Deidre - zlomené srdce III (6. část)

Anotace: 6. část - Jak to všechno dopadne, když se tři muži Eliščina života setkají ve stejnou dobu na témže místě??? Dnešní díl zní jednoznačně: Ples - děs!

Pro tuto chvíli jsem veškeré rozbroje, které jsem měla tak excelentně rozehrané s naší drahocennou Eve, raději vypustila z hlavy. To tak – ještě budu hrát jako nějaká přihlouplá blbka divadlo před strnulými ksichtíky tzv. britské aristokracie. S hraběnkou to byl sice očistec, ale příměří je příměří, ne? Jim vystřihnu takovou snachu, že jim z toho spadnou akcie na burze nejmíň o deset procent!
Bylo něco kolem čtvrté, mladí pikolíci běhali s hromadou květin, tunami jídla a hektolitry bublavého sektu zmateně pořád sem a tam, po celém domě naprosto zřetelně panoval dokonalý zmatek, ale co bylo hlavní – byla sobota. Ona sobota! No, aspoň že ne pátek třináctého, to bych se sesypala i bez přispění mé milované ‚mother-in-law‘ Eve hůř než v Hitchcockově hororu… Nedokázala jsem se zbavit nepříjemného mrazení, které se mi úlisně dralo pod kůži. Dnes večer se něco stane, opakovala jsem si v duchu a kousala si při tom dolní ret. Něco strašného. Strachy jsem trnula, co horšího se ještě může stát krom toho, že mě Eve možná ubodá ve sprše jako Norman Bates nebohou Marion Craneovou. Psycho!!!
Seděla jsem zrovna v ložnici před obrovitánským zrcadlem a marně přemýšlela, co budu vlastně dělat, načež se ozvalo zřetelné zaklepání na dubové dveře a následně do pokoje vplula i plíživá silueta madam Bradfordové.
„ Ale drahoušku, jak to že ještě nejste oblečená?“, zacvrlikala nervózně. „ Vždyť už je skoro čtvrt na sedm.“
Zahanbeně jsem si uvědomila, že na malé taburetce tvrdnu víc jak dvě hodiny. Zmohla jsem se pouze na krátké: „ Promiňte.“
Když jsem za necelou hodinku scházela po mramorovém schodišti do haly, jasně ke mně ze společenského sálu zaléhal ryk desítek dobře se bavících hostů. Za ty prachy by se dnes večer poměla nejmíň půlka Afriky, ušklíbla jsem se kysele.
Hraběnku jsem zahlédla postávat nedaleko u hlavního vchodu, kde se srdečně vítala s početným hloučkem právě přicházejících.
Klid Eliško, to zvládneš. Úsměv!
Tchýňka mě zpozorovala a s nadšenou přetvářkou mi zamávala.
„ Arlene, drahá, dovol, abych ti představila svou… Richardovu manželku.“
Při posledních slovech se mamá zarazila, ale ani mě to moc nepřekvapilo. Čekala jsem sice původně slova jako zlatokopka, fuchtle a další hrůzy slovníku pouličního dlaždiče, ale Eve se nakonec přece jen ovládla.
Obrátila jsem se k plavovlasé čtyřicátnici s roztomilým obličejíkem.
„ Moc mě těší“, usmála jsem se na ni mile.
„ Ráda vás poznávám“, kývla v odpověď zlatovlasá paní a zkoumavě si mě prohlížela.
„ Ach, tamhle je lady Sidneyová“, přerušila nás mother, jen co zmerčila další návštěvníky, kterým mě mohla naservírovat zadarmo místo jednohubek.
Začínala jsem se nudit. Proto jsem se raději vytratila do tanečního sálu, kde se dávno shromáždila většina pozvaných, setrvávající v družných rozhovorech.
Vypila jsem skleničku šampaňského (kdyby jen jednu), usrkávala další margaritu a nepřítomně se rozhlížela kolem. Hm, děs – kam se na tohle hrabe čekání u doktora, dušovala jsem se nešťastně.
„ Dobrý večer, lásko“, vytrhl mě náhle ze zamyšlení tolik známý hlas. Srdce se mi prudce rozbušilo. Zvedla jsem oči směrem k tváři, která se na mě šibalsky uculovala.
„ Richarde“, hlesla jsem neslyšně. Veškeré peprné výčitky, kterými jsem ho původně hodlala podarovat, se vytratily neznámo kam. Vpíjela jsem se do očí barvy čokolády a cítila, jak taju.
„ Potřebuju na vzduch“, vydechla jsem a trošku vrávoravě se vymotala kolem prosklených dveří ze sálu ven, na terasu. Opřela jsem se o chladnou kamennou obrubu a s mírným vzrušením nabrala do plic čistý vzduch. Ulevilo se mi.
