Erik

Anotace: 12.kapitola-Změnil se... (volné pokračování Fantoma)

...Probral mne zvláštní pocit. O mou postel byl opřený nějaký pes a olizoval mi tvář. Pociťoval jsem ukrutnou bolest po celém těle. Odstrčil jsem psa pryč a nahmatal na své hlavě obvazy. Jen ztěžka jsem se upamatovával, kde to jsem, proč zde ležím a nemohu se bolestí ani pohnout. Snažil jsem se ze všech sil, ale šlo to velmi pomalu. Vybavoval jsem si rozmazanou tvář nějaké dívky, která u mne sedávala a dávala mi pít a jíst. Pak také zdálky nějaké dva mužské hlasy.
Sáhl jsem si na pravou tvář a měl pocit, že mi na ní něco chybí. Dál už jsem nemohl, rozbolela mne třeštivě hlava, zavřel jsem oči a za chvíli mne přemohl milosrdný spánek...
...........................................................................................

Dny ubíhaly velmi pomalu. Po čtrnácti dnech se Erik cítil již mnohem lépe. Dokázal se posadit, dokonce si vzpomněl, kdo jsme. Jen Breta jsem mu musela trošku připomenout. Od té chvíle jej měl stále u sebe, stali
se z nich nerozluční přátelé. Chvílemi jsem se přistihla,že tomu ubohému zvířeti trošičku závidím.
Stala jsem se pečovatelkou, ne z povinnosti, ale díky vřelým citům, které jsem k němu chovala. O to více mne bolela jeho mlčenlivost a poměrná chladnost.
Mou péči přijímal, ale zdálo se mi, jako by nerad. Stále se omlouval, že mám s ním jen starosti a práci. Když jsem jej chtěla pohladit, uhýbal a pokud se mnou hovořil, odvracel se. Stále se snažil přede mnou nějakým způsobem ukrýt svoji tvář. Bylo mi vždy do pláče.
Ptal se po své masce a když se dozvěděl, že byla zcela zničená, jen povzdechl. Můj dárek jsem mu zatím nechtěla dát, ještě byl čas. Musel si konečně uvědomit, že mi jeho tvář vůbec nevadí. Že jej mám ráda takového, jaký je. Zatím to ale nepochopil, a možná snad ani nechtěl.

Pokaždé, když jsem usínala, vzpomínala jsem na ty krásné chvilky tenkrát v Paříži, na jeho vřelost a také náklonnost ke mně. A nyní...jako by to byl zcela jiný člověk. Ne, nelitovala jsem ničeho, co jsem kvůli němu podstoupila. Jen mne to příliš bolelo.
Ještě, že tu byl s námi Pierre, říkala jsem mu strýčku. Byl to nesmírně hodný a starostlivý člověk, každý večer jsme si povídali. Ačkoliv jsem se ani slůvkem nezmínila o svém trápení, poznal to a vždy mne shovívavě pohladil po ruce, když jsem zamyšleně pohlédla k Erikovým dveřím.
Po měsíci již mohl chodit. Venku byla zima, louky
i dvůr byly přikryté sněhem. Nyní většinou stál zamyšleně u okna a pozoroval padající sníh. Pořád měl starost o Cézara, zda je o něj postaráno. Občas také už přišel za námi do pokoje, ale neustále uhýbal svým pohledem před mým. Byla jsem ráda, že zde s námi sedí Pierre. Bez něj bych asi nedokázala zvládnout tuto nepříjemnou situaci.
Když za mnou přijeli mí rodiče, zdálo se, že se již oba smířili s mým rozhodnutím. Jen máma se dívala na Erika rozpačitě. Ne kvůli jeho vzhledu, ale možná jí mateřský cit napovídal, že zde si není něco v pořádku. Když odjížděli, sledovala mne zkoumavým pohledem. Ale já se jí nesvěřila, byla jsem příliš hrdá. A také hlavně nešťastná...

