dEMOnstrace - 6.kapitola

Anotace: Román je už hotový, při zájmu budu postupně nahrávat další kapitoly. Hl.h. stále spílá nad svým životem, dusí ho samota. Jediné co ho drží na nohou, a zároveň podráží, jsou útěky za Samuelem - svým lepším já.

Sbírka: dEMOnstrace

Na Anid je znát, že ji mé vyprávění zaujalo.
„Bože, máš neuvěřitelně velkou slovní zásobu.“ Pokyvuje uznale.
Pokračuje: „Víš, že příběhy od bratří Grimmů vznikly na podkladě pornografických příběhů? Menší vsuvka… Opravdu si mě mile překvapil. Vůbec jsem nečekala, cos mi právě předvedl.“ dodává s úsměvem hostesky držící balení nové dentální nitě. Zahánějící nikotinový oblak sebelítosti silou spreje proti hmyzu.
Je až s podivem jak mi to občas mele. A hlavně, jak mi to s kým mele. Jako kdybych našel ztracený klíček ke schránce v úschovně batohů. Jako když do mlýnku na maso naházíte jedno přes druhé. Stejnak se u výsledného rozemletého produktu těžko dopátráte, co byly prapůvodními esencemi.
Jsem houbou nasávající všechno kolem a jenom čekám, až ke mě někdo přijde a začne mě ždímat.
Ale něžně.
Jen je těžké najít někoho, kdo se k tomu odhodlá. Občas zapomenutá vodou nacucaná houba na tabuli. Zapomenutá v umyvadle. Nahrazená obyčejným suchým hadrem.
Způsobující kýchání.
Nohy se nám klimbají z dřevěného mostku vedoucí přes prťavou říčku. Doléhá k nám vůně mokré hlíny a lomoz nízko letícího letadla. Když kouknete do koruny – myšleno v teplých měsících – listnatého stromu, jak skrze spodní stranu listů prosvěcuje sluneční svit, poznáte můj oblíbený odstín zelené.
Anid. Jedna ze dvou spolužaček, za kterou šla prdelatá holka ze Stodolní. Šátek zvaný palestina. Pravda veškerenstva v krabicovém víně.
Tehda.
Anid. Dívka o které jsem se dozvěděl mnohem více, než o dotyčné neznámé z internetové seznamky. Po hrůzné schůzce mi ze začátku bylo nepříjemné, když jsem ji na icq viděl on-line. Ze začátku. Pokročila doba a začalo mi to být putna.
Zajímalo by mě, jak se žije lidem v Izraeli. Při myšlence na další sebevražedný útok.
Podívám-li se zpětně, musím zkřivit tvář do grimasy typu: Někdo mi stoupl na nohu?
Typu: Proboha, co mě to napadlo?
Hologram Rimmer ze seriálu Červený trpaslík si částečně strkal zaťatou pěst do pusy. Užitečný jak automat na kondomy ve Vatikánu, řekl jednou.
Mohlo za mou... snad nesmělou... pohnutkou množství alkoholu v krvi? Ale až tak moc jsem zas nepil... Nad vesnickým rodinným domkem – kde se konala párty další holky, kterou jsem poznal na internetu – panovala noc. V poslední době vyhledávám známosti ze seznamových serverů. Střídám je jak ponožky.
Potřeba zapomenout.
S troškou štěstí můžete ve městě vidět souhvězdí Velký vůz nebo Severku. Zde mi večerní paní naservírovala své přednosti v plné kráse.
Jako studentka vydělávající si na live-chatu.
Ztrativší veškerou cudnost.
Prošel jsem hlavními dveřmi. Potřeboval jsem na čerstvém vzduchu zrecyklovat mysl. Seděla na lavičce. Záda reflektovala přiškrcený pláč. Dveře, kterými jsem procházel, byly otevřeny, neslyšela tedy, že by za ni někdo stál. Neviditelný plášť hodný závisti Bradavického studenta. Jako když při večerní projížďce tramvají pohlížíte do dívčího odrazu na skle, můžeme některé chování omlouvat – a může nám být omluveno. Měl jsem připito. No jo, jebat na to. Kdo vám dokáže, že jste oknem nehleděli na večerní město...
Když mě přejde chuť na pivo, je načase, se co nejrychleji zdejchnout.
Podívám-li se zpětně, musím se poplácat po zádech. Vrátil jsem se se zapalovačem a s trochou papírových ubrousků. Popadl hliníkový kbelík. Obešel ji. Není pochyb, že na mě pohlížela. Naházel do kbelíku zmuchlané ubrousky, chrastí a drobné klacíky. Sedl vedle ni. Zapálil obsah kbelíku.
Možná to malinko bude bolet, řekl jsem.
A vyrval ji vlas.
Jak se tam škvařil, pohlédl jsem do tváře. Šokované nad tou nevýslovnou drzostí. Po pravdě řečeno, Anid byla poslední, koho bych na párty čekal. Netušil jsem, že se s mým dalším objevem zná.
Vlas veškerého tvého žalu za chvíli shoří a co nevidět se začneš usmívat, řekl jsem hlasem hladkým po čínském hedvábí. Smířlivým. Chápavým.
Jednodušeji obdobné situace probíhají ve spektru představ. Bezpečnější než hormonální antikoncepce. Naštěstí pro mě, brnknul jsem na správnou strunu.
Dohledat se příčiny mého tehdejšího chování není až tak těžké. Kdo kdy na osobní otázku neodpověděl: To bys nepochopil. Stačila by jen trpělivost a vše uvést na pravou míru. Zasvětit tazatele do vašich pohnutek. Jen mít trpělivost se k tomu odhodlat... Mít odvahu.
Onen večer jsem měl odvahy až až.
Rozpoložení onehda? Ignorace pudu sebezáchovy.
Snad posté se poškrábu na čele. Palmový list ovívající, v potu se rochnícího, šejka. Ráno jsem si zapomněl vzít prášek na alergii.
Než jsem se k mostku dostali, potkali jsme mrtvolu ptáčka. Ptačí chřipka. Má první myšlenka. I když jsem viditelně šťastný, nemůžu sám sobě obdobné privátní poznámky upřít. Vydávejme vlastnost za fetiš.
Skvrny na měsíčním epidermu.
K místu – ve kterém právě aplikujeme utěšující injekcí naším chmurným náladám, v přeneseném významu, samozřejmě – by kdejaký průměrný vidlácký DJ pustil pomalou tklivou píseň plnou naděje. Občas je na pováženou se trefit do mého rozpoložení. Celý zkroušený přepínám mezi skladbami, mezi alby. Nechci dát volnost poslednímu prstu, který křečovitě dřepí na římse posledního patra mrakodrapu. Nakonec raději zvolím ruch ulice.
Během vyprávění příběhu jsem urputně hleděl před sebe. Soutěž v přetahování lanem s připoťouchle se ksichtící múzou. Souboj v páce s nabušeným zapomnětlivcem slov. Šerm s obratným sklerotikem děje.
Užívám si každý letmý dotyk naších paží. Co ji těch pár dní znám, užívám si každý další dlouhatánský dialog vonící solidností německých automobilek. Nekorigovaná řeka žijící si svým životem. Bez zpevněných břehů. Jako když nožem bezstarostně seškrabujete máslo. Žádná zmrzlá kostka. Žádná trapná hluchá místa. Žádná odšpuntovaná vana plná kuráže odtékající do kanálu.
Už se těším, až příběh sepíšu. Pokud se k sepsání vůbec dostanu.
Kapsa kalhot mi už po třetí zavibrovala. Aniž bych se předtím koukl, je mi celkem jasný původce. Malá - možná pro někoho bezvýznamná – věc může na hezkou chvíli vrhnout blátivé cákance. Kdo jiný, než Loutkař upozorňující na předešlou esemesku.
A já doposud neodpověděl.
Nemůže mě alespoň na okamžik nechat vydechnout? Po celou dobu, kdy jsem s Anid vešel do Bělského lesa, se mi podařilo přes všechno přehodit prostěradlo zapomnění.