Deidre - zlomené srdce III (2. část)

Anotace: 2. část - Jak to všechno dopadne, když se tři muži Eliščina života setkají ve stejnou dobu na témže místě??? Seznámení s "milou" tchýní, co víc říct :-)

Když odešel, konečně mě přestaly bavit ty neustálé výlevy mé sladkobolné nálady a má truchlivá melancholie náhle zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Pomalu jsem se tedy zvedla (podlahu v místnosti jsem musela vytřít snad na týden dopředu) a zvědavě jsem se rozhlédla kolem sebe.
Ještě než jsem na Richarda začala tak šíleně řvát stačil mi sdělit, že Hertford je ode dneška novým domovem madam Ely Bradfordové. No a pak za námi zapadly dveře mé ložnice a já se na něj tak zuřivě rozječela, že jsem neměla ani čas prohlédnout si všechnu tu nádheru zdejšího pokoje. Byl laděn v hnědozlatých a zelenkavých barvách a zařízen s vkusem, který jasně svědčil o majitelově citu pro všechno krásné. Připadala jsem si tu téměř jako Alenka v Říši divů!
Zadívala jsem se na pruh světla, který pronikal skrz zavřená okna dovnitř, a vytvářel přitom pozoruhodné obrazce na podlaze. Neodolala jsem a jedno z nich jsem otevřela, abych pustila do místnosti trochu svěžího vzduchu.
Na příjezdové cestě jsem zaregistrovala další bílou limuzínu. Kolik jich tu, bože, mají???
Náhle mě to trklo – někdo přijel.
Asi bych se měla převléknout, napadlo mě. Jenže kde jsou ksakru moje kufry? V odpověď se mi dostalo krátkého, ale zřetelného zaklepání.
„ Vstupte.“
Zjevilo se malé křehké stvoření, možná o pár pátků starší než já.
„ Madam“, pípla dívčina s kaštanovými vlasy v uniformě komorné.
„ Ano?“, naznačila jsem jí, aby pokračovala.
„ Madam, posílá mě pan hrabě, abych vám pomohla s převlékáním.“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví o Richardovi.
„ Ale já nevím, kde jsou má zavazadla a…“
„ To už je zařízeno, madam.“
A během chvilky se ozvalo další zaťukání.
„ Díky Seane“, kývlo děvče směrem k mladíkovi, který doručil mé kufry, a rázně za ním zaklapla dveře. Potom se pustila do vybalování.
„ Počkej, udělám to sama“, hlesla jsem a vrhla se po svém báglíku.
„ To nejde, madam“, zhrozila se dívka.
„ Proč by to nešlo?“, nechápala jsem.
„ Pan hrabě mi nařídil, abych vám uklidila vaše věci a připravila vás na dnešní večeři. Do té doby si prý máte odpočinout.“
Třesky plesky, chtěla jsem vyprsknout, ale naštěstí jsem se v čas zarazila. Nechtěla jsem ji vystrašit ještě víc svým nevhodným chováním.
V duchu jsem se ušklíbla. Už mluvím skoro jako Richard… Pane jo, nevím jestli je život vyšší vrstvy zrovna pro mě to pravé ořechové.
Místo toho jsem raději soustředila pozornost k usměvavému děvčeti. Byla celkem hezká, sice pihovatá, za to se ale příjemně culila. Nevypadala vůbec nepřátelsky.
„ Jak se jmenuješ?“, zajímala jsem se upřímně.
Otočila se ke mně a v ruce přetřásala mé večerní šaty.
„ Sunny, madam“, odvětila naučeně.
„ Proč mi pořád říkáš madam?“
„ A jak vám mám říkat, madam?“
„ Já jsem Ela“, natáhla jsem k ní ruku. Váhala, potom ji stiskla. „ Budeme si tykat?“
„ To nejde, madam“, odmítla.
„ Proč ne?“
„ Služebnictvo přece nemůže panstvu tykat“, vysvětlila mi a zamrkala na mě pomněnkovými kukadly.
Fakt pěkný. Názory někdy z patnáctýho století. Tady prostě nemůžu přežít!
„ Tak mi budeš říkat aspoň Elo, ano? To madam mě ničí.“
„ Ale…“, pokusila se něco namítnout.
„ Samozřejmě, jen když budeme sami“, uklidnila jsem ji.
„ Tak dobře“, souhlasila.
Pozorovala jsem ji, co to vlastně dělá.
„ Sunny?“
„ Ano madam?“
Zamračila jsem se.
„ Elo“, opravila se.
„ Tak je to správně“, kývla jsem a pokračovala. „ Kdy se tady u vás podává večeře?“
„ Jak kdy? Jako všude jinde.“
„ A to je kdy?“, chtěla jsem vědět. Vzpomněla jsem si totiž, jak jsem doma hltala rohlíky klidně i o půlnoci a na Lavingrougu naopak s železnou pravidelností stravovala ovesnou kaši přesně o půl šesté. Oprávněně jsem se tedy děsila, abych v GB nezpůsobila faux pas hned první večer.
„ Většinou mezi osmou až devátou, podle toho, jakou má paní hraběnka náladu. Stejně je zde většinu času sama. Mladý pan hrabě věčně cestuje za obchody a jeho bratr zase cestuje…“, ztišila hlas, jako by se bála, že ji někdo uslyší, „ …za dámskou společností.“
„ Za dámskou společností?“
„ Je to strašný prostopášník a sukničkář, madam“, uchichtla se.
Ta Ela jí pořád nešla přes rty.
Tak bratr, hmmm.
„ Pan Bradford má bratra?“
„ Jistěže. Mladý pán je hrozný uličník. Vy jste o něm nic neslyšela?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„ Odkud proboha jste?“
Raději jsem dělala, že jsem její otázku nepostřehla (copak ona ví, kde je Czech Republic?) a ona nadšeně pokračovala.
„ Věčně má nějaké problémy. Starý pan hrabě, Bůh mu dej klidný spánek, ho chtěl dokonce vydědit. Ale paní hraběnka má pro něj velikou slabost. Však sama uvidíte.“
Sunny se odmlčela a raději stiskla kliku dveří, které k mému úžasu odhalily ten největší šatník, jaký jsem kdy viděla.
„ Co je to?“, zeptala jsem se a zaraženě hleděla na to množství oděvů, z nichž ale ani jeden nebyl můj.
„ To jsou šaty, madam.“
„ To vidím taky… Ale co dělají cizí šaty v mé skříni?“
„ Ale vždyť jsou vaše“, rozhihňala se Sunny pobaveně.
„ Cože?“
„ Pan hrabě nás před několika dny upozornil, že nejspíš nepřijede sám a požádal nás, abychom pro vás sehnali nějaké vhodné společenské oblečení, víte?“
Zírala jsem před sebe.
Takže Richardovi se nelíbí jak se oblékám? Nikdy se mi nezmínil…
„ Na dnešní večer si prý máte vzít tohle“, upozornila mě Sunny a rozložila přede mě večerní šaty v barvě bordó.
Krátce jsem na ně pohlédla.
„ Tak to nesmíme pana hraběte zklamat!“

Za půl hodinky jsem byla připravená úplně na vše. I na to čelit svému vlastnímu manželovi.
Tím, že mi sám určil, co si mám dnes večer vzít na sebe, mě naprosto šokoval. Vždycky jsem si myslela, že se oblékám dobře a že se Richardovi líbím. Neříkal mi náhodou, že není důležité to co má člověk na sobě, ale to co nosí uvnitř? Jenže u žen to nejspíš neplatí, zaškaredila jsem se.
Ještě před odletem jsem si stačila koupit několik nových hadříků, kterými jsem hodlala obohatit svou garderobu ve své vyvdané vlasti. A tak jsem se po tom, co mi Sunny prozradila, rozhodla neuposlechnout radu svého muže, ale zařídila jsem se podle svého vlastního uvážení.
Mezi mými věcmi byly i jedny elegantní šaty od samotného Versaceho. Stály mě pěkný balík! V duchu jsem si vybavila maratón po pražských buticích, brrr.
Když se konečně ozvalo tiché zaškrábání na dveře ložnice, já si zasunula poslední pramen vlasů do slušivého drdolu a Sunny otevřela, byla jsem připravená přijmout Richardovo rámě.
Díval se na mě poněkud užasle, pak se však usmál a pokývl hlavou na znamení, že půjdeme.
„ Nádherné šaty“, prohodil jen tak mimochodem, když jsme sestupovali po hlavním schodišti.
Zapýřila jsem se blahem. Takže se mu líbí!
Z haly jsme zamířili přes vstupní salonek přímo do jídelny. V první chvíli jsem ani nezaregistrovala postarší dámu v kanárkově žlutém kostýmku sedící naproti dveřím. Lehce nám zamávala. Usmívala se, ale tak nějak zvláštně…
Richard došel až k ní, nejprve jí políbil ruku, teprve potom na tvář.
„ Drahá matko, dovol abych ti představil Elu.“
Přistoupila jsem blíž, aby nebylo pochyb, kdo že ta Ela vlastně je.
„ Dobrý večer“, pozdravila jsem poslušně. (Maminka by ze mě měla radost, jak jinak?)
Žena si mě přeměřila zkoumavým pohledem. Pochopila jsem, co mě na ní tak zarazilo. Její oči byly chladné, i když se vítala se svým vlastním synem. Připadaly mi zlé, tomu pocitu jsem se prostě nemohla ubránit.
„ Dobrý večer, miláčku“, zašvitořila jenom.
Poté přenesla svou pozornost na Richarda.
„ Ale Richarde, copak je to s tebou? Nabídni přece slečně židli.“
Kousla jsem se do rtu, ale nic jsem neřekla. Richie si asi novinku o našem sňatku schovával na později.
„ Jistě, matko“, kývl a usadil mě ob tři židle nalevo od paní hraběnky. Sedl si pak hned naproti mé maličkosti.
„ Máte krásné jméno slečno“, pronesla uznale paní domu.
Sklopila jsem řasy.
„Děkuji.“
„ Howarde, polévku“, přikázala postaršímu muži s podnosem. „ Doufám, že máte ráda soupe aux grenouilles (žabí polévku).“
Ironie v jejím hlase nešla přeslechnout. Takže boj?
„ Tu přímo zbožňuji.“
„ Máme tady hrozného kuchaře“, postěžovala si hraběnka znuděně. „ Je to Francouz. Asi budu muset požádat lady Simmonsovou o nového, co říkáš Richarde?“
„ Jak myslíš, matko“, pokrčil Richard rameny a raději se pustil do polévky.
„ Abych nezapomněla, Blanche se po tobě ptala. Měl bys ji brzy navštívit.“
„ Pokusím se, matko.“
„ A odkud jste říkala, že jste?“, stočila hraběnka nečekaně řeč ke mně.
„ Neříkala“, zaskřípala jsem zuby. Měla jsem už dost toho vyslýchání, a to jsme byli teprve u polévky.
„ Jistě“, zachmuřila se hraběnka. „ Ale i přes to…“
„ Jsem Češka.“
Hraběnka krátce zamrkala. Mezi námi – upřímně jsem pochybovala, že má drahá lady aspoň nějakýho tucha, co to ta „Češka“ vlastně je.
Večeře byla dlouhá. Velmi dlouhá. A ještě delší, protože probíhala v absolutním tichu.
Po jídle jsme pak společně opustili jídelnu a uchýlili se do hudebního salónku v prvním patře.
„ Hrajete na nějaký nástroj, slečno?“, otázala se paní hraběnka, schovaná za šálkem voňavé kávy, čímž přerušila ono dosavadní hrobové ticho.
„ Hrávala jsem na klavír.“
„ Tak nám prosím něco zahrajte.“
Chystala jsem se zvednout, ale Richard mě zadržel. Uchopil mě za ruku a postavil se proti matce.
„ Děje se něco, Richarde?“, dožadovala se madam.
„ Ano mamá. Měli jsme v úmyslu říct ti to už při večeři, jenže…“
„ Jak dlouho se zdržíte v Hertfordu, slečno?“, zaútočila náhle hraběnka, čímž přerušila Richardův naučený proslov.
„ O tom s tebou právě chceme mluvit, matko.“
Zase to my.
„ Ela už tu zůstane. Napořád… Je to totiž moje žena.“
„ Cože?“
V tu chvíli jsem měla pocit, že starou paní nejspíš brzo raní.
„ Slyšela jsi dobře. Vzali jsme se dnes ráno.“
„ To není možné“, vyjekla paní Bradfordová nevěřícně. „ A co Blanche ?“
„ Co by mělo být?“, nechápal Richard.
„ Přeci sis nemohl vzít tuhletu koketu!“, zaječela hraběnka falsetem.
„ Mamá, ovládej se. Mluvíš o mojí manželce!“
„ Ne! Mluvím o vypočítavé mrše, která tě, nevím jakým způsobem, dokázala zlákat k tomu, aby sis jí vzal. Prospěchářko!“, štěkla směrem ke mně.
„ Mami!“
„ Vždyť je odněkud… z Východu. A neumí se ani pořádně oblékat, podívej se na ni! Každá slušná dívka přece ví, že na rodinné i společenské sešlosti se neberou černé šaty. Vždyť je to urážka!“
„ Nezáleží přece na tom, co má na sobě.“
„ To se tedy mýlíš, chlapečku“, křičela madam dál. „ Vždyť tohle má být nová hraběnka z Hertfordu. TOHLE!“
A otřásla se jako bych snad byla nějaký póvl.
Richard už mě nebránil. Bránil jenom sebe.
„ Ale vždyť s tvou pomocí…“
„ A o co myslíš, že jsem se snažila, když jsem jí vybavila šatník těmi nejdražšími modely? A ona si vezme takovýhle kus hadru!“
„ To je Versace“, hájila jsem své šaty.
Nevnímala mě.
„ Jak jsi jen mohl“, zašeptala trpce a kvapně opustila místnost. Zůstala jsem jen já a Richard.
Několik minut jsme stáli strnule vedle sebe. Vzpamatovala jsem se jako první. Takové ponížení! A on se mě ani nezastal!
Odešla jsem stejně rychle jako hraběnka přede mnou. Richard mě dohnal až přede dveřmi mého pokoje.
„ Elishko“, vydechoval ze sebe mé jméno.
Stiskla jsem kliku a chystala se zavřít.
„ Elo.“
„ Dobrou noc“, prskla jsem a přibouchla mu dveře ložnice přímo před nosem. Otočila jsem klíčem a s brekem sebou plácla na obrovskou postel. Sama.