Erik

Anotace: 30.kapitola- Erik se dozví o Christině...(volné pokračování Fantoma)

…Uplynulo nekonečných čtrnáct dní, plných neustálého marného čekání na sebemenší zprávu. Pomalu a těžce jsem se začal smiřovat s tím, že už ji nikdy neuvidím. Pokolikáté už? Ale tenkrát byla vždy aspoň nějaká naděje…
Pečlivě jsem zamknul učebnu, letmo pozdravil správce a vyšel ven ze školy.
Bylo už šero a až po chvíli jsem si všimnul nějakého muže v šedém plášti. Právě vystoupil z kočáru a pomalu kráčel směrem ke mně. Překvapilo mne to, neznal jsem jej…
.......................................................................................

Hrabě Philippe de Chagny byl plný rozporuplných pocitů. Když se od Nicolase dozvěděl,kdo je vlastně ten muž, vzpomněl si na bratrovo vyprávění před lety. Na podivný příběh lásky i nenávisti, pomsty a pronásledování, jehož se on sám zúčastnil. Už pochopil, proč volala Christina ze snu to jméno. Byl to tedy on, bývalý Fantom pařížské Opery, opředený legendami, nyní již obyčejný člověk s temnou minulostí, jménem Erik Gaudier.
A s ním se měl nyní osobně setkat. Když vystoupil z kočáru, zahlédl jej, jak vyšel ze dveří školy. Zprvu zaváhal, ale pak se vydal pomalu směrem k němu. Muž zůstal stát, napřímil se a díval se na něj. Zahlédl na jeho obličeji masku. Vítr si zlehka pohrával s jeho
černým pláštěm, v tom šeru působil jako nějaký tajemný přízrak….
Najednou se zprudka otevřely dveře kočáru a vyskočil Nicolas. Chvíli zaváhal a pak se radostně k němu rozběhl. Hrabě rozpačitě pozoroval svého synovce, jak objímá toho podivného muže s maskou. Také on byl překvapen chlapcovým chováním a tázavě se na něj zadíval. Pak vzal Nicolase kolem ramen a šli směrem
k němu.
„Dobrý večer pane, jsem Phillippe de Chagny, Raoulův bratr. Vy jste Erik Gaudier?“
Váhavě přikývl.
„ Je toho mnoho, co Vám musím říci, proto jsme tady. Nejdříve snad by jste měl ale vědět, že je naživu Christina de Chagny…“
„Cože?...“ vykřikl Erik. Pak si uvědomil, s kým má tu čest a řekl již mírněji, snažíc se skrýt své rozrušení.
„To není možné, opravdu?...Pojďte, pojedeme ke mně domů, řeknete mi o tom více. A proč jste přijeli zrovna za mnou?...“ zeptal se váhavě.
„Protože, když byla v beznadějném stavu, stále volala ze snu vaše jméno, pane…“ hrabě se na chvíli odmlčel a zkoumavě jej pozoroval. Pak nasedli mlčky do kočáru a jeli ke statku.

Jeanette byla velmi překvapena tou pozdní návštěvou. Škoda jen, že zde není Madeleine, byla by šťastná, napadlo ji. Pak si sedli v pokoji u krbu a hrabě začal vyprávět. Erik se celou dobu mlčky díval do praskajícího ohně a napjatě poslouchal. Při zmínce o tom, že si Christina téměř na nic nepamatuje, v jeho tváři zpozorovala velkou starost. Když na závěr Phillippe de Chagny vyslovil přání, aby je na té cestě doprovázel, nic na to neřekl. Podíval se na ni a sklopil oči. Rozhodla se. Milovala jej celým svým srdcem a nyní mu chtěla vyjít vstříc. Jako ostatně vždy. Nadechla se a řekla tiše.
„Musíš tam jet, Eriku, ona tě nyní potřebuje. Musíme být vděčni osudu za to, že ji zachránil. Opravdu mi to nevadí…jeď…“ Zmateně na ni pohlédl, tohle od ní nečekal a dojatě ji políbil.
Nicolas jej nespustil z očí a radostně se usmíval. Rozhodli se, že odjedou již druhého dne hned zrána…

***************************************************************************************

Christina se k večeru probrala z hlubokého spánku. Pokoj osvětlovalo jen slabé světlo lampy. Protřela si oči, pootočila hlavu a zahlédla ve váze na stolku nádhernou kytici rudých růží. Růže…něco jí připomínaly. Něco z dávné minulosti…ze všech sil se snažila vzpomenout si, až ji silně rozbolela hlava…najednou slabý záblesk a vybavila se jí nějaká obrovská budova, spousta lidí, šumící potlesk a pak nějaký pokoj, asi šatna…ano šatna v divadle, spousta květin a mezi nimi….rudá růže s černou stuhou. Muselo to být už strašně dávno. Někdo jí je nosil, každý den. Vzpomněla si na hlas v zrcadle, hlas anděla, který za ní přicházel.
A najednou se jí rozbřesklo…ten někdo nebyl hlas, ani anděl…
Byl to on…Erik…

Splašeně se ji rozbušilo srdce. Zavolala na sestru Colette.
„ Prosím Vás, od koho jsou ty růže, kdo je sem donesl?“ Sestra k ní starostlivě přistoupila, všimla si, že je velmi rozrušená.
„No přece ten kapitán, pan Carmet. Má o Vás velkou starost“ řekla s úsměvem.
„A tak…“ řekla Christina zklamaně.
„ Copak, čekala jste je snad od někoho jiného?“ zeptala se Colette zvědavě.
„Ale ne, to je v pořádku“ povzdechla Christina, ještě jednou pohlédla na růže, lehla si zpět na polštář a zavřela únavou oči…pošetilá myšlenka. Jak ji to jen vůbec mohlo napadnout? Vždyť on přece ani nemůže vědět, kde je. A snažila se znovu usnout…v posledních dnech to bylo čím dál těžší. Pomalu se jí totiž začala v útržcích vracet paměť. Dnes si uvědomila, kdo vlastně je. Má přece syna a manžela. Tak proč je zde sama, tak daleko od domova?…pocítila obrovské vyčerpání a další myšlenky začaly slábnout v blížícím se vysvobozujícím spánku…

...„Raoule, kde jsi…nenechávej mne tu samotnou…otec mi to slíbil… Anděl hudby ještě nepřišel...“zašeptala v polosnu. Sestra Colette jen bezradně pokrčila rameny, pak jí upravila přikrývku a zhasla lampu…