Erik

Anotace: 32.kapitola - Christina se vrací domů, ale...(...volné pokračování Fantoma)

Konečně nadešel ten dlouho očekávaný den a Christina se začala připravovat na cestu domů. Sestra Colette jí pomohla obléci nové cestovní šaty, které jí koupil Philippe. Ty staré, ve kterých ji našli, byly velmi poničené. Přesto ale nedovolila, aby je vyhodili. Znamenaly pro ni jednu smutnou vzpomínku. Na tu poslední nešťastnou cestu…Lehce je pohladila a uložila do zavazadla. Neměla ale ještě odvahu se sama postavit, cítila se velmi slabá. Trochu si jen upravila blůzku a zahleděla se na růži na svém stolku. Pak povzdechla a ještě raději ulehla na lůžko.
Pocítila únavu, do odjezdu zbývalo ještě několik hodin. Za chvíli ji přemohl spánek.

..........................................................................................

…Tiše jsem vešel do pokoje a pozdravil sestru. Zvědavě se na mne zadívala, jak jinak,zaujala ji maska na mé tváři. Ale pak se na mne usmála a pokynula mi, abych šel k lůžku.
Christina byla již oblečená, ale ležela a ještě si před odjezdem zřejmě zdřímla.
Přistoupil jsem k ní a dlouhou chvíli ji starostlivě pozoroval. Tak jako včera. Mnoho nescházelo a já bych ji už nikdy nespatřil, zachvěl jsem se při této myšlence.
Tvář měla ještě velmi bledou a pod očima temné kruhy. Skoro jakoby splývala s bílým polštářem. Sevřelo se mi srdce, vypadala tak zranitelně. Jaká shoda náhod, pomyslel jsem si, opět za ní přicházím, když spí, jako kdysi dávno…pokaždé nechávala v noci svítit svíčku…a já ji vždy trpělivě zhasínal.
Sedl jsem si k ní na lůžko a jemně ji pohladil po vlasech. Probrala se.
Překvapeně otevřela oči, slabě vykřikla a zakryla si rukama tvář. Jako by ani nemohla uvěřit tomu, že jsem
u ní...
Pak mne zoufale objala kolem krku. Ucítil jsem, že pláče. Přitiskl jsem ji k sobě a něžně políbil.
Zvedl jsem ji do náruče, abych ji odnesl do kočáru. Byla lehoučká jako pírko a velmi slabá,pocítil jsem náhle potřebu ji opět chránit. Pokud to bude v mých možnostech, musím ji nyní pomoci, byly před ní velmi těžké chvíle. Samozřejmě s ohledem na Jeanette…

Ve svém nitru jsem Raoulovi de Chagny již odpustil, ať už byla mezi námi jakákoliv zášť, nezasloužil si takovou smrt.
A také jsem se musel smířit s tím, jak mne Madeleine, Antoinette i dokonce Jeanette obelstily.
V hostinci se totiž Nicolas ode mne nehnul ani na krok. Rozpačitě jsem přijímal jeho téměř dětskou náklonnost, kterou mi věnoval i přes všechny útrapy, které musel kvůli mé tvrdohlavosti prožít. Mezi řečí se nechtěně přeřekl a tak jsem přišel na to, že se s ním Madeleine
i přes můj zákaz přesto tajně vídala.
Nyní jsem se tomu jen pousmál. Ve srovnání s touhle situací to bylo velmi nicotné…
Držel jsem Christinu pevně v náručí a vykročil jsem ke dveřím. Zrovna přicházel hrabě s Nicolasem. Rozpačitě na mne pohlédl, když uviděl, že ji nesu a ona se ke mně tiskne.
Pak nás ale pustil napřed.

Jemně jsem ji uložil na sedadlo v kočáru. Pak jsem si všimnul, že opodál postává nějaký člověk v uniformě námořního kapitána.
„To je ten muž, který ji tenkrát zachránil, kapitán Carmet….“ řekl hrabě zamyšleně.
Neváhal jsem a šel jsem ihned za ním.
„Dobrý den, pane, jsem Erik Gaudier. Chtěl jsem Vám ještě jednou vřele poděkovat za její záchranu. Jsme Vám všichni nesmírně vděčni…“ začal jsem rozpačitě. Viditelně mne ale neposlouchal a stále se díval směrem ke kočáru. Christina se na okamžik ukázala ve dveřích
a zamávala mu. Smutně se usmál a zadíval se na mne.
Po chvíli řekl tiše.
„Tak to jste Vy…slibte mi prosím, že na ni dáte pozor, když já nemohu, je tak křehká…A hlas se mu lehce zachvěl.
Pak mi podal ruku, rozloučil se a odešel. Chvíli jsem se za ním díval. Pochopil jsem, že ji miluje. A bohužel marně. Proč mi najednou tento pocit byl tak důvěrně známý?…

Vydali jsme se tedy na dlouhou cestu do Paříže.
Z Marseille do Valence jsme jeli kočárem,odtud ale do Orléans vedla nová železniční trať. Hrabě mi navrhnul, že by bylo vhodné ji použít, vzhledem ke Christinině stavu to bylo nutné. Zdráhal jsem se, přece jen, na stanici bude spousta lidí, nechtěl jsem zbytečně vzbuzovat pozornost svým vzhledem. Ale mýlil jsem se. Dokonale jsme splynuli s tím množstvím cestujících. Mimo to se mne Christina stále úzkostlivě držela,
abych si to třeba nerozmyslel… Města mi pomalu ubíhala před očima. Projeli jsme Lyon, Bourges, ale v Orléans jsme museli vystoupit. Na trať za městem se zřítily kameny z přilehlé skály a vlak nemohl pokračovat v jízdě. Dále jsme byli nuceni cestovat opět kočárem.
Christina byla již ale velmi vyčerpaná, rozhodli jsme se zde tedy přenocovat.
Když jsem ji nesl do pokoje, už mi téměř spala v náručí. Položil jsem ji na postel a nařídil jejímu synovi, aby ji střežil. Poslechl mne, sedl si k ní a starostlivě ji vzal za ruku.
Pak jsem odešel. Skoro se stmívalo a já se chtěl ještě projít venku po městě.
Tu se objevil hrabě a zastavil mne.
„Krásný večer, příteli, co říkáte, půjdu se projít s Vámi, můžeme si trochu pohovořit, zatím jsme neměli dost času ani příležitost.“ Přikývl jsem. Začal zvolna mluvit, o všem možném. Vzpomínal také na svého bratra, litoval jejich nedorozumění. Překvapovala mne jeho sdílnost, jakoby si ani neuvědomoval, kdo vlastně jsem a že za spoustu toho, co se událo, mohu vlastně já...
Pak utichl. Kráčeli jsme mlčky po nábřeží a on se mne najednou zeptal.
„Milujete ji, viďte…stále…“ Ohromilo mne to. Takovou otázku jsem od něj nečekal. Nevěděl jsem co na to říci.
„Chápu, nemusíte mi odpovídat. Máte přece ženu a dceru. Dlouho jsem si dával dohromady souvislosti, ale nyní již mám jasno. Neměl byste ale Christině dávat příliš velké naděje, velmi se na Vás upnula. A chlapec také…Měla by se pokusit se vším vyrovnat sama. Nebudete jí moci dát to, co by si tak moc přála, ani to vlastně nejde, kvůli Vaší rodině…“
Pochopil jsem, kam tím míří. Slíbil jsem mu, že o tom popřemýšlím. Už nyní jsem ale věděl, že to vůbec nebude snadné…

Nazítří jsme pokračovali v cestě. Konečně nás přivítala Paříž. Když jsme dojeli k sídlu Chagnyů, Christina mne najednou objala, jako by si ani neuvědomila, že s námi v kočáru sedí Philippe a také její syn, kteří ji rozpačitě pozorovali. Jakoby tušila, že se brzy budeme muset rozloučit…
Patřila zde, měla tady svou rodinu a před sebou spoustu nepříjemných formalit, které bylo nutné vyřídit. Chtěl jsem jí zprvu pomoci, ale musel jsem to nakonec přenechat Philippovi.
Když jsme vystoupili, s vypětím sil se postavila, otočila se ke mně, položila mi ruce na ramena
a zašeptala:
„ Mohu doufat, Eriku, že Vás opět brzy uvidím?“ Smutně jsem se usmál, jemně sundal její ruce z mých ramenou
a něžně ji políbil… V očích se jí zaleskly slzy.
„ Snad, má drahá, až přijde čas……“ řekl jsem tiše a raději nastoupil do kočáru. Zmocnil se mne bolestný pocit a já si nepřál, aby to na mně poznala.
Když jsem odjížděl, mávala mi, možná jsem jí neměl dávat naději, dal jsem přece Philippovi slib…srdce mi ale říkalo, že jej asi zřejmě nedokážu splnit…ani jako obyčejný muž, ani jako Fantom…