Erik

Anotace: 15.kapitola-Cesta do Boscherville (volné pokračování Fantoma)

Se zaujetím jsem den ode dne pozoroval, jak se Jeanette mění, vychutnával jsem si každý okamžik, stále jsem si myslel, že to nemůže být pravda. Že člověk jako já, všemi v minulosti opovrhovaný, nemůže prožívat tyto nezapomenutelné chvíle. V poslední době, mnohem častěji nežli já, sedávala u klavíru. Moje skladby v jejím podání byly jiné, měla pro hudbu zvláštní cit. Rád jsem jí naslouchal. Jestli to takhle půjde dál, budu já žákem…pomyslel jsem si. Naopak ona stále žadonila, abych jí zpíval. Splnil jsem jí její přání vždy tiše před spaním. A ona pak spokojená usínala v mé náruči.

Netrpělivě jsem očekával Jeanův příjezd. Nejen proto, že jsem mu chtěl ukázat, jak již dům vypadá k světu, ale především jsem se musel postavit jako muž k jisté záležitosti...Když jsem mu sdělil tu novinu, byl velice překvapený. Poznal jsem, že se velmi obává o budoucnost své jediné dcery. Chápal jsem ho. Přednesl jsem mu tedy svůj návrh.
„ Vím, co je má povinnost. Ale, jak jistě znáte můj život, jsou zde jistá prázdná místa. Prosím vás tedy, abyste mne doprovodil na cestě do Normandie, do mé rodné vesnice Boscherville. Na místní faře bych rád získal dokumenty o mém skutečném původu. Jsem povinen dát vaší dceři a dítěti své jméno...Nedopustím, aby zlé jazyky vláčely prachem jejich pověst.“
Jean se spokojeně usmál a přikývl. Domluvili jsme se, že vyrazíme již následujícího dne.

Loučil jsem se dlouho s Jeanette, nemohli jsme se od sebe odtrhnout. Zbožňoval jsem ji,a myšlenka, že budeme tak dlouho od sebe, byla pro nás nesnesitelná. Vzal jsem si svůj klobouk a plášť a museli jsme odjet. Jean musel ještě cestou vyřídit nějaká důležitá jednání, do kterých mne chtěl pomalu zasvětit. Chtěl, abych se stal jeho obchodním partnerem.
Nebyl jsem proti. Dal jsem si ale jednu podmínku. Chtěl jsem se napořád vyhýbat osobnímu jednání s lidmi. Nechtěl jsem, aby byla neustále někomu na očích moje odlišnost.
To se nedá změnit, přeji si zůstat v úkrytu.

Jakmile jsme dojeli do Boscherville, zmocnil se mne tíživý pocit. Bylo to sice již hodně dávno, ale přece jen, rána v mém srdci byla příliš hluboká. Třeba tady někde žije...s hrůzou jsem pomyslel na okamžik, že bych ji potkal...Když jsme přicházeli k faře, potkali jsme také několik lidí, ale já měl klobouk nasazený hluboko do čela. A jelikož má nová maska byla celkem nenápadná, nikdo si ničeho naštěstí nevšimnul.

Již se pomalu šeřilo, zaklepali jsme tedy na vrata fary. Otevřel nám postarší muž, zřejmě místní farář. Jeho tvář mi ale nic neříkala. Je to přece jen spousta let.
„Dobrý podvečer, pánové. Čím Vám mohu posloužit?“
Tiše jsem mu přednesl svoji prosbu. Udiveně na mne pohlédl, až nyní si totiž všimnul mé masky, a pozval nás dál. Jean zůstal sedět na lavici, já přistoupil váhavě ke stolu. Sundal jsem si klobouk a trpělivě čekal, až vyhledá záznamy. Stále se na mne ohlížel
a viděl jsem, že se mu chvějí ruce. Pobídnul jsem jej,
aby si pospíšil.

„Tak, tady to máme. Rok 1835, ano. Takže tady to vidím: jméno Erik Gaudier, narozen 13.července roku 1835,
otec Gérard, zemřel téhož roku, matka Madeleine, zemřela 1860…“
Sevřel jsem pevně klobouk, až mi zbělely klouby na ruce. Tedy je již jedenáct let mrtvá…zatočila se mi hlava a přivřel jsem oči.
„Je vám něco, pane, chcete se napít vody?“
Všimnul jsem si, že mne zkoumavě pozoruje. A také Jeana. Možná po přečtení záznamů si vybavil, kdo vlastně jsem. Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, děkuji vám. Jsem v pořádku. Připravte mi prosím rychle ten výpis, my už musíme jet.“

Když jsme projížděli kolem vesnického hřbitova, požádal jsem o krátké zastavení. U brány rostly divoké bílé růže, zamyšleně jsem jednu utrhl.
Procházel jsem pomalu mezi pomníky, a pak jsem na něj narazil. Na malém náhrobním kameni byla vytesáno jméno mého otce, a také její...položil jsem růži na hrob a pak rychle odešel. Snad někdy najdu sílu a odpustím jí...
Nasedl jsem do kočáru a pohlédl na Jeana, který mne ustaraně pozoroval. Pousmál jsem se a uklidnil ho.
„To je v pořádku, jedeme...“ Chtěl jsem co nejrychleji odtud. Pryč z těchto míst.
Navždy...

Do Sézanne jsme dojeli druhého dne v odpoledních hodinách. Teď jsem měl již v rukou vše potřebné, zašli jsme ihned za otcem Sebastianem, abych vyřídil nutné formality. Dohodli jsme se na malém krátkém obřadu u nás
na statku. Měl jsem také v plánu zakoupit do zdejšího kostela nové varhany. Otec Sebastian byl velmi rád
a srdečně mi děkoval. I za to, jak jsem pomohl místnímu sirotčinci.
Bylo mi líto těch opuštěných dětí, majících osud svým způsobem podobný tomu mému.
Pomalu se ze mne stával, ač to bylo vzhledem k mé minulosti neuvěřitelné, vážený občan. Při odchodu se otec ještě zmínil, že starý učitel hudby ze zdejší školy odchází do penze,a nabídl mi jeho místo. On sám prý neměl odvahu za mnou zajít. Slíbil jsem, že o tom budu uvažovat. Musím si to rozmyslet. Děsit místní děti, to se mi opravdu nechtělo.
Ale snad díky svému vzhledu získám respekt, jako málokdo.

Když jsme přijížděli ke statku, Jeanette už nás vyhlížela. Jakmile jsem vystoupil z kočáru, s radostí mi běžela vstříc. Vzal jsem ji do náruče a nesl domů.
A to ještě netušila, jakou novinu ji vezu.
Že se za měsíc stane mojí ženou. Jean se rozhodl u nás pár dní zůstat. Řekneme jí to až při večeři...
a spiklenecky jsme na sebe mrkli.