Ach ti Angličané

Anotace: 22. kapitola

Sbírka: Ach ti Angličané

Lucka ležela na posteli a hladila rukou svoje bříško, které jí už slušně vyrostlo. Dokonce už i cítila pohyby a občas ji malé koplo. Nevěděla jestli to bude holčička nebo chlapeček, nechtěla to předem vědět.
Bylo to krásné, ale najednou měla divný pocit, cítila, že se něco děje. Divný pohyb v břiše se okamžitě vystupňoval v bolest.
„Danny“ zavolala na něj vyděšeně.
„Co se děje?“zeptal se.
Lucka neřekla nic, šokem nemohla mluvit. Zrovna totiž odkryla peřinu a zjistila, že krvácí.
Daniel ji beze slova popadl do náruče, odnesl do auta a odvezl do blízké nemocnice, nehledě na rychlost nebo předpisy.
V nemocnici ji vzali okamžitě na sál. Daniel se opřel o stěnu a poté se pomalu sesunul na zem. Seděl tam takhle dlouho. Čas ani nevnímal, jen seděl a upřeně se díval před sebe.
Oddychl si, až když se vrátil doktor. Měl pro něj dobrou zprávu: „Vaše žena bude v pořádku, malé jsme taky zachránili, ale bude tady muset zůstat až do porodu, měla doteď nějaké komplikace?“
„Byla doma a musela ležet, protože byla šíleně vyčerpaná.“
„Dobře, o to víc na ní budeme dávat pozor.“
„Můžu za ní?“
„Teď hned ne. Potřebuje se vyspat. Dojeďte jí zatím domů pro věci.“
Poslechl doktora, v nemocnici stejně nebyl nic platný. Navíc musel zavolat svým a jejím rodičům. Nejdříve zavolal svým a až poté do Čech. Naučil se sice trochu česky a Lucky rodiče se začali učit anglicky, ale už tak nevěděl jak jim to říct, navíc s určitou jazykovou bariérou. Věděl, že se vyděsí. Měl samozřejmě pravdu. Byli na mrtvici a začali shánět letenky na co nejbližší let.
Poté se s plnou cestovou vrátil do nemocnice a tam už zůstal. Chtěl tam být alepoň než se Lucka probere. Na to si musel počkat pár hodin.

Zmateně se probrala, pokusila se něco říct, ale měla vyschlo v ústech a byla naprosto vyčerpaná.
„Nemluv lásko, nenamáhej se“ řekl něžně Daniel, „všechno je v pořádku, malé taky zachránili.“
Viditelně si oddechla.
„Ale budeš tady muset zůstat.“
„Jak dlouho?“ nevydržela a zeptala se.
„Až do porodu“ zkřivila obličej do lehké grimasy, ale věděla, že je to nutné.
„Hlavně že je v pořádku malé“ dodala šťastně.

Danielovi rodiče přijeli ještě v noci, Lucčiny přiletěli prvním volným letem. Byli neskutečně šťastní, že mohou dceru konečně obejmout a sami se přesvědčit, že je v pořádku. Rozhodli se, že zůstanou až do porodu. Z nemocnice tedy odjeli rovnou k nim domů. Daniel byl rád,že zůstanou, alespoň nebyl sám, v prázdném domě na něj nepadali depky. Z toho důvodu už začal spát na pohovce, nedokázal být sám v jejich manželské posteli, připadal si v ní strašně osamělý. A tak se tam teď začali zabydlovat Lucky rodiče.
Aby s ní mohl neustále být, odmítal všechny pozvání do televize, rádia apod. Maximálně občas poskytl nějaký rychlý telefonický rozhovor, ale nic víc.

Lucka v nemocnici sama rozhodně nebyla. Celé návštěvní hodiny u ní byla hromada lidí. Kromě rodičů a Daniela, kteří u ní byli denně, ji často navštěvovali i Danovy rodiče, Denis, Kamil a spousty dalších. A dost často jí někdo přinesl kytici. Jednou dokonce řekla sestřičce: „Už bych si tady mohla otevřít květinářství.“
V jejich domě byli zatím v plném proudu práce na dětském pokoji. Lucce bylo líto, že při tom nemůže být, ale vynahrazovalo jí to jejich barvité vyprávění.

Lucčin stav se za dobu pobytu v nemocnici nijak neměnil, a tak si myslela, že už bude vše dobré. V 30. týdnu tomu už pevně věřila.
Daniel a všichni ostatní odešli asi před půlhodinou. Najednou ucítila vlhko, vyděsila se, že je to opět krev, odkryla peřinu,-ale nebyla to krev. Prostěradlo bylo vlhké, ale jinak čisté. Okamžitě pochopila, že jí praskla plodová voda.
Zazvonila na sestřičku. Ta okamžitě běžela pro doktora. Než se stihla Lucka nadát, vezli ji na sál. Po všech těch komplikacích mělo samozřejmě malé přijít na svět císařským řezem. Lucce se přitížilo, stihla ještě požádat sestřičku, aby zavolala Danielovi a pak už jí vše začalo splývat dohromady a nakonec do naprosté tmy.