A co bylo dál ( 15. kapitola)

Anotace: Fantom opery a o tom jak to taky mohlo být.

Hlasité bouchnutí zátky od šampaňského snadno přehlušilo hluk pronikající do kanceláře divadla z okolních prostor. Zatímco řemeslníci, dělníci a zaměstnanci s větším či menším nadšením pracovali na odklízení škod, pánové André a Firmin si dopřávali malou oslavu. Šampaňské zaperlilo ve sklenicích a majitelé se jich nadšeně chopili. Tu třetí podal monseieur Firmin poslednímu z přítomných. Byl to Raoul de Chagny.
„Na dobré zprávy!“ zahlaholil Firmin a sklo zazvonilo. Majitelé opery pili s neskrývaným nadšením, vikomt se napil po krátkém zaváhání.
„Jsem plný optimismu, pánové,“ šveholil pan André a rozpřáhl paže jakoby chtěl obejmout celý svět. „Toto je zásadní obrat, zásadní! Ach, miluji operu … ech, chci říci balet,“ zasekl se ve své ódě na radost. „Nebo jak to teď vlastně bude, vikomte?“
Raoul de Chagny pokrčil rameny. O této stránce celé věci dosud nepřemýšlel.Události šly rychleji než čekal a byl tím trochu zaskočen. Podvědomě toužil po tom, aby mohl s protivníkem svést dlouhý a tvrdý boj a porazit ho díky vlastní odvaze, důvtipu, odhodlání, a zatím …
„Opera bez fantoma!“ vyrazil ze sebe nadšeně Firmin.
„Je fuč!“ přizvukoval André. Oba se rozesmáli a šlo jim to o to snáze, že v mezičase stačili láhev sami dopít. „Fuč!“
Raoul jim záviděl tu naprostou důvěru. Sám ještě pochyboval. Vlastně ještě dnes ráno vstupoval do pitevny policejního ředitelství s jistotou, že tělo nalezené v závalu podzemní chodby nemůže být v žádném případě tělem Ducha opery. Příliš velká náhoda. Příliš brzy. Když spatřil ostatky, zapochyboval o vlastních pochybách a v duchu připustil, že kapitánu Leverelovi křivdil, když mu vytýkal nedostatečný popis mrtvoly.
Nebylo totiž co popsat. S hrdlem staženým hnusem poslouchal, jak soudní lékař recituje z protokolu to své „muž, asi 30-40 let, vysoký 180-190 cm, tmavovlasý…“.
„Přesnější by asi bylo říkat „osmdesát kilo masa, nejspíš lidského“,“ blesklo mu hlavou a pokřižoval se.
Zřízenec na vedlejším stole rozložil svršky, tedy spíš části toho, co z nich zbylo. Nablýskané vysoké boty vedle nich jako by se svým méně šťastným kolegům posmívaly.
„Něco dalšího?“ zeptal se vikomt. Zřízenec vysypal na stůl několik pomačkaných kovových kousků.
„Todle byly asi hodinky. Tabatěrka. Spona. Nic jinýho.“
„Žádná maska, paruka, zlatý prsten?“
„Nic jinýho. Nic co by se dalo poznat.“
„Snad jen ještě,“ vmísil se do hovoru lékař, „možná tetování na předloktí. Těžko říct. Přijde mi to jako letící pták, ale sám vidíte, že kůže skoro nedrží pohromadě.“
Vikomt hleděl na cosi co bývalo lidskou rukou a cítil, že se mu dělá zle.
„Je to hledaná osoba?“ zeptal se kapitán Leverel a s jistým zadostiučiněním hledal na vikomtovu pobledlou tvář.
„To nejsem schopen říci,“ zamumlal vikomt a otočil se od pitevního stolu. Chvíli přemýšlel, pak požádal lékaře o pero a napsal na kousek papíru několik slov. Ten pak podal zřízenci.
„Předejte tento vzkaz v opeře La Garniére madam Giry. Přiveďte ji s sebou.“
Raoul de Chagny chtěl mít jistotu a nebyl s to jí dosáhnout bez cizí pomoci. Rozhodl se tedy obstarat si svědectví toho nejpovolanějšího bez ohledu na bolest, kterou tím způsobí.
Antoinette Giry vstoupila do pitevny asi o půl hodiny později. Byla upřímně vystrašená a vší silou tiskla nos ke kapesníku napuštěnému aromatickou látkou. Nechápala, nebo spíš nechtěla pochopit, co po ní mohou chtít. V místnosti byl jen lékař, policista a nějaké oblečení na stole za nimi, pořádně tam neviděla, srdce jí tlouklo až v krku a strach z tušené skutečnosti jí hnal krev do hlavy.
„Můžete nám říci, jestli poznáváte některou z těchto věcí?“ zeptal se jí policejní kapitán a ustoupil stranou.
Ta rána, ač předvídaná, byla příliš silná a drobná ženská postava se pod ní celá zachvěla. Policista ji přidržel za paži a Raoul de Chagny za závěsem zatajil dech. Ten úlek je pravý, stejně tak to zděšení. Madam Giry jemně sevřela cíp pláště a pohladila ho. Viděla ho mnohokrát, ale dnes, na denním světle a bez svého nositele, pozbyl své kouzlo a visel na stole jako obyčejný hadr. A tady, batistová bílá košile, kterou často zahlédla zářit ze tmy pod maskou. Teď je plná krvavých skvrn … Po tvářích jí stékaly slzy a přes ně se snažila rozeznat další věci před sebou. Nepotřebovala se ptát, ale zeptala se.
„Co se stalo? Smím ho vidět?“
„To by asi nebylo rozumné a není to ani možné,“ odpověděl lékař a policista dodal: „Můžete říci, že tyto věci patřily takzvanému fantomovi opery? Znáte jeho jméno? Jste ochotná to odpřísáhnout?“
Otázky jen pršely a žena roztřeseným hlasem odpovídala. Stánky policejního protokolu se plnily kapitánovým úpravným rukopisem. Madam Giry stále svírala torzo stříbrné spony v rukou a po celou dobu se na ni upřeně dívala. Když před sebou uviděla Raoula de Chagny, ani ji to nepřekvapilo.
„Mohu si ji nechat?“ zašeptala.
Než stačil kapitán říci své „ne“, vikomt přikývl. Přiblížil se hledané jistotě jak to jen šlo, a jestliže za to měl zaplatit jen kouskem stříbra, byl s tím svolný. Při pohledu na zdrcenou madam Giry pocítil i soucit. Každý muž má ženu, která ho miluje, vybavilo se mu staré rčení. Bůh je mi svědkem, že ani vlastní matka by pro tohoto muže netruchlila víc. Pak se ale zarazil. Co Christine? Co řekne Christine, až zjistí, že její anděl už není mezi živými? Opakovaně se ujišťovala, že mu z žádné nebezpečí nehrozí, tím méně z Raoulovy strany, a on ji opakovaně ujišťoval o tom, že skutečně nehrozí. A teď …
Vikomt de Chagny přihlížel jak madam Giry podepisuje vlastní výpověď a ukládá její kopii do maličké kabelky. Pokroucenou sponu si připíchla do klopy vlastního pláště a zvedla se k odchodu.
„Madam,“ vikomt ji zastoupil cestu, „chci ještě připomenout jednu věc. Kapitán Leverel o tom ví, takže chci upozornit především vás, že celá tato záležitost podléhá přísnému utajení. Nepřeji si žádné řeči v opeře, tím méně doma. Především doma a především před Christine. Kdyby se vás někdo dotazoval, o ničem nevíte, vše je neurčité, nic jste neslyšela. Mám za to, že by zveřejnění informací ničemu a nikomu neprospělo a myslím, že mi v tom dáte zapravdu i vy.“
„Teď už je to stejně jedno. Nemám proč vykládat něco ostatním,“ přikývla žena. „Pokud se mě Christine zeptá přímo, nebudu jí lhát. Co jí řeknete vy, je vaše věc. Ale věřte mi, že takové tajnosti vztahu nepomáhají. “
Než se stačil vikomt vzpamatovat z tak osobní poznámky, vyšla důstojně s lehkou úklonou ven. Na chodníku se zhluboka nadechla a rozhlédla kolem sebe. Všechno bylo stejné jako dřív, a jí se přitom změnil celý svět. Budu se muset naučit s tím žít. Naučit se žít bez něj. Pomalu vykročila zpět k opeře.