Deidre - zlomené srdce III (3. část)

Anotace: 3. část - Jak to všechno dopadne, když se tři muži Eliščina života setkají ve stejnou dobu na témže místě??? Hra na pravdu - tak by se dal nazvat tento dílek. Hezké čtení :-)

Trhla jsem sebou a zamlženým zrakem marně brejlila po ztmavlém pokoji. Jo holka, kam se hrabeš na Supermana, zanadávala jsem v duchu. Musela jsem nejspíš usnout, docvaklo mi vzápětí a tak jsem se natáhla pro hodinky položené na nočním stolku, abych zkontrolovala time. Svou přemrštěnou snahu jsem vzdala ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mezi postelí a digitálkami je vesmírná propast třiceti centimetrů. Vztekle jsem prskla.
„ Za pět minut dvě“, zamumlal sametový hlas, který v oné chvíli pohladil nejenom můj citlivý sluch, ale i mé značně vyprahlé srdce. Prudce jsem se otočila a v odlesku měsíčního světla rozeznala siluetu Richarda.
„ Richarde… Co tady proboha děláš?“, vyhrkla jsem značně poděšeně. Pak mi konečně došlo, že je to vlastně můj manžel, takže má naprosté právo být v mé ložnici, čemuž jsem se ve skutečnosti zas až tak moc nebránila. Spíš mě zajímalo, jak se sem dostal?
Zdálo se, že velmi rychle pochopil na co myslím.
„ Přišel jsem se podívat, jestli se na mě ještě zlobíš… spojovacími dveřmi“, dodal jen tak mimochodem.
„ Spojovacími dveřmi?“
No jasně, vstupními by se sem nedostal, přece jsem zamkla. Prober se, hlupko!
„ Jistě, naše ložnice spolu sousedí. Pro snadnější, ehm – styk“, osvětloval Richie a malinko při tom zrudnul.
„ Styk?“, zamrkala jsem pobaveně.
„ Asi jsem se špatně vyjádřil, že?“
„ Kdepak, naprosto tě chápu“, přikývla jsem a koutky mi zacukaly.
Potom jsme se oba rozesmáli.
Sakriš, vždyť jsem nahá, uvědomila jsem si náhle mezi záchvaty smíchu. Holt zlozvyku spát v rouše Evině se asi nikdy nezbavím…
„ Otoč se“, vyzvala jsem proto rázně vyjukaného Richarda.
„ Proč?“, nechápal.
„ Otoč se!“
Pokrčil rezignovaně rameny a zadíval se ven z okna. Nevím proč jsem vyžadovala, aby se otočil. Vždyť už mě tolikrát viděl v mnohem odvážnějším “modelu“, ale teď jsem měla prostě chuť zahrát si na upejpavku nebo fakt nevím.
Zdálo se však, že se Richie dobře baví.
„ Už můžu?“, zahuhlal a koutkem oka šmíroval, jak jsem s oblékáním fialkového župánku daleko.
„ Hm“, zamňoukala jsem lehce, když jsem si dotahovala hedvábný pásek.
„ Fajn“, kývl a políbil mě na nos. „ Ale po pravdě – předtím ti to slušelo mnohem víc.“
Bojovně jsem si založila ruce v bok.
„ A jak ty to můžeš vědět?“
„ Když ty jsi tak hezky spala a občas ses u toho přetočila, víš Elishko?“
„ Teda! A to si říkáš gentleman?“, rozčertila jsem se. On mě šmíroval i ve spánku, no je tohle možný?
„ Pozor, mladá dámo. Já nejsem žádný gentleman.“
„ No to vidím“, zadurdila jsem ublíženě. „ Ty jsi totiž…“
Hledala jsem správné slovo.
„… tvůj manžel“, doplnil mě s nevinným úsměvem.
Proti tomu se vážně nedalo nic namítnout.
„ Vzdávám se“, vzdychla jsem a skulila se vedle něj na okraj postele. Zatímco on posedával na měkké matraci, já si pouze popolehla blíže k němu.
Sklonil hlavu a pokusil se mě políbit.
„ Tak prr, mylorde“, upozornila jsem ho odhodlaně. „ Ještě se na vás stále zlobím.“
„ Pořád?“
Aby ne, tvoje matka vydá za deset fúrií, kdo by chtěl v tomhle pekle dobrovolně žít?, mínila jsem vyhrknout, ale ovládla jsem se. Navíc mě stále trápilo pomyšlení, že mě Richie vlastně potopil.
Posadila jsem se mezi polštáři a nasadila vážný tón.
„ Richarde, já jsem si tě nevzala pro peníze.“
„ Vždyť já vím“, chlácholil mě miláček.
„ Ale tvoje matka si myslí…“
„ Pro moji matku by nebyla dobrá ani princezna Diana. Tak už se netrap, lásko.“
Schoulila jsem se do jeho náručí, aspoň z části uklidněná jeho logickými úvahami.
„ Řekni mi něco o sobě“, zaškemrala jsem. „ Vím o tobě tak málo.“
„ A co chceš vědět?“
„ Třeba mi pověz o tvém dětství, o rodině, o hobbies.“
„ Toho moc nebude, musím tě zklamat“, ušklíbl se.
„ Proč?“
„ Vyrůstal jsem po různých internátech, měl plno guvernantek a vychovatelů. Už od kolébky mě připravovali na to, že jednoho dne převezmu celé dědictví i s titulem. Můj otec byl moc hodný muž, nosil takový ten starý lorňon, víš jak to vypadá, viď?, ale staral se jen a jen o své obchody. No a matka věčně někde cestovala. Zaměstnávaly ji přítelkyně, kterým se musela věnovat, později výchova mého mladšího bratra… a na mě nikdy nezbyl čas“, povzdechl si Richard.
