dEMOnstrace - 5.kapitola

Anotace: Román je už hotový, při zájmu budu postupně nahrávat další kapitoly. Hl.h. stále spílá nad svým životem, dusí ho samota. Jediné co ho drží na nohou, a zároveň podráží, jsou útěky za Samuelem - svým lepším já.

Sbírka: dEMOnstrace

Zachrání mě někdo?, zní mi sluchátky tklivé tóny.
Po nehtu palce píšícího esemesku mi trajdá malá muška. A já myslím jen na to, jak by vypadala přimáčknutá na poznámkách, co mi leží na kolenou. Smažu zprávu. Nikomu vlastně ani nechci psát.
Nemám komu napsat.
Nálada otce, kterému dvojíce důstojníků přinese státní vlajku a synův úmrtní list.
Nálada zahrádkáře, kterému přes plot močí místostarosta a on s tím nemůže nic dělat.
Zjištění, že vám horní patro zubů perfektně nedoléhá na spodní.
Loutkáři se podařil bravurní kousek. Donutil mě ke spolupráci. Nemůžu couvnout. Není cesty zpět.
Nálada? Neutěšující.
Listuji poznámkami. Paže mi těsně přilehnou k tělu. Je chladno. Ale ne zas takové, abych si venku nemohl sednout do městského parčíku Husův sad. Ale ne zas takové, aby se předčasně nemohla probudit malá muška. Působí nepatřičně. Provokativně. Vysměvačně. Pohrdavě.
Uprostřed zimy.
Bílá celulózová vlákna papíru absorbují tělní tekutiny té bosorky. Otřu muší krev a nožičku o horní roh papíru.
Husův sad býval hřbitovem. Upomínkou je jen kaplička. Nad místem, kde ležely mrtvoly, kupují lidé v budce hamburgery a v trafice porno časopisy…
V dobách ještě před sny – po kterých je potřeba ráno vyhodit trenýrky do koše s prádlem – jsem sedával opodál vlakovému nástupišti. Očarovaně pročítal komixy se Strýčkem Skrblíkem. Jejich postupná grafická strohost předznamenávala život, jenž na mě čekal. Přesto mě strohost neodrazovala od těšení se na další sled eskapád Kačera Donalda a jeho tří synovců. Stejně jako pořád věřím v to, že nejsem mrzákem neschopným se dostat z dosahu těžkých vrat, hrozících mi dopadnout na hruď.
Ubulenec, řeknete si.
Liž řiť, říkám já.
Pokoj plný plyšových hraček ožívá miminkovskou nemotorností. Medvídek Pů se díky absenci pevných kostí plazí ke klečícímu Samuelovi. Obklopeného levitujícími třpytavými balónky z bublifuků. S povzdechem objímá Samuelovu nohu.
Každý mi říká něco jiného, vzdychají milující se ušní bubínky s anglickou písní. Když mám naivní představy, tak to zrovinka sní Samuel. Je malinko infantilní. Neoriginální.
Přece, ale mnohem lepší než já.
Při pohledu na bývalou spolužačku ze základní školy přemýšlím nad jejím jménem. Sedí na protější lavičce. Není zbytí. Všimla si mě také.
Můžete mluvit hodiny, dny a přesto ani jednou nepronést něčí jméno. Hlavně, že si pamatujete své oblíbené módní značky.
Antiperspirant.
Balzám na rty. Toaletní papír. Po příchodu jejího přítele mi bylo jasné, proč se chovala ostýchavě. Chudák se zlevněnou krabicovou sračkou, nad kterou v obchodě ohrnuji nos. Nad lidmi, kteří toto víno kupují. Lidmi s notorickým skelným pohledem. Kořalkou pročpělými.
„Třeba nedávno jsem měl práci. Ale po týdnu jsem se na to vykašlal. Mám problémy se zády. Ještě jsem měl pětapadesát korun na hodinu. Na to jsem se jim mohl z vysoka vysrat.“
„Když si vezmeš, jak namáhavou práci dělal, tak dostával mizerných pětapadesát.“
Při pozornějším prozkoumáni zjišťují, kým se za ta léta stala. Snad ani nechci poslouchat jejich tlachy. Ještě před čtyřmi léty si z městské knihovny půjčovala knihy. Ať už si s vlasy udělá cokoliv, je hezká. Tenkrát s vyholenou hlavou vypadala jako faraónova egyptská kočka. Jen doufám, že mi nenabídnou malinko vína. Bůhví co za nemoc bych mohl chytnout. Rychle vymýšlím výmluvu. Žádná kloudná mě nenapadá.
Kolikrát jsem byl s nějakým párečkem bonzujícího na sebe samé prkotiny. Výherní automaty bohužel do prkotin nepatří stejnou měrou jako svědkova dlaň v nevěstině dekoltu.
„Někdy se nezadaří.“
„Párkrát? Docela často, nemyslíš?“ Stud a pohoršení jí křepčí ze všech záhybů mimických vrásek starající se o mračení.
Pořádají se výstavy fotografií smutných lidí s drsnými životními osudy. Genocida. Domácí násilí. Hladomor. Bombový útok. Znalci umění zažívají opojení, jako při pohledu na snímky s lidskými embryí v různém stádiu vývoje. Už neuvažují – nechtějí si připustit – že jejich krásný zážitek vyvolávají bytosti po potratu.
Naložené v roztoku.
Uvězněné v časové bublině. S perspektivou komára zalitého v jantaru.
„Přiznávám, že někdy nemám dvakrát štěstí,“ má nohu přes nohu. Celkově vypadá jako parodie na mužské pokolení. „Tuhle jsem před měsícem vyhrál dvanáct set!“
Usmála se „Jo, má pravdu.“
„Koupily jsme si pořádné vincko. Ne takovouhle sračku. Když nejsou peníze, člověk se hold musí uskromnit.“
Říkám si, jestli nemám skočit do nedalekého květinářství a nekoupit mu umělohmotný funebrácký věnec. S černou stuhou. S děsně srdcervoucím nápisem, neupřímným už při samém položení na čerstvě udusaný hrob. Už i krucifixy nabízené v obchodech s křesťanskou tématikou jsou z reflexního plastu. Sériově vyráběné placebo solidarity.
V dobách, kdy veškerá myslitelná planetární obrana selhala a nepřátele se začaly rojit ze svých vesmírných křižníků (poskládané z LEGA) na koberec, jsem si nedobrovolné chození na kutě zpestřoval představami, že mi někdo blízký umřel. Ležel jsem. Stočený do klubíčka. V potemnělém pokoji. Vytržen z denních her.
A přece nenudící se.
Pouliční osvětlení prosvitalo zataženými záclonami. Světlo z lamp propukalo v promiskuitní hrátky s očními víčky, pod kterými se odehrávala scéna. Jak z hororu vystřižená. Pichlavý deštík cupital deštníkem, kvůli kterému jsem viděl pouze na lopatu shazující hlínu do propasti s rakví. S rodinným příslušníkem. Nebo s mým imaginárním přítelem. Pozůstalí dojatí mým zármutkem ke mně přicházeli a jeden po druhém mě objímali. Hladily po tváři. Nesčetněkrát někdo umřel a na druhý den jsem dělal jakoby se nic nestalo.
Jen já a má sedmá potřeba z Maslowovy pyramidy uspokojování potřeb.
Potřeba estetična.
Nebožtík v otevřené rakvi byl plakátem s fotografií ztraceného psa. Milujícími dětmi vyvěšeným po nejbližším okolí. Se psem dětmi oplakávaným. Smrt čišící z nebožtíka byla tak sugestivní, že i mé reálné já začalo plakat. Srdce bolelo koňským kopnutím.
Jindy mi byla udělována cena za hlavní roli v dojemném filmu o nelehkém osudu citlivého kluka. Na promítacím plátně běžela scéna v samoobsluze mezi regály, kde brečím.
Výsledek mého nedostatku sociální interakce.
Bývalá spolužačka mi nabídla víno! Ještě, než jsem stačil cokoliv říci: „Vlastně ty nepiješ. Vždycky si byl slušňák,“ nesměle uchechtnutí.
Jen kdyby věděla…

