A co bylo dál ( 18. kapitola)

Anotace: Christine znovu v opeře ... čeká tam na ni někdo?

Dívky vešly hlavním vchodem do opery. Přechod z jasného dopoledního slunce do neosvětleného foyer je donutil chvilku slepě mžourat kolem sebe. Christine měla zvláštní pocit. Hlavním vchodem do budovy prakticky nechodila a stísněně si uvědomila, že teď sem vstupuje jako pouhý host. Místo, které jí bylo po dlouhá léta jediným domovem, se změnilo k nepoznání a tím ještě podtrhlo dojem, jímž na dívku zapůsobilo. Už sem nepatříš. Dvorek za stájemi a úzké schodiště vedoucí až do podkrovních pokojíků sboristek a dalších členů souboru, to bylo něco jiného, ty byly její. Ne tahle impozantní a studená krása, vytvořená jen proto, aby ohromila.
Mlčky se proplétala mezi řemeslníky a s bušícím srdcem čekala, jestli ji pozná někdo z kolegů. Její staří známí ale proplouvali kolem beze slova, ponoření do své nové práce, zaujatí úkoly, jež před ně oprava opery tak nečekaně postavila. Christine to zabolelo víc než si kdy dokázala představit.
„Jsem odsud pryč pouhých pár dní, a už si na mě nikdo ani nevzpomene,“ povzdechla si.
Marie Louisa jí stejně tiše odpověděla: „Nové šaty a klobouček se závojem dělají divy, vy hloupá.“
Christine se trochu ulevilo a spěšně vyhrnula závoj, jenž jí zakýval oči. Nestačila ho ještě ani připevnit a celým foyer se rozlehl dívčí hlas.
„Christine! Christine!“
Meg letěla po schodišti dolů jako o život. Padla přítelkyni kolem krku, a byla spousta smíchu a byly i slzy. Margot se na ně chvíli s pochopením dívala, a potom vyklouzla zpět před operu, právě včas, aby se tam téměř srazila s bratrem.
„Co tě přimělo k tomu, abyste sem chodily?“ vyštěkl na ni Raoul.
Měl smůlu. Marie Louisa se dnes cítila dost silná na to, aby se dokázala pohádat s půlkou Paříže. Vlastní bratr byl ve srovnání s tím zanedbatelný.
„Peníze, vikomte, peníze. Snoubenka Raoula de Chagny si totiž nemůže koupit ani kapesník, protože jejímu budoucímu manželovi je zatěžko jí přinést ty její nebo dát jí něco ze svých.“ Komtesa mluvila velmi chladně.
„Proto jsi ji sem nemusela snad vodit! Řekl jsem, že si to nepřeji.“
„A ona po tom velmi touží.“
„Patrně proto, že jí někdo naznačil, že by po tom toužit měla.“
Margot neuznala tuto poznámku za hodnou odpovědi a přešla do útoku.
„Opravdu mě překvapilo, že tady vidím Renée. Řekla bych, že Christine to překvapilo také.“
„Už jsem to vysvětlil,“ odsekl Raoul.
„S kým je teď zasnoubená?“ pokračovala komtesa jízlivě. „Už se kruh uzavřel a vrací se na začátek? Jak k tobě nakláněla svou zlatou prázdnou hlavinku, jak se na tebe obdivně dívala! Kolik nabídl její tatíneček? Kolik dnes stojí snoubenec pro jeho dceru?“
„K čertu, už toho nechej, Margot!“ vybuchl Raoul. „Já ty peníze potřebuju a on mi je sám nabídl. Nehledej za tím něco, co tam není! Prostě se potkaly ve městě s matkou a stavily se tady, protože to Renée zajímalo.“
Komtesa naklonila hlavu na stranu a prohlížela si ho s pobaveným úžasem. Svou prohlídku ukončila naprosto nečekaně.
„Búúúú!“ houkla na vikomta a bez dalšího slova odešla.
„Tím chceš říct co? Margot! Mluvím s tebou! Margot!“ křičel vikomt za svou sestrou a přestal až když si uvědomil, že ho pozorují lidé kolem.
Marie Louisa zatím uvnitř s uspokojením zaregistrovala, že se k děvčatům zatím přihrnula spousta známých, kteří se s Christine srdečně zdraví. Ozývaly se pochvaly na její účes a šaty, občas zaznělo „vítej zpátky“. Žádna výčitka, žádné obviňování.
Margot se vložila do toho zmatku: „Co kdybyste mi ukázala tu vaši strašidelnou postel? Halu i lóže už znám, ty mě nezajímají.“
O chvíli později už svého nápadu litovala. Meg i Christine vybíhaly nekonečné schody s lehkostí získanou dlouholetým tréninkem. Margot se začínalo nedostávat dechu a často odpočívala. Christine se na ni dívala s obavami a navrhla návrat.
„Žádné ´příště´ nebo ´jednou´, pamatujete?“ vydechla z posledních sil komtesa a odhodlaně se pustila do dalšího schodiště.
Její jedinou odměnou byl pohled, který zůstával divákům opery utajen. Pohled na odvrácenou stranu rozjásaných a blyštivých scén velkých spektáklů. Christinina komůrka v řadě jiných byla maličká a zmíněná postel, stůl s jednou rozvrzanou židlí a nevelká skříň ji naplnily až k prasknutí. Zašedlé stěny s několika starými plakáty z představení La Garniére, okno do tmavého dvora a suchá růže v malinké vázičce. Margot to místo připadalo jako ztělesněná beznaděj, Christine naopak vděčně vklouzla do čtyř pro ni tak známých stěn.
Komtesa se opatrně posadila na pelest postele.
„Tady jste opravdu spala? Vždyť je jako pro panenku,“ zeptala se.
„Občas jsme tam spaly obě,“ zasmála se Meg.
Christine otevřela skříň. Vytáhla ze dna malou plechovou krabičku od bonbónů a zatřásla s ní. Zachrastily peníze a dívka se spokojeně usmála.
„Šaty ti nechám, Meg,“ prohlásila, „ale ještě tady mám tohle.“
Vzala balík not a dvě tři rozpadající se knihy.
„Ty jsou po tatínkovi.“
Celý svůj majetek kvapně seskládala na stůl do malé hromádky. Pohled jí padl na seschlou květinu na okně. Opatrně se jí dotkla, aby ji nepoškodila. Není to zvláštní? Přijde sem jiná dívka, bude tady žít svůj život a třeba se nikdy nedozví, odkud a proč je tady ta růže … Vzala své věci a naposledy se rozhlédla po pokoji.
Meg vyběhla na schody jako první, Christine a Marie Louisa scházely pomalu za ní.
„Omluvíte mě? Ráda bych si vyřídila ještě něco,“ zeptala se Christine váhavě, když se zastavila u chodby vedoucí do kaple. „Bude to jen chvilka.“
Dívky se vzdálily a Christine vklouzla do malé místnůstky. Tma jí nevadila. Strávila tady tolik času, že znala každý kousek kolem sebe. Popaměti nahmátla svíci a zapálila ji. Knot prskal a po stěnách se zamihotalo mdlé světlo. Stačilo na to, aby osvětlilo fotografii v malém rámečku pod oltářem. Christine z ní láskyplně otřela prach a políbila zašlý obrázek svého otce. Pak se posadila na zem, fotografii postavila před sebe a mlčky se na ni dívala. Přicházívala sem každý večer od chvíle, co tento zapomenutý koutek objevila. Jedině tady měla pocit, že ji otec slyší, a sdílela s ním každý moment každého dne.
A najednou nebylo co říct. Kaple ztratila své kouzlo, nikdo neposlouchal, nikdo tu nebyl.
„Papá, prosím tě, buď se mnou,“ rozplakala se. „To jsem já, Christine! Tolik tě potřebuju!“
Nestalo se však nic. Andělé na stěnách mlčeli a lhostejně shlíželi na vzlykající dívku. Byli krásní a chladní a jejich nadpozemské tváře Christine poprvé naháněly strach.
„Prosím, vrať se!“ zašeptala.
Sama se těch slov lekla. Co to dělám? Koho to vlastně volám?
Skrčila kolena pod bradu a pevně je objala. Začala se pohupovat dopředu a dozadu a k tomu zpívala. Byl to jednoduchý popěvek, dětská písnička, kterou ji učil otec. Bylo jí tehdy nějakých pět let, stála v kuchyni na židli a vysokým hláskem se držela melodie otcových houslí. Stále si pamatovala vůni skořice ve vzduchu a žluté záclony na okně. Tatínek se vesele smál a podupával nohou do taktu …
Christine zpívala jako panenka na klíček. Nepřemýšlela nad slovy či melodií, jen se potřebovala na chvíli vrátit pro nějakou šťastnou vzpomínku. Její křišťálový hlas na nebeské anděly neudělal sebemenší dojem. Ale když se odrazil od jejich dokonalosti a netečnosti, zakroužil po kapli a tajuplnými cestičkami se rozběhl do míst s kaplí spojených. A odsud dál a dál …
Zničehonic zpěv utichl uprostřed sloky. Christine zůstala sedět celá napjatá. Bylo to tady! Ten pocit hřejivého bezpečí, jenž ji v kapli vždy ovíjel jako teplý pléd. Ten pocit, který měla pokaždé, když jí byl otec nablízku. Otec … nebo Anděl.