Erik

Anotace: 16.kapitola-Radostná událost,ale tím to nekončí..... (volné pokračování Fantoma)

Pomalu se přiblížil ten den, který mi stále připadal tak neskutečný. Již odpoledne přijela paní Giryová se svou dcerou, aby pomohly s přípravami. Meg si mne stále měřila zvláštním pohledem, chvílemi mi to bylo až
nepříjemné. Byla příliš zvědavá, stále se na něco vyptávala. Protože jsem ale věděl, že je pořád ve styku s Christinou, snažil jsem se jí co nejvíce vyhýbat.
V podvečer jsem celý rozrušený vyskočil na Césara a jel
k lesu. Tam jsem se pak dlouho do noci procházel. Vzpomínky se mi samy draly z mysli, nedalo se to ovládnout. Matčina nenávist, útěk z domova, život mezi cikány, pak Opera, Christina...vše mi znovu proběhlo před očima. Chvílemi jsem měl nutkání prchnout odtud někam daleko, ukrýt se a žít zase úplně sám. Jako bych se začal bránit pocitu být někde připoutaný.
V poslední době byla kolem mne spousta lidí, musel jsem si pořád zvykat na jejich neustálou přítomnost.
Ne, nakonec jsem zahnal tyto myšlenky. Nyní zřejmě nastal ten okamžik, udělat v mysli tu čáru za mým předešlým životem. Šlo to celkem snadno. Teď jsem před sebou viděl svoji budoucí ženu, které jsem nechtěl ublížit, a dítě, jež mělo přijít. A to byl ten záchytný bod v mé hluboké nejistotě.
K čertu tedy s mou minulostí! Ať už byla jakákoliv.
Nasedl jsem tedy zpátky na koně a ujížděl k domu.
Musím se připravit na zítřek...

Časně ráno přijeli rodiče Jeanette. Její matka ke mně opatrně přistoupila a políbila mne váhavě na tvář. Zkoumavě si mne prohlížela. Pochopil jsem z pohledu jejích očí, že má obavy o svoji jedinou dceru, a já ji nesmím zklamat. Pokusím se...

Gustave si dal na přípravách svatby velmi záležet, celý statek byl vyzdoben pentlemi a květinami, skutečně na nic nezapomněl. Dokonce i pes běhal s mašlí na krku. Pobavilo mne to.
Za chvíli přijel Otec Sebastian a vše mohlo začít. Pozoroval jsem Jeanette, moc jí to dnes slušelo.
Její modré oči jen zářily a v bílých nadýchaných šatech vypadala úžasně.
Při pohledu na to vše kolem, nemohl jsem se pořád nějak sžít s pocitem, že se mě to týká, že je to skutečnost, že zrovna já v poslední době prožívám tolik radosti najednou, bylo to snad až příliš. Měl jsem obavy, aby pak opět nepřišel nějaký zlom. Místo toho, abych byl nyní šťastný, snažil jsem se ze všech sil zahnat nepříjemné myšlenky.
Paní Giryová si utírala slzy a Meg mne se zaujetím pozorovala. Pomyslel jsem na to, komu bude tohle vše vyprávět...ale nevadilo mi to. Naopak, aspoň se dozví, že jsem již také našel jakýsi smysl života, tak jsme to oba přece chtěli...
Ze zamyšlení mne probral hlas Otce Sebastiana.

„Takže, Eriku Gaudiere, berete si dobrovolně za ženu zde přítomnou Jeanette Caviérovou?..."
Pak jeho slova sem tam přerušoval už jen silný šumící vítr.
.........................................................................................

Měsíc prosinec se pomalu přehoupl do druhé poloviny. Dvakrát týdně jsem docházel do místní školy, učil jsem několik žáků hře na klavír a také zpěvu. Měl jsem pravdu, můj zvláštní vzhled u nich vzbuzoval velký respekt, ale kupodivu se mne nebály. Naopak, právě od těchto dětí jsem se dozvěděl, jaká pověst zde o mne už dlouho koluje. Že jsem byl popálen u toho požáru před patnácti lety a nyní se vrátil zpět, a proto také nosím masku……zasmál jsem se tomu, ale pověst jsem nevyvracel. Lidský soucit mnohdy pomůže překonat překážky. Nač je tedy děsit mou temnou minulostí a tím, proč a jak ve skutečnosti vypadám?

Toho dne jsem se zdržel až do večera ve vesnici. Uváděl jsem v kostele do provozu nové varhany, a když jsem zahrál jednu ze svých skladeb, určenou zejména pro tento nástroj, Otec Sebastian mne nechtěl málem pustit. Musel jsem mu po dlouhém přemlouvání slíbit, že také občas zahraji na mši.Pak jsem konečně mohl odejít domů.
Když jsem přijížděl ke statku, zarazilo mne, že se téměř ve všech oknech svítí. Před domem stály zapřažené cizí saně a u dveří čekal netrpělivě Pierre s lucernou v ruce. Znepokojen jsem seskočil z koně a běžel k němu.
„Eriku, kde jste tak dlouho? Pojďte rychle, rychle! Už odpoledne to začalo! Vyskytly se nějaké potíže, trvá to již šest hodin a nevím, zda nebudeme muset dojet pro doktora!“

Běžel jsem okamžitě dovnitř, v rychlosti odhodil na zem plášť i klobouk a ve dveřích od pokoje se málem srazil s porodní bábou. Pátral jsem v jejím obličeji, ale usmívala se.
„Bylo to velmi těžké, nastaly komplikace, ale není
už třeba volat doktora, je to konečně za námi. Vaše žena byla moc statečná, máte dceru, pane!“
Ještě jsem se na ni váhavě zahleděl, na rtech mi zůstala nevyřčená otázka, zda je dítě v pořádku a jak vypadá. Její výraz ale nic neprozrazoval. Přesto jsem s tlukoucím srdcem otevřel dveře světnice a pomalu jsem vstoupil dovnitř.
Jeanette ležela na lůžku vyčerpaná, bledá, vlhké vlasy rozhozené po polštáři. Váhavě a pln obav jsem tedy přistoupil ke kolébce...odhrnul bělostnou peřinku...a pohlédl na maličkou tvářičku své dcery. Opatrně jsem se konečky prstů dotkl toho křehkého zázraku a vydechl úlevou. Byla moc krásná a naprosto dokonalá.
Pak jsem si sedl k Jeanette na lůžko a vzal ji něžně za ruku. Pomalu otevřela oči a unaveně se na mne usmála.
„Děkuji ti, za všechno, a hlavně za ni…“ řekl jsem tiše a políbil ji.
„Ale ještě jsem jí nedala jméno, čekala jsem na tebe...“

Chvíli jsem zaváhal a pak odpověděl tichým hlasem.
„Madeleine, bude se jmenovat Madeleine...“

Poznal jsem, že konečně přišla ta chvíle...odpustit své matce...