Erik

Anotace: 31.kapitola - Cesta do Marseille...(volné pokračování Fantoma)

Cesta do Marseille byla velmi únavná a dlouhá. Nicolas byl celou dobu zamlklý,chvílemi pokradmu pozoroval Erika, který seděl naproti němu. Hodně přemýšlel o tomto muži, jenž se mu tak náhle připletl do života. Moc se mu také stýskalo po Madeleine, od toho neštěstí se téměř neviděli. Vzpomněl si, že se mu mnohokrát snažila něco vysvětlit. Něco tajemného, co zřejmě nějak spojovalo jeho matku s jejím otcem.
Vždy ji ale v žertu přerušil, nyní toho litoval. Velmi si přál o něm vědět mnohem více….ať už se mezi lidmi povídalo cokoliv, obdivoval jej…

Když konečně dorazili na místo, ubytovali se zatím v místním hostinci. Philippe se rozhodl, že do hospice nejdříve půjde on sám a pohovoří si s lékařem. Nevěděli vůbec, jak na tom zatím Christina je, nechtěli ji zbytečně rozrušit. Druhého dne tedy již netrpělivě čekal na chodbě na lékaře.
„Dobrý den,pane, jsem Philippe de Chagny, dle sdělení policejního příručího pana Truffauta, který mne navštívil, ošetřujete zde u Vás ženu mého zesnulého bratra, paní Christinu de Chagny..."
Lékař nejdříve udiveně zvedl obočí a pak se usmál.
„No vida, konečně někdo z rodiny. Pojďte prosím se mnou, promluvíme si o jejím zdravotním stavu. Zdá se ale, že si ji už budete moci odvézt domů. Musíte ji však ještě informovat o jedné velmi smutné záležitosti. Víte, ona zatím netuší, že její manžel je mrtev…“
Pak spolu odešli do lékařského pokoje.

Christina právě dojedla snídani, když tu se náhle otevřely dveře. Zprvu zaváhala, ale pak radostně vykřikla.
„Ach Philippe, jste to Vy? A kde je můj syn a...Raoul...?“ Hrabě povzdechl a usedl k ní na lůžko.
„Nicolas je zatím v hostinci s jedním naším…ehm... přítelem. Teď musíte být ale velmi silná, má drahá.“
Na chvíli se odmlčel. Vzpomněl si, jak tenkrát vůbec nesouhlasil s tím, aby si ji Raoul vzal. Po ostré
výměně názorů se přestali stýkat. Jak rád by to nyní vzal všechno zpět. V této chvíli seděl u jeho ženy a měl jí sdělit tu hroznou zprávu. Vzal její ruku do svých dlaní. Zvážněla, tušila, že se dozví něco velmi zlého.
„Je mi to moc líto, ale Raoul zahynul při tom neštěstí na lodi…“zašeptal. Zbledla, najednou jako by se nemohla nadechnout. Pak se rozplakala a Philippe ji starostlivě objal.
Když se trochu uklidnila, zeptala se rozechvělým hlasem.
„A kdy přijde Nicolas, proč tu není? Můj bože, muselo mu být hrozně!“
„Zítra, má drahá. Já nyní už půjdu. A buďte statečná.“ Oddechl si, měl tu hroznou chvíli za sebou. Byl také rád, že zřejmě nepostřehla, když se předtím nechtěně zmínil o příteli…

...Bolestné vzpomínky jí dlouho nedovolily spát, na polštář jí stékaly hořké slzy… Naposledy s ním mluvila na palubě té lodi. Když se začalo bouřit moře a obklopila je hustá mlha, zachvěla se zimou a raději se šla schovat do kajuty. On tam ještě chvíli zůstal. Tehdy netušila, že už jej nikdy neuvidí. Ubohý Raoul, proč jen jejich cesta musela skončit tak tragicky?
K ránu konečně tvrdě usnula.
Když se pak probudila, snažila se vzpomenout, co se jí vlastně zdálo, jako by totiž ve snu zdálky slyšela nějakou velmi krásnou píseň… Chtěla si porovnat přikrývku, když tu ji něco píchlo. Nadzvedla se a spatřila tam ležet… rudou růži, jednu, jedinou…
Sestra k ní přistoupila a usmála se.
„Dlouho jste spala, má milá, už je skoro poledne. Dejte mi tu květinu, dám ji do vázy k ostatním.“
„Přišel zase, viďte, ten kapitán…“ řekla Christina a zamyšleně hladila poupě.
„Kdepak, drahoušku, tentokrát ji přinesl nějaký cizí muž. Ještě jsem jej tady neviděla, vypadal velmi podivně. Přišel tiše, jako stín. Měl na sobě hedvábný černý plášť a na pravé tváři…“
„Masku?!...“.vyhrkla Christina. Sestra zmateně přikývla.
„Ano, seděl pak u Vás a tiše Vám zpíval. Bylo to tak nádherné, málem se mi nad tou krásou zastavilo srdce…“
Christina zavřela oči. To není možné, tak přece to nebyl sen…konečně světlá chvilka v jejím trápení…
Byl tady!
A přitiskla si růži na hruď…

Odpoledne vstoupil do pokoje Julien Carmet. Přisedl si k ní a vzal ji jemně za ruku. Rozpačitě se vyhýbala uhrančivému pohledu jeho tmavých očí.
Hezky se s ním povídalo,to ano, ale pak jí řekl to, co už dávno tušila. Že ji miluje a požádal ji,
aby s ním zde zůstala. Že se o ni postará… Byla mu nesmírně vděčná, zachránil ji přece život. Pohlédla do jeho hezké, mořským větrem ošlehané tváře, usmála se na něj a poděkovala mu za všechno, co pro ni udělal. Bohužel mu nemohla opětovat jeho city.
Řekla mu to.
Smutně se usmál a políbil jí ruku. Ještě dlouhou chvíli se na ni díval a pak se zvedl k odchodu.
„Co se dá dělat, nikdy ale nezapomenu na Vaši krásnou něžnou tvář…“ s těmito slovy spěšně odešel. Bylo jí velmi těžko, nechtěla mu přece ublížit, ale…

V podvečer za ní konečně přišel Philippe.
„Jak se cítíte, už je Vám trochu lépe?“ zeptal se starostlivě. Pomalu přikývla. Ale raději před ním pomlčela o růži a také o kapitánovi.
„Zítra pojedeme domů, má drahá, Váš zdravotní stav je již celkem uspokojivý. A nyní bych Vás chtěl trochu potěšit. Někoho jsem přivedl…“ usmál se.
Rozrušeně se podívala ke dveřím. Objevil se Nicolas a radostně se k ní rozběhl. Objala jej a byla nesmírně šťastná, nemohla se nabažit toho krásného pocitu, že jej má konečně u sebe. Pohled jí stále ale bloudil ke dveřím. Zůstaly však zavřené. Slabě povzdechla a těšila se tedy aspoň ze synovy přítomnosti…