Druhá šance(osmá část)

Anotace: ......

„Teto...“zmůžu se jen za zašeptání. Hlas, jako by mě zklamal, jsem neschopná něco říct, udělat a tak na ni hledím s otevřenou pusou a očima, které mě pálí a kapkami slz, který mi kapou po obličeji.
„Elinko,“řekne zdrobělinou moje jméno, jak mívala zvykem, když jsem byla menší. „nedělej si starosti, budu v pořádku a ty taky. Jednou se všechno dozvíš, ale teď je na to moc brzo“
„Kdy bude ta pravá chvilka?“zašeptám jen a utřu slzy do rukávu županu, kde se ji i objeví černé šmouhy, ale mě je to v tuto chvíli jedno.
„Půjdu si lehnou, zítra ráno brzo odcházím, tak ať se trochu prospím. El, mám tě ráda a už na to nemysli. Nevím, co ti poradit, abys řekla holkám, ale ty něco už vymyslíš. Běž si lehnout, bylo toho na tebe dneska dost.“
„Teto, já...nevím co říct“přiznám naprosto zoufale.
„Stačí říct, budeš mi chybět a děkuji“poradí mi
„Budeš mi chybět a děkuji“zopakuji jako papoušek a rozběhnu se k ní, abych ji mohla naposledy?, obejmout.
„Běž si lehnout“řekne, ale mě se zdá, jako by mi to dávala příkazem a když namítnu to, že spím tady v obýváku, odejde si lehnout ona.
Převlíknu se do pyžama a zalehnu do studených peřin, ale pak mi to nedá a ještě rychle napíšu na papírem zkaz DĚKUJI ZA KRÁSNÝCH 4 ROKY, KDY JSI MĚ I DENISCE NAHRAZOVALA MATKU A BARUNCE BABIČKU. MÁM TĚ RÁDA A BUDEŠ MI CHYBĚT.
Znovu se vrátím do postele, abych zkusila usnout a nemyslet na to, co mě zítra čeká. Vzpomínám, když jsme sem přišli s Deniskou poprvé, před 5 lety, kdy náš otec zavraždil matku. V té době nám řekla, že nemáme počítat s tím, že budeme tvořit rodinu nebo spíš to, že nás bude mít ráda. Postupem času, se všechno změnilo. Vytvořili jsme si super rodinku a pak když se za pár měsíců narodila Barunka, byla to ona, kdo mi pomáhal a radil. Ona věděla všechna má tajemství, dokonce i ta, která by neměla být nikdy řečena.
Nevím co mě bude bolet víc, zda to, když se zítra probudím a nenajdu ji nebo pomyšlení na to, že už ji třeba nikdy neuvidím. Jak to vůbec povím holkám, až se zítra vzbudí a teta tu nebude? Co jim řeknu? Něco musím vymyslet.
Bude mi chybět, ujala se nás po smrti mamky a po otcově zavření a i když říkala, že rodina nebudeme a že nesnáší děti, všechno se povedlo. Vytvořili jsme báječnou rodinu a zamilovala si nás. Mě nahradila starší sestru a Denisce mamku. A Barunce? Skvělou babičku a snad můžu říct, že všem vyplnila místečko v srdíčku, které nikdy nezmizí a stejně tak doufám, že ji nikdy nezmizí moje malé tajemství, týkající se otce Barunky. Jedno máme společné všichni tři. A to právě toho otce.