Zima se již chýlila ke konci a on trávil spoustu času venku, chodil na dlouhé procházky se psem a sám nyní pečoval o Cézara. Nezajímala ho hudba, i když mu otec nechal přivézt náš klavír. Barev ani plátna si téměř nevšímal. Sem tam usedl a napsal pár not, ale pak vždy odložil pero a dílo zůstalo ležet na stole, opuštěné a nedokončené.
Rozhodla jsem se, že s ním promluvím. Již se to nedalo déle vydržet. Pierre s tím souhlasil, také mu nebylo lhostejné, jak moc se změnil. Jakoby ztratil chuť k životu, a to nebylo dobré.
Jednou večer jsem sama usedla ke klavíru a dodávala si odvahu. Hrála jsem skladbu, kterou pro mne tenkrát složil. Všimla jsem si, že se dveře světnice tiše pootevřely. Teď to musím zkusit...
Pomaličku jsem zaklapla víko klavíru, vstoupila
k němu a zavřela za sebou dveře.
Stál u stolu, otočený zády a právě zapaloval svíci.
Když jsem k němu přistoupila, prudce se na mne otočil. Poznala jsem, že se v něm odehrává nějaký vnitřní boj. Jeho obličej ozařovalo světlo svíčky.
Všimnul si toho a ihned se odvrátil, položila jsem mu ruku na jeho tvář a obrátila ji k sobě.
Snažil se mou dlaň setřást a chtěl ode mne odstoupit. Nedovolila jsem mu to.
„Ne Eriku, zůstaňte! Musíme si konečně promluvit, takhle to přece dál nejde!...Ne, počkejte, stůjte!
Já už nemůžu dál, co jsem vám udělala, že se takhle ode mne odvracíte?“
Snažila jsem se zadržovat slzy. Bylo to pro mne hrozně ponižující. Zadíval se na mne a pak tiše odpověděl.
„ Vy jste mi vůbec neublížila, to si opravdu nesmíte myslet. Ale pochopte, celý svůj život jsem byl zvyklý starat se sám o sebe, nebýt na nikom závislý. Byl jsem fantomem podzemí, andělem temnot, všichni se mne báli. A nyní? Je ze mne tahle troska, schovávající se
a odkázaná na pomoc druhých. A k tomu ještě stále dobře nevidím na pravé oko. Nechci Vás obtěžovat svým stavem, ani Pierra. Nikoho. Nechci Vás k sobě ani nějak vázat. Jste mladá, nemůžete se zde takhle zavírat, na samotě. Se zrůdou. Měla byste raději odjet…“

„Odjet? Vyháníte mne tedy? Což jste dosud nepoznal, že mi na Vás velmi záleží a proto zde jsem? Proč si stále myslíte, že člověk, který vypadá jako vy, nemůže být nikým milován? Přijímám Vaši minulost a nevadí mi vaše tvář, je přece vaší součástí! A pokud tohle všechno nechcete konečně pochopit, tedy opravdu raději odjedu, hned zítra!“

Ani jsem si neuvědomila, jak ze mne vyšla tahle slova. Otočila jsem se, abych si utřela slzy a chtěla jsem odejít. Najednou mne chytil za ruku a obrátil mne prudce k sobě.
„Ne, prosím Vás, nesmíte od mne odjet! Odpusťte, vím, co jste pro mne v poslední době udělala. A teď již také konečně chápu, proč…“

.........................................................................................

Byl jsem rozzlobený sám na sebe. Opět jsem dovolil své nespoutané povaze, aby málem někomu hrozně ublížila. Protože jsem měl pocit, že si nezasloužím její náklonnost. Ano, také jsem si uvědomil, že mi na ní hodně záleží, že ji asi také miluji, možná už od první chvíle, kdy za mnou přišla. Jen jsem si to nechtěl připustit. Otřel jsem jí slzy a pohladil po vlasech. Udiveně na mne pohlédla. Pak jsem ji něžně objal a ona se ke mně toužebně přitiskla. Chtěla mi ještě něco říci, ale její slova zanikla v našem prvním a nekonečném vášnivém polibku. Když jsem ji poté vzal za ruku a vedl dál k sobě do světnice, nebránila se. Než jsme došli k mé posteli, ještě stačila po cestě zhasnout svíčku...