Náhodné setkání 6.díl

Anotace: 6.díl 1 část

Zdá se mi, že se Bára unáhlila, nejen že tohle nebývá u Báry zvykem, ale skoro se neznají a už spolu chodí. Naví si mě skoro nevšímá a pořád se mazlí a líbá s Adamem. Normálně začínám mít na toho kluka alergii, žárlím snad?? Sama nevím. Koncert začíná velice dobře, po neznámých kapelách nastoupí i známější. Tancujeme jako o závod. Večer jdeme zcela vyčerpání do nedaleké hospůdky na večeři a zdržíme se tam asi do 10hodin, ostatní tam ještě zůstanou, jediný kdo odejdeme sem já a Tomáš. "Chceš jít spát nebo se půjdem projít" zeptá se Tom, "Můžeme si jít lehnout a povídat si " navrhnu rozpačitě a on souhlasí.¨
Druhý den už nemáme síly na to tančit celý den, proto se odpoledne vzdáme a rozhodneme se, že ještě dnes pojedeme domů. Většině se ale nechce, napadne mě, že bychom mohli jet k nám na chat, všem se nápad zalíbí, a tak jdeme zabalit a jede se. Na chatě udělám spolu s holkama malé občerstvení, donesu něco k pití ze sklípku a jdu se byvit s ostatními. Některé jedince musíme doslova odtáhnout do postele protože to poněkud přehnaly s alkoholem. I já jsem trochu v náladě, všimne si toho Tomáš a odnese mě do postele. Usnu jako špalek a spím do rána.
K ránu se vzbudím ale v chatě už je pouze 5 lidí, a to ti co se nejvíc opily a nejsou schopni dojít na zastávku autobusu. Do oběda se ale proberou a odjedou domů, zkontroluji chatu zamknu a čekám než pro nás přijede Báry matka. Je mi divné, že je Barča svěží a nic ji není, když toho včera vypila asi nejvíc..
Těším se domů, na vanu plnou vody a na svou čistou postel. Když otevřu dveře a vejdu do kuchyně, uvidím tam mamku jak sedí u stolu a brečí, moje maminka, ještě nikdy sem ji neviděla plakat. "Co se stalo, mami, co se děje??", už skoro hystericky křičím, protože mamka neodpovídá až po chvilce "Robert,.. srazilo ho auto.. jel na kole... včera... volal nám doktor.. táta je v nemocnici..zavolá mi..." nesouvislé věty si složím dohromady a rozbrečím se , nicméně nemůžu tady jen tak sedět, volám Báře, všechno jí řeknu a požádám její mamku o odvoz do nemocnice. Vezmu s sebou i mamku. POspícháme do oddělení JIP div neběžíme a zastavujeme každého doktora ale nikdo nic neví až na jednoho kterého potkáme u sesterny: "Je to vážné, ale není v ohrožení života" , maminka se sice trochu uklidní ale pláč neustává. "Běžte domů a přijďte zítra, dnes ho stejně neuvidíte" radí nám mladá sestřička, vyjdeme z nemocnice a jdeme na autobus který nás odveze domů.
Celou cestu nemluvíme. Nemůžu usnout, sedím v obýváku u telefonu a čekám jestli nám nezavolají z nemocnice, mám hrozný strach, stejně bych neusnula.. Sedím takhle celou noc a ráno v 9hodin zazvoní telefon. "Haloo", "Dobrý den volám kvůli Robertovi Matouškovi, můžete se za ním dnes přijít podívat", skoro vyjeknui radostí, zavěsím a běžím za makou jí to oznámit. (Jak to dopadne s Robertem? Co NIkol a Adam? zase příště)