„ Jsi v pořádku?“
Myšlenky se roztříštily jak zrcadlo rozbité na tisíc kousků. Richard je zpátky! Richard je zpátky?
„ Miláčku?“
„ V pohodě“, pípla jsem rozechvěle.
„ Určitě?“, zajímal se. Najednou…
„ Hm.“
Jak se s ním mám proboha bavit? Vždyť to nejde. On… on si prostě zmizí, pak se z ničeho nic objeví, řekne si „Dobrý večer, lásko“, a co? To se mám postavit na hlavu? Skoro týden na mě dlabe a pak se chce najednou tulit? Copak jsem pro něj nějaká bokovka? Vždyť jsem jeho žena, sakra!
„Chvěješ se“, poznamenal zamyšleně.
Mlčky jsem ho přeměřovala s výrazem šílené manželky, když mi náhle konečně došlo, že veškerý můj vztek vůči jeho osobě pramenil jen ze strachu o něj. Já ho přece miluju!
„ Je mi zima“, zachraptila jsem. Hlas mi selhával.
„ Půjdeme?“
„ Vážně ti nic není?“, strachoval se Richard.
Zavrtěla jsem hlavou.
„ Není. Jen se mi hrozně moc stýskalo“, zavrněla jsem a bezděky se k němu přitulila.
„ Mně taky.“
Polkla jsem tichou výčitku. Richie mi přes ramena přehodil své černé sako.
„ Myslím, že pro dnešek jsem svou povinnost splnil“, kývl směrem k nabubřelé společnosti uvnitř sálu. „ Chce se ti zpátky?“
„ Ani ne“, přiznala jsem upřímně.
„ To jsem si myslel“, zabroukal miláček. „ Mám nápad“, zamumlal ještě, než se sklonil k mému něžnému oušku.
„ Ano?“
„ Teď se vrátíme do haly plné té nudné otřepané společnosti...“
Nesouhlasně jsem zamrkala.
„ …ty je na chviličku zabavíš, já se mezitím nenápadně vytratím a počkám na tebe v ložnici.“
Richardův dech mě lehce pohladil po šíji.
„ Co ty na to?“
Vykulila jsem očka.
„ Fajn“, usmál se Richii, políbil mě do vlasů a zmizel stejně rychle jako se objevil. Pára nad hrncem hadr.

„ Tady jste, Elo. Hledám vás celou věčnost“, vyčetla mi káravě hraběnka Bradfordová, která kde se vzala tu se vzala a ani v nejmenším nevypadala na to, že by měla chuť v brzké době zase někam zmizet. Čarodějnice jedna – jen co bude po plese…
„ Děje se něco?“, zajímala jsem se hned aktivně, aby náhodou nepostřehla mou touhu zakroutit jí krkem. Však já dnes v noci Richardovi všechno vyslepičím!
„ Nic tak hrozného. Jen jsem vám chtěla představit Blanche Simmonsovou. Znáte ji přece?“, brebentila madam a já jen protočila panenky. Jsem mrtvá!!!
Zastavily jsme se až u stolku s občerstvením. Už zdálky jsem zahlédla černovlasou krásku v lehce nařasené krémové róbě, která rozdávala okouzlující úsměvy nalevo napravo. To je snad Rachel Weisz!?
„ Blanche, v těch šatech jste naprosto neodolatelná“, zalichotila mamá mladé bohyni a políbila ji letmo na tvář.
Blanche se potěšeně ušklíbla.
„ Děkuji vám Eve. Taky vypadáte báječně“, vrátila jí poklonku a dál se tvářila nezúčastněně.
„ Jak se má vaše matka, drahoušku?“, zajímala se hraběnka. Šlo jí přitom spíš o drby než o zdraví madam Simmonsové, viděla jsem jí až do žaludku.
„ Ach, mamá…“, vzdychla krasavice. „ Minulý týden odletěla se svým novým milencem někam do Evropy. Předevčírem mi volala, že na se na ples bohužel nestačí vrátit včas– moc ji to mrzí.“
Řečičky.
„ Chápu“, přikývla však paní Bradfordová zasvěceně. „ Přece vím, jak má Rowena ráda večírky…“
Začínala jsem si připadat jako tvrdé Y. Jsem snad neviditelná? Nepatrně jsem si odkašlala.
„ Ach Blanche, znáte vůbec Richardovu ‚wife‘?“
Zbystřila jsem a nasadila škleb á lá Hollywood.
„ Neměla jsem tu čest“, vydechla lady Simmonsová a nenávistně si mě přeměřila.
„ Ráda vás poznávám“, napřáhla jsem k tmavovlásce svou dlaň.
Nestiskla ji.
Pokrčila jsem rameny.
„ Richard mi o vás hodně vyprávěl.“
Chyba Eliško!
„ Nejspíš se vám se vším nepochlubil“, prskla lady Blanche a oči se jí ztenčily do dvou škvírek.
Mírně jsem zrudla.
Eve musela slečnu Simmonsovou chytit za ruku, aby neztropila skandál.
„ Blanche…“
Nejvyšší čas vyklidit pole.
„ Ráda jsem vás poznala“, hlesla jsem a rychle se uchýlila do dostatečné vzdálenosti, než po mně stačila ohromená lady hodit něco víc než jen smrtící pohled. Nejsem srab, ale čelit té hysterce bude pro mě ještě dlouhou dobu jistě dost tvrdý oříšek.
Dopotácela jsem se zrovna k patě schodiště, když v tom…
Dívku v rudé róbě jsem neznala, ale její doprovod mě dokonale odzbrojil. Ježiši!!!
„ Kdo je to?“, vyhrkla jsem na první procházející. Arlene Jacobsová zaostřila.
„ Koho myslíte?“
Pozorně sledovala cíl mého pohledu.
„ Narážíte na mladého MacBridea?“
Zamrazilo mě. To ne!
„ Kdo je to?“, opakovala jsem zarytě. To není pravda!
„ Sir Nicolas MacBride, budoucí lord z Durbantonu.“
Colin!

Já jsem to říkala – něco se prostě muselo stát!
„ Už je vám lépe?“, zajímala se madam Jacobsová a starostlivě mě pohladila po tváři.
Lehce jsem ucukla.
„ Nechcete něco? Nemám zavolat lékaře nebo…“
„ Ne… Jen sklenku vody, prosím.“
Arlene poslušně odklusala a já se mezitím vzpamatovávala (nebo spíš nevzpamatovávala?) z právě prožitého šoku. Co tady dělá Colin???
Eliško, to bude dobrý. Jsi přestresovaná, jen se ti něco zdálo…
Odbila jedenáctá a já těkala očima po hemžícím se klubku neznámých lidí. Stále jsem věřila, že to byla halucinace. Pohledem jsem proto přeskakovala z jedné tváře na druhou až jsem ho ke své smůle konečně objevila. To snad není možný!
Stál v rohu místnosti se svou společnicí a právě se něčemu upřímně smál. Horečnatě jsem přemýšlela, co mám dělat.
„ Nezlobíte se na mě?“, ozvalo se těsně vedle mě, div jsem nenadskočila.
Eve mi přímo visela na rtech. Její kukuč propaloval.
„ Jak bych mohla“, hlesla jsem namáhavě a přejela si dlaní orosené čelo. Co ta tady k čertu chce?
Došlo mi, že tu oslavu uspořádala jenom proto, aby všem ostatním ukázala jak jsem nemožná. Aby mě ztrapnila… Chudinka odněkud z Východu, počtářka. Podívejte se na cvičenou opičku z Čech, za jednu libru udělá cokoliv. Chacha… Ale já se nedám!
„ Myslím, že je čas, abych vás oficiálně představila. Co myslíte?“, zašveholila mamá.
Následovala jsem ji k vyvýšenému pódiu, odkud hudebníci excelentně dirigovali divadlo dnešního večera. Samozřejmě na rozkaz hraběnky, jak jinak. My okolo byly jen hloupé figurky-loutky, to ona přece tahala za všechny ty provázky. Prober se!
„ Dámy a pánové, věnujte mi prosím pozornost“, zazpívala hostitelka do malého mikrofónku potom, co jí kapelníci zahráli tuš.
„ Děkuji vám.“
Ve svých nadýchaných šatech barvy bordó jsem si najednou připadala jako veliká krvavá skvrna, kterou nelze absolutně přehlédnout.
„ Dovolte mi přátelé, abych vám všem co jste tady, představila…“
Hraběnka se veledůležitě odmlčela, vzápětí však vyjekla tak radostně, až jsem o ni málem dostala strach.
Nevěděla jsem, co se děje. Když jsem Eve konečně spatřila, držela v obětí mladého muže a plakala a plakala. Co je to za komedii?
„ Mami.“
Zakymácela jsem se. Ne! To nemůže být pravda! Ne!!!
Světlovlasý mladík se vyprostil z hraběnčina sevření a v tu chvíli jsem pochopila, že Bůh neexistuje.
Nemohla jsem se splést. Viděla jsem ho naprosto zřetelně.
JAMIE!
Marionetě zlomili vaz...
A hra může začít!