„Máš plnou pusu keců, ale práce tomu neodpovídá,“ řekla s vážnou tváři manažerka fast-foodu. Mám v piči, zní mi hlavou úryvek rapového textu.
Připadnu si na večerním meetingu nepatřičně. Archeolog ukájející se nad Kleopatřiným sarkofágem.
Pocit prohravšího politika ve volbách do městského zastupitelstva, nalézající své billboardy ještě mnoho měsíců po volbách.
V Africe se s analfabetismem bojuje učením se z novinových článků. Otevírám tedy své niterní periodikům a začtu se v článku: Deset důvodů, proč Petr lidem kolem sebe znepříjemňuje jinak poklidné usměvavé pracovní tempo.
Z podobných setkání vznikají ve světě celuloidu komické scény. Či spíše všechno končí za zvuků detonací. To když kohoutek dopadne na zadní část kulky. Posléze se reportérka zmateně ptá, zda už je v živém vysílání. Upraví sluchátko v uchu.
„Aby sis nemyslel, že tě nemůžeme vyměnit.“ Představovat si ji, jak kadí. Originální rada. Nemyslím vůbec na nic. Samotného mě překvapuje, že celkem úspěšně. Flegmatismus? Projev snahy na sobě nic nenechávat znát.
Obracím sám sebe jako sněhovou kouli a hledám anomálii na charakteru. Převaluji na jazyku hořkost idiotismu, co na mě ulpěla. Žvýkačka připomínající spíše už rosol.
Podle chůze poznáte, kdy jsem nervózni. Vynechává mi levá noha. Mívám pocit jako, kdyby v závěsu za mnou šla osoba a dal bych ruku do ohně, že plive na mě a ne na chodník.
Předevčírem ke mně na tramvajové zastávce Elektra přistoupil chlapík s igelitkou ze supermarketu Albert. „Prosím vás, mladý muži, neměl byste zájem o nějaké počteníčko?“ Rozevřel tašku a já uzřel svazky přesládlého typu. „Za pouhých deset korun.“ Pro jeho úsměv mu do kapsy doputovala desetikoruna. Aniž bych si knihu koupil. Nejspíš je pokradl z antikvariátu, kde některé knihy za korunu nechávají venku na parapetu okna. Kdo tam korunu hodí a kdo ne už neřeší.
Pokaždé, když mi začíná směna, jsem trosečníkem na voru přemýšlející, zda jej oční bulvy nezrazují, když mu odhalují nezměrnou velikost Krakena. Lunou ozářený rozkvetlý šeřík začne zohyzďovat plíseň. Brigáda ve fast-foodu nebyla nejšťastnější volbou.
Měl jsem za to, že ve fast-foodu pracuje mnohem více lidí, než se na židlích vleze do drobné převlékárny s plechovými skříňkami. Můj neutrální výraz – nechápající zapálené nápady spolupracovníků, připomínky, kamarádskou atmosféru – osnuje večerní vycházku do Bělského lesa. Batoh mi ztěžkne pod dvěma PET láhvemi s vodou z kohoutku. Výborným relaxem jest vylití vody na lesní hlínu a ve vzniklém blátě řádně vymáchati bílé botasky.
Hodinové drhnutí bot vám dává smysl.
Životní smysl.
Jsme-li ještě malí, nedělá nám problém říkat každému na počkání, kým bychom vlastně chtěli být. Postupem času ztrácíme nit.
Vyjít další den v čistých botách vás před ostatními řadí mezi ty, kteří ví vo co na tom světě go.

Zvukové hlášení taktně napomíná mládež k uvolnění sedadel pro starší spoluobčany. U mě nenašlo kýženou odezvu. Ze střechy jedoucí tramvaje se ozývá hromobití, jež si směle může podat ruku se sbíječkou bortící břicho hystericky ječící těhotné ženy.
Ve chvíli, kdy se spermie razancí Rockyho Balboa dostane do vajíčka, vzniká náš soukromý deník. Každodenní periodikum.
Črtáme předobraz své budoucnosti.
Občas – více či méně – mastným polštářkem prstu přejedeme po písmu, o kterém jsme byly přesvědčeni, že je absolutní. Tiskařská čerň se rozmázne přes jedno, dvě slova a máme po ptákách.
Holka vyskytující se u mé nejedné pubertální bujaré sexuální představy dotuje závisláka na automatech. Beztak vlastněné nějakým křesťanem kupující si od Boha odpustky ve formě darů pro kostel. Vlastněné spořádaným otcem nutící štětky, aby mu přes hlavu natahovali mikroténové pytlíky a nechali ho na chvilenku přidusit.
Nenávidím pokrytectví.
Nenávidím Loutkáře.
Nenávidím sám sebe. Za neschopnost postavit se Loutkáři. Viva la pokrytectví, kterého se díky mé připodělané povaze chtě nechtě zúčastňuji.
Celou dobu – vlastně od chvíle, co jsem se probudil – byl jsem novorozencem lapající po prvním doušku vzduchu. Čekal. A nedočkal se.
Nenapsala.
Nezavolala.
Natálie.
A to vám v poslední době zlevnili telefonní poplatky…
Chybí mi. Ne jako psovi páníčkova noha. Postrádám ji, jako houslista posluchače. Sluníčko mého života. Miluji tě.
Ještě bych někde v počítači mohl vyhrabat fotky z čekárny vlakového nádraží. Se třídou ze střední jsme jeli na výlet a nemohli jsme si nepovšimnout louže velikosti alpského jezírka kolem spícího bezdomovce. A že jsme si při focení se spícím neodpustili vysměvačné pitvoření…
Humanistická psychologie tvrdí, že se každý rodí jako dobrý. Čistá duše. Je na okolí, v němž vyrůstáme, co z nás bude. Grázl. Dobrák.
Ubožák.
Mobil se rozezněl melodií.
Pocit maturanta, který učení věnoval pouhý týden.
Pocit v situaci, ve které proklínáte kombinaci tučného párku zapíjeného mlékem.
Stiskl jsem červené sluchátko. Matka.
Maminka.

Procházím chodníkem čvachtající se v loužičkách pouličního osvětlení. Opakovaně mě nepřestává překvapovat vylidněnost Ostravy ve večerních hodinách. Na čtvrtmiliónu obyvatel vskutku nevypadá.
Aniž bych postřehl jak, přede mnou a za mnou jde borec. Borec přede mnou se na mě koukne koutkem oka. Přecházím na druhý chodník.
Vytáhnu sluchátko z ucha.
Vytáčím kamarádčino číslo. Ke vzteku hovor nezvedá. Alespoň dělám, že telefonuji. Jsem veselý, jen abych chlapcům ukázal, že nemají co do činění se sráčem. Chlapci pořád za mnou. Mám zastavit a říct jim, ať si vezmou, co chtějí a ať mě nechají na pokoji? Nemám páru, jak bych při imaginárním telefonátu měl pokračovat. Nic kloudného mě nenapadá! Ztrácím inspiraci! Panička s yorkshirem mi asi těžko pomůže. Při přepadení vám málokdo přispěchá na pomoc, když zavoláte: Pomoc!
Vyplácí se: Hoří!
V každém z nás je kousek z užaslého pyromana.
Asociuje se mi film ze starověkého Říma, kdy důstojný boháč na hojné oslavě před všemi zraky znásilňuje mladého číšníka.
Ze stínu paneláku, po mé pravici, vyčuhuje postava s vystřelovacím nožem. V ruce svěšené podél trupu. S nadrženou rozkošnickostí připravenou vyrochnit se v břišní dutině.
Pošeptat rozprávku.
Bez uměleckých cingrlátek z pompéznosti akčních dojáků.
Představa: Zrychlený dech rozvíří prach v zaprášeném podkroví, ostří se zatřpytí a rozetne vejpůl obličej opláchnutý pleťovým tonikem.
Projdu kolem postavy s vystřelovacím nožem. Mobil křečovitě držím u ucha. Aniž bych cokoliv řekl. Do každého kroku dávám pět let života tvrdé dřiny. Jako by mi přes pupek do bachoru narvali ruku a pokusili se vyrvat páteř.
Rozpoložení? Pocit vězně, jemuž při popravě na elektrickém křesle zapomněli namočit oholenou hlavu.
„Petře! Zastav se!“ I přes rozkazovací tón kráčím dál.
Přeživší klopýtající z doutnajících trosek výškového domu. Cizí ruka na mém rameně se mnou trhne a donutí mě otočit se za sebe.
Loutkář.
Na hlavě má kšiltovku s kšiltem zakrývající obličej. Nejde mu vidět do očí.
„Postaral jsem se o ně.“ Nic víc už k tomu neřekl.
Pořádně se porozhlédnu po ulici. Ani nevím, kam jsem se dostal. Nic zde nepoznávám. Mí pronásledovatelé jsou v nedohlednu. Zmizeli.
Vypařili se.
Nic se mi nestalo! Prevít Loutkář mi právě zachránil kejhák.

Není nic výmluvnějšího, než fotografie. Loutkář mi předal fotku s mou bývalou spolužačkou-bezdomovkyni. Náhoda?
„A ne, že mě zklameš. Vyvodil bych z toho dalekosáhlé následky,“ podotýká Loutkař s psychopatický klidným hlasem.
Přestože spí, jak ji příležitost dovolí, nebyla bývalá spolužačka-bezdomovkyně v Husově sadu špinavá. Celkem upravená.