fakt. Vypadalo to, že se těší.“
„Proč mi to říkáš.“
„Nevím, chovala ses tam dole divně. Před ním.“
„Je to jen starý známý.“
„Proč jsi teda propalovala pohledem jeho kámošku?“
„Kámošku?“ hned se mi lepší nálada.
„Jo, poznali se sice včera, ale on jaksi nemůže najít tu pravou. Pořád se mu to vyhýbá. Prý jsi ho začarovala.“
„Říká kdo?“
„On ne. Ale jeho spolužáci.“
„Od těch to sedí,“ odfrknu si.
„Třeba by mi záviděl, kdybych tě zbalil,“ mrkne na mě.
„To by sis dal. Jenže to není jenom tvoje věc. Musela bych souhlasit i já.“
„Proč se hned ježíš?“
„Protože se vyptáváš na divné věci.“
„Dobře. Tak kdy zajdeme do kina,“ je neúnavný.
„To nevím.“
„Tak já to naplánuju.“
Kdáká dost dlouho. Dokonce si ani nevšimne, že už vůbec nic neříkám. Spokojil se sám se svým monologem.
Skončí teprve když nám donesou jídlo. Na to si opravdu nemůžu stěžovat. Je výborné. Libor zbagruje obě porce a ještě chce objednat dezert. Jsem plná. Každou chvíli mám pocit, že mi uletí knoflík na ryflové sukni, kterou jsem si pořídila teprve nedávno. Nemohla jsem ji v obchodě nechat. Není tak krátká, jakou nosí vychrtliny, ale je nabíraná a má takové napínátka, které cinkají. Myslím, že mi dost sluší.
„Tak, a co podnikneme teď?“ je neúnavný.
„Já určitě půjdu domů,“ zakončím a zvedám se.
„No tak, můžeme si ještě užít.“
„Nějak se mi teď nechce,“ ušklíbnu se.
Číšníkovi hodí tisícovku a předběhne mě ve dveřích. Než zabouchne dveře u auta, vřískne: „Doprošovat se tě nebudu, nic tak extra nejsi.“
Nastartuje a odjede. Je mi hloupě. Tohle jsem teď opravdu nepotřebovala.