„ To je mi moc líto“, pípla jsem, dojatá jeho smutným příběhem. Prachy sice hýbou světem, ale štěstí si za ně fakt nekoupíš, přeformulovala jsem v mysli Rišu Müllera k obrazu svému. Jo, něco na tom bude.
„ Je to už dávno“, líbnul mě do vlasů.
„ Slyšela jsem, že tvůj malý bratříček je pěkný drak. Kolik mu vlastně je?“, neodolala jsem, abych se nezeptala. Sunny mě pěkně nahryzala.
Richard se teď maličko zamračil.
„ Sir z Hemingemu, hmmm. Vůbec se nechová jako šlechtic. Ohlíží se za každou sukní, co ti mám povídat. Hrůza! A pak žehlit ty jeho problémy… Je jak malý kluk. Počkej, až ho sama poznáš“, varoval mě.
„ Ty děláš, jako by byl kdovíjak neodolatelný “, zasmála jsem se rozpustile. Vážně jsem nevěřila, že by jeden studený psí čumák zvaný Angličan zvládl takové vylomeniny.
„ Je to mnohem horší. Hotový magnet na problémy. A na ženy… Co já vím, dostal snad každou v našem hrabství. A to nepočítám ty slečinky mimo Londýn!“
Vypadalo to, že jen vzpomínka na bratra Richarda neskutečně vytáčí.
„ Měla bych se ho snad bát?“, zažertovala jsem ve snaze odlehčit situaci. Richard neodpověděl.
„ No tak, Richie. Ode mě dostane košem, uvidíš. Nebude se mi ani trošku líbit!“
„ Slibuješ?“, jako by ožil.
„ Slibuji“, odpřísáhla jsem a na znamení přísahy vztyčila dva prsty. Nevydržel a rozchechtal se.
„ Jsi tak kouzelná, když si hraješ na vážnou“, vydechl.
„ A víš jak je to v tvé společnosti těžké? Jak se musím přemáhat?“, urazila jsem se na oko.
„ Jako by ti to snad dělalo problémy“, usmál se a převalil mě nečekaně na záda. Vyprostila jsem se a začala si imaginárně upravovat neexistující účes.
„ Tak ty podvodníku“, šlehla jsem po něm. „ A teď mi řekni, kdo je Blanche.“
Stáhl mě za kolena zpátky mezi přikrývky, opřel si hlavu o dlaň a pozoroval jak oddechuji.
„ Blanche Simmonsová, matčina kmotřenka…“, uvažoval nahlas. „ Překrásná dívka, která má snad všechna nej. Ale na můj vkus je až příliš sobecká a bezohledná. Nechtěl bych ji mít za nepřítele.“
„ A to mi říkáš až teď, když jsme manželé?“, zděsila jsem se.
„ Neptala ses.“
„ Teda“, protáhla jsem a otočila se k Richardovi zády.
„ A kdo je Jamie?“
Tu otázku jsem nečekala.
„ Ze snu jsi volala jeho jméno.“
Má cenu lhát?
„ Moje první velká láska“, zamumlala jsem. „ Víš, kdysi jsem věřila, že je to na celý život… no a teď mám tebe“, rychle jsem dokončila spolknutí hořké pilulky a raději skočila Richiemu kolem krku. Nečekal můj útok a tak jsem ho zcela přemohla.
„ Richarde…“
„ Hm“, broukl.
„ Co znamená to G. v tvém jméně?“
„ Proč se ptáš?“
„ Tak. Chci to vědět.“
„ Budeš se smát.“
„ Nebudu“, ujišťovala jsem ho.
„ Gladwin.“
„ Gladwin?“, opakovala jsem překvapeně.
„ Richard Gladwin Bradford. No nezní to hrozně? Proto jsem si jméno zkrátil na G.“
„ Gladwin. Nemá to něco společného s osvícením?“, zajímala jsem se živě.
„ Hm“, přikývl Richard útrpně. „ Volně to znamená Osvícený přítel. Matka totiž slíbila mému dědečkovi, svému tchánovi, že mi dá nějaké neobvyklé jméno. A vyhrál to právě Gladwin.“
Představila jsem si hraběnku Hertfordskou, jak se asi musela při křtinách tvářit. Chudák Richie.
„ Věříš na osud, Richarde?“, zeptala jsem se náhle tak trochu mimo mísu. Už mi nejspíš pořádně hrabe, osud a spol... Halóóó, Země volá Elu!
„ Cože?“
„ Přece to všechno nemůže být náhoda. Ty a já“, zafilozofovala jsem.
„ Ty můj malý rozumbrado“, usmál se Richie a políbil mě dnes nejmíň posté na mírně našpulené rty.
Zívla jsem.
„ To nemůže být náhoda“, opakovala jsem zarytě mezi vzdechy. Začaly se mi klížit oči.
„ Tak pojďte, hraběnko“, broukl Richard a pečlivě mě přikryl.
„ Richarde…“
„ Dobrou noc, má krásná ženo“, zašeptal, naposledy mě pohladil po vlasech a zmizel za jedněmi z těch několika proklatých dveří mé nové ložnice. Které to jen byly???
Převalila jsem se znaveně na bok a zachumlala se do teplé přikrývky.
Poslední moje myšlenka patřila právě Richardovi.