Erik

Anotace: 5.kapitola-Setkání(volné pokračování Fantoma)

Seděl jsem v křesle a usilovně přemýšlel. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co jsem hodlal udělat. Začal jsem se bát okamžiku, který by mohl nastat. Nevím,zda dokážu opět snést to ponížení, pokud ji vyděsím tak, že se obrátí a s hrůzou v očích uteče. Ale pokud zůstanu skryt za maskou...Nemohl jsem se smířit s tím, že jsem přes všechna varování vystoupil z mlhy, která mne obklopovala a chránila. Připadal jsem si velmi zranitelný a ohrožený. Ale již se to nedalo vzít zpět.

Ze zamyšlení mne probralo zaklepání na dveře. Leknutím jsem vyskočil a ihned si nasadil masku. Byl to naštěstí Pierre. Zastyděl jsem se za pocit úlevy.
Jak legrační, v mém věku.
„ Tak příteli, ehm, vzkaz jsem předal, ale víc nevím, ani kdy přijde nebo jestli vůbec přijde…omlouvám se. Ale přece jen,neměl byste se takto vystavovat nebezpečí.“
„To nic, drahý Pierre, děkuji za vše, i za vaši starostlivost. Teď se mnou vypijete šálek čaje,viďte?“ Dojímala mne jeho péče o mne, nevím,jestli se mu budu někdy schopen odvděčit. Vyptával jsem se zvědavě na Operu, jak pokračují opravy. To jsem opravdu
nechtěl, poničit tento skvost. Ale Anděl pomsty příliš divoce mávl křídly a dílo zkázy bylo dokončeno. Za dva měsíce budou opět otevírat, ale já u toho nebudu...
Představoval jsem si, jakým dílem asi budou zahajovat...ale má touha to uslyšet byla již marná.
Strávil jsem v této svatyni umění dvacet let života, ale krutý osud mne odtud vytrhl a již není cesty zpět. Neubránil jsem se ale pocitu, že jsem si to zavinil také sám...
Bláhově jsem snil a doufal,což mne nakonec málem stálo rozum, možná i život...
Usedl jsem ke klavíru a začal hrát a zpívat. Tóny se lehce nesly pokojem, Pierre dojatě naslouchal.
.......................................................................................

Ještě jedno patro,tak a jsem zde. Pohlédla jsem dolů. Jak smutný dům, prázdný. Ale má bázeň byla tatam. Koneckonců, obchod je obchod, uklidňovala jsem se. Rychle jsem se upravila, smutně pohlédla na svou zjizvenou paži a skryla ji pod šátek.
Vtom k mým uším dolehly nádherné tóny hudby, někdo zde tiše hrál a zpíval.
Ano, jde to z těch zadních dveří! Z těch, do kterých jsem měla vstoupit. Došla jsem až k nim a chvíli naslouchala. Krásnému hlasu, který propůjčil skladbě zvláštní kouzlo.
Pak náhle ustal. Vzpamatovala jsem se a zkusila zaklepat. Nic. Ještě jednou. Náhle jse uslyšela šouravé kroky a dveře se zvolna otevřely.

„Dobrý den,slečno, vítám Vás, prosím, račte vstoupit…“ Byl to ten mužík z trhu.
Zmocnilo se mne zklamání, tedy to všechno on…? Přece jen mi ale cosi napovídalo, že to není možné, a náhle ten starý pán odešel. Vešla jsem váhavě do pokoje, všude byly poházeny kresby a notové zápisy.
V tom jsem si všimla, že vzadu u klavíru seděl zády ke mně muž. Byl černě oděný a tmavé vlasy mu sem tam zdobily šedé nitky. Ale přeci na něm bylo něco podivného, co mne znepokojovalo. Aniž by se na mne otočil, promluvil měkkým, příjemným hlasem.
„Vítám Vás, tedy jste přece přišla……moc vám děkuji.“
Rozpačitě jsem se pousmála, v náručí jsem stále svírala kytici.
„Prosím, na stole je váza a máte tam i peníze.“
Řekl tlumeně.
„Jen Vás žádám, nikomu se ale nesvěřujte, že jste zde byla.“
........................................................................................

Tedy přišla...zbaběle jsem ji přivítal, otočen zády.
Na mé otázky odpovídala mile, ale byla roztržitá. Když se otočila ke stolu, napůl jsem se pomalu obrátil. Dlouhé vlasy jí splývaly do půli zad, pleť měla opálenou, jak jinak, pobývala přece denně na slunci.
Z levého ramene se jí svezl šátek a uviděl jsem paži, celou zjizvenou, snad následek nějakého požáru, možná
z raného dětství.
Ten padající šátek ale způsobil, že se pohnula a otočila se na mne, s čímž jsem v tu chvíli nepočítal. Ukrýt se,na to již bylo pozdě.
Odevzdaně jsem pozoroval, jak vytřeštila oči, zakryla si ústa, převrhla vázu a se zděšením utekla. Udělalo se mi nevolno, ač jsem tuto reakci předpokládal. Položil jsem hlavu do dlaní a snažil se překonat tu slabost.
I přes mé sebeovládání jsem ucítil,že mi z očí tečou slzy. Tedy opět jsem vyděsil jednu lidskou duši... Hlupáku, mohl jsi to očekávat!

.........................................................................................

Vyběhla jsem ven, ani jsem nevěděla proč. Zastavila jsem se u zábradlí...ta maska, předtím ten hlas...ne to nemůže být pravda! Stála jsem tam nevím, jak dlouho.
Začínala jsem chápat souvislosti, koho jsem to asi uviděla. Nebyla jsem si tak úplně jistá, bylo to ale možné.
Byl to on?…musel to být on! A v mysli se mi vybavily ony dva tatínkovy obrázky. Mé představy se staly skutečností. Co teď, zastyděla jsem se, jak jsem zbaběle utekla.
Pomalu jsem se nadechla a vstoupila zpátky do bytu. Kráčela jsem takřka neslyšně.
Zvedla jsem ze země jednu kresbu. Ano, to přece znám… pták Fénix, který na konci své existence shořel na popel, aby se z něj opět zrodil a pln síly znovu zamával křídly.
U krbu jsem se zastavila a nevěřila svým očím. Stál tam zažloutlý obrázek, na němž byl člověk, který byl velmi podoben mému otci...Pohlédla jsem na toho muže. Seděl tam, hlavu v dlaních. Zdálo se mi, jako by plakal.
Když si všimnul, že jsem se vrátila, polekaně vyskočil...usmála jsem se na něj.
Už jsem se nebála, i když jsem tušila, co se asi skrývá za tou bílou maskou. Udiveně na mne pohlédl.
„Jak se jmenujete, pane…?“vydechla jsem konečně.
„ Erik…“ opověděl tiše...