Erik

Anotace: 25.kapitola - Nejistota(...volné pokračování Fantoma)

Vystoupili jsme před domem Caviérových a já jsem znepokojeně pozorovala obě děti, jak se ustrašeně za mnou schovávaly. Napadlo mne, co bych si asi počala,
kdyby zde třeba náhodou zrovna byl Erik. Madeleine zřejmě myslela na totéž a byla velmi bledá. Váhavě jsem zaklepala, ale otevřela nám Céleste. Oddechla jsem si.
Radostně nás přivítala, ale když si všimla Nicolase, udiveně na mne pohlédla.
„Vítám Vás, pojďte dál, cože tak navečer,myslela jsem, že už jste odjely a kdopak je ten chlapec? Pohleďte, Antoinette, celý se třese zimou! Madeleine, drahoušku, podej dědečkův plášť, uvaříme mu trochu čaje a dáme mu najíst. Tak dozvím se, dítě, kdo je to?“
Madeleine se na mne prosebně podívala.
Řekla jsem tedy já vše, co vím. Ostatní nám snad poví později on sám. Pozorovaly jsme,jak hltavě jedl, bylo mi ho líto. Co se jen mohlo stát, že tak bezhlavě utekl z domova? A Christina je jistě starostí celá bez sebe. Musíme to nějak rozumně vyřešit.

Když jsem viděla, že se již najedl a zahřál, snažila jsem se opatrně dozvědět, co se vlastně stalo.
Neodpovídal, jen se zatvrzele díval z okna. V tom se otevřely dveře a vstoupil Jean.
Tázavě se podíval na nás, pak na chlapce. Krátce jsme mu vysvětlily důvod naší náhlé návštěvy a kdo je vlastně náš vzácný host. Nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Takhle to přece nejde, a co jeho rodiče? Zavezeme jej prostě domů, vše se vysvětlí a...“
Chlapec se zprudka zvedl a vykřikl.
„Domů nepojedu, to raději půjdu!“ a chystal se odejít. Jean jej zadržel a poplácal shovívavě po rameni.
„Tak dobrá tedy, uklidněte se, můžete zde zatím zůstat, než se vše vysvětlí. Nesmíte ale přece takhle trápit svoji matku. Uvidíme. Pojďte, trochu se umyjte, dáme Vám nějaké čisté oblečení a odpočinete si.“
Posadil se tedy zpátky na židli, pak ale sklonil hlavu a řekl tiše.
„Děkuji, jste velmi laskavý, ale víte, tady asi zůstat nemohu, určitě by mne zde brzy našli.
Ale snad...“ a podíval se prosebně na mne a pak na Madeleine. Usmáli se na sebe.
Přesně jsem věděla, co je oba právě napadlo.
„Tetičko, ať tedy jede s námi do Sézanne. Schováme ho tam a když pak později tatínkovi vše nějak vysvětlíme, možná že...“
Pohlédla ne mne. Uvědomila si zřejmě, že je to příliš odvážné. Ale již dopředu jsem věděla,že je pevně rozhodnutá. Přesvědčovat ji nemělo žádný smysl.
Jako kdysi jejího otce.
Neměla jsem příliš dobrý pocit z toho, že jsem se Nicolase rozhodla takhle ukrývat, stále jsem netušila, proč tak tvrdošíjně odmítá vrátit se domů.
Hlavně pak musím co nejdříve dát vědět Christině, abych ji uklidnila. Dokázala jsem si představit, jaké je asi u nich nyní rušno.
S povzdechem jsem tedy pohlédla na Jeana, ať už to tedy dopadne jakkoliv. Byla jsem velmi vyčerpaná a on slíbil, že nás odveze, ale až druhého dne. Trval na tom, abychom si všichni odpočinuli. Ráno je moudřejší večera.

Nazítří jsme se vydali na cestu. Smířeně jsem jen pozorovala, jak se Madeleine
a Nicolas celou cestu něžně drželi za ruce. Vzala jsem na sebe celou zodpovědnost za tuto situaci bez ohledu na možné následky. Když jsme v poledne dojeli do statku, Erik ještě nebyl doma. Uvítala nás Jeanette.
Vše jsme jí s Jeanem vysvětlili a ona se chápavě usmála,věděla jsem to. Obě jsme ale pomyslely na totéž. Co tomu řekne on, až se vrátí domů...Pak jsem si všimla, že náhle Nicolas přivřel oči a zapotácel se. Tváře mu jen hořely, zřejmě při svém útěku prochladl
a nyní se dostavily následky. Jeanette jej tedy zatím uložila do bývalého Pierrova pokoje.
Veškeré obavy šly nyní stranou, chlapec byl nemocný a bylo nutné se o něj postarat.
Když se večer vrátil Erik, seděli jsme,kromě chlapce, všichni v pokoji. Byl překvapený, ale velmi jej těšilo, když nás zde viděl takhle všechny pohromadě. Ale jen do té chvíle, než mu Jeanette opatrně sdělila, koho a proč zde máme. Jeho reakci jsem bohužel předpokládala. Zprudka se postavil, přísně se podíval na svou dceru, rozhořčeně na mne, pak beze slov odešel do své pracovny a hlasitě za sebou zavřel dveře.Madeleine se rozplakala.
Usoudila jsem, že musím co nejrychleji vyhledat Christinu. Snad budu mít příležitost již pozítří v divadle...

***

Christina de Chagny chvíli stála přede dveřmi
a dodávala si odvahu vstoupit. Uběhly již čtyři
dny, co její syn zmizel. Bylo jí velmi těžko u srdce. Úspěšně se dosud Eugénii vyhýbala, ona si ji ale nechala nyní k sobě zavolat.
Váhavě tedy otevřela a vstoupila dovnitř, Raoul již tam čekal.
Vévodkyně se na ni zprudka otočila a změřila si ji přísným pohledem.
„ Tak, konečně Vás zde mám oba. Jsem velmi pohoršena tím, co se zde v poslední době děje. Děláte tajnosti, vyhýbáte se mi, můj vnuk je již čtyři dny nezvěstný a já bych ráda věděla, co s tím hodláte dělat? Jak ještě dlouho budete čekat? Vy, má drahá, byste se měla především zajímat o to, co je s Vaším dítětem! Pozítří má nastoupit do školy. Nemohu tomu uvěřit, taková ostuda!“
Raoul se jí snažil vysvětlit, že se Nicolas možná ukrývá někde v okolí domu, proto čekali, zda
se přece jen sám neobjeví, tak jako to kdysi dělával. Ale už to bylo příliš dlouho.
Slíbil tedy matce, že společně s Christinou navštíví inspektora Vincenta Laverta a požádá jej o pomoc.
Neměl toho člověka vůbec rád, ale nyní nebylo jiné východisko...

Druhého dne, když přišla Christina do divadla, již na ni u vchodu netrpělivě čekala Meg.
„ Pojď se mnou k nám nahoru do sálu, musím s tebou nutně mluvit. Za chvíli přijde i máma, pospěš, je to velmi důležité…“ Když vešly dovnitř, Meg poslala dívky do šatny.
Christina z ní nespustila oči, vypadala velmi ustaraně.
Meg jí pověděla o té podivné návštěvě policejního inspektora v divadle, co se tehdy událo a také jí sdělila, že ji společně s Raoulem chce vidět. Znepokojeně ale podotkla, že nezná pravý důvod jeho návštěvy. Christině se zatočila hlava a ztěžka dosedla na židli. To už na ni bylo v poslední době příliš. Zmizení syna, nepříjemnosti doma a ještě tohle... Otevřely se dveře a vstoupila paní Giryová. Když ji uviděla,tak zničenou a nešťastnou, přistoupila k ní a shovívavě ji vzala za ruku.
„ Tak tedy už jsi slyšela o inspektorovi? Je to velmi podivné,vůbec netuším, co může chtít.
Teď mne ale dobře poslouchej,mám pro tebe velmi důležitou zprávu...vím kde je tvůj syn.“
Christina vyskočila ze židle a roztřásly se jí ruce. Musela ji uklidnit. Pomalu jí vše vyprávěla, jak ho s Madeleine našly a kde nyní je. O jeho nemoci zatím pomlčela, nechtěla ji nyní ještě více
znepokojovat. Když pohlédla do jejích uslzených oči, viděla v nich jednu jedinou otázku…a co on?...
S těžkým srdcem jí teda řekla, jak tehdy Erik přijal jejich příchod. Chtěla ale od ní vědět, proč
to vše vlastně vzniklo… Tušila to, vzpomněla si na příběh o Romeovi a Julii. Jak výstižné přirovnání, ale bohužel nemělo daleko k pravdě. Jen povzdechla, bylo jí obou dětí líto.
„Musíš tam jet, má drahá, tvůj syn tě potřebuje. Nyní více, než kdy jindy. Promluv si ale nejdříve s Raoulem, vyhledejte toho Laverta, pak budeme vědět více. Neboj se, bude to v pořádku.“
Snažila se ji utěšit, ale nebyla si jistá, zda její slova byla dosti přesvědčivá.
V jejím pohledu poznala starost o syna, ale v její duši se nyní zcela určitě zrodila obava také ještě o někoho jiného...