A co bylo dál ( 23. kapitola)

Anotace: Fantom opery ... od požáru uplynul teprve měsíc, ale život jde dál. Někdy ztuha ...

První měsíc

Onoho roku byla Paříž na pokraji léta jedním slovem nádherná. I starousedlíci, kteří jindy morousili pro každou maličkost, museli najednou připustit, že život zde má své neodolatelné kouzlo. Vlahé noci a teplé dny se svěžím větříkem byly překrásným rámem ještě krásnějšího obrazu a celek volal na každého v pařížských ulicích Musíš si mě zamilovat!
Jak si nezamilovat Paříž, když je vám osmnáct let, po boku vám stojí muž vašich snů, před vámi je svatba a pak šťastný život až do smrti? Život bez věčného spravování punčoch, hladového okounění u výkladů lahůdkářství, život bez počítání každého centimu před další gáží, život, kde jeden hrnek horké čokolády týdně už nepředstavuje veškerý luxus, o němž si člověk vůbec dovolil snít.
Christine Daae vplula do svého nového života s nadšeným očekáváním, jako nová bárka spuštěná na neznámou hladinu. Někde v hlubinách tušila temné a nebezpečné proudy, ale chtěla věřit, že jsou-li skryté, není třeba se jich bát. A tak s naprostou důvěrou ve svého kapitána zdolávala první jiskřivé vlnky neznámého moře. Byla si vědoma svých nedostatků a větrem v jejích plachtách byla jediná myšlenka – neudělat Raoulovi ostudu. Osud před ni položil obzvlášť těžkou partituru, a ona se poctivě snažila ji nastudovat. Ve svých osmnácti letech se stala znovu školačkou. Bohužel si zvolila obor, v němž nadšení a dychtivost nehrají téměř žádnou roli, a kde se může prosadit pouze ctižádost s menší či větší dávkou bezohlednosti. Christine Daae postrádala obojí. Dosud vždy vystačila s tím, co jí otec tak často opakoval: budeš-li milá na druhé, budou i oni milí na tebe. Ještě před pár týdny neviděla důvod, proč by to neměla být pravda. Stačilo pár dní a začala pochybovat. Pochybovat o všech kolem sebe, pochybovat o sobě.
„Tyhle jsou obzvlášť rozkošné, nezdá se vám?“
Christine se probrala z myšlenek, které ji z krejčovského salónu odvedly někam úplně jinam. Už delší chvíli stála před figurínou oblečenou do modelu podle poslední módy a hleděla na ni očima, které vůbec nic neviděly. Znovu na ni padl ten tísnivý pocit, že provedla něco nepatřičného.
„Ach ano, jistě madam,“ vykoktala.
Sotva za sebou uslyšela šustot těžkých sukní vévodkyně de Chagny, sevřel se jí žaludek ještě víc. Honoria ji dostrkala k dalšímu modelu a cestou ke své nastávající snaše koutkem úst jen utrousila: „To je Céline, žádná madam. Prostě Céline. Když vyplácnete madam na prodavačku, co vám zůstane na takovou manželku velvyslance?“
Prodavačka se servilně uchichtla a Christine sklopila hlavu. Od chvíle, kdy Raoul oznámil matce svůj úmysl se s Christine oficiálně zasnoubit, dávala vévodkyně jasně najevo, že volbu svého syna neschvaluje. Tedy, abychom byli zcela přesní, dávala to najevo pouze tehdy, když u toho Raoul nebyl. S odůvodněním, že nezkušenou Christine musí pomalu představit okruhu svých známých, ji začala často brát s sebou, ale potěšení z takových radovánek Christine brzy zhořklo jako pelyněk. V lepším případě se vévodkyně chovala přezíravě, v horším buď blahosklonně, jako by byla Christine úplný idiot, nebo nepřátelsky a s cílem ztrapnit ji. Dnešní nákupy prádla a šatů nebyly výjimkou. Vévodkyně proplouvala obchodem a nechávala si předvádět jeden model za druhým.
„Ten mušelín je poněkud trop decoré, nemyslíš, Céline? Tak do opery, a ještě k tomu na jeviště. Co tu máte dál?“
Majitelka salónu proháněla personál a byla odhodlána nenechat svou přední zákaznici odejít s prázdnou.
„Možná byste ty mušelínové šatičky neměla tak jednoznačně zamítat, madam. Na té největší události sezóny by tady pro slečnu byly naprosto rozkošné.“
„Nevím o žádné události, která by stála za takový nákup,“ poznamenala vévodkyně lhostejně, „a troufám si tvrdit, že mám o dění ve společnosti slušný přehled.“
„Ach, nepochybně.“ Snaha vlichotit se byla v hlase majitelky hodně znát. Spiklenecky ztišila hlas a pak dodala něco, co přimělo vévodkyni prudce se otočit. „Mohlo mě napadnout, že o návštěvě perského šáha už také víte.“
Nebylo mnoho těch, kdo dokázali Honorii de Chagny vyvést z míry. Malé boubelaté majitelce salónu na rue Rivoli se to povedlo. Do vévodkyně jako by píchl špendlíkem.
„Perský šáh v Paříži? Kdy!?“
„Dnes ráno tady byla madam Vauvilliers. Její manžel má prý z ministerstva zprávu o tom, že šáh přijede, snad už za měsíc či dva. Je to jisté!“
Vévodkyně vzrušením celá zrůžověla. Vauvilliersová! Nikdo není blíž u zdroje než ona! Dokázala se ovládnout jen s velkým úsilím.
„Přesto ale trvám na tom, že ten mušelín je na recepci nepřijatelný. I kdyby šlo o perského šáha. Možná před třiceti lety, ale dnes?“
Majitelka salónu se usmívala, vědoma si své výhody v podobě cenných informací: „Ovšem pro velký bál v maskách už by přijatelný byl, že?“
Vévodkyně zatajila dech. Bal de masque u perského krále! Nic tak bombastického Paříž nezažila řadu let. Celá se rozpálila radostným vzrušením, které by příslušelo spíš mladé debutantce. Šaty si musí objednat ještě dnes! Zítra už tady budou fronty a nesežene nic slušného. Přes rameno nařídila Christine: „Jděte si prohlédnout ten crepe de Chine, třeba by vám mohl slušet,“ a už vlekla majitelku obchodu k pultu s látkami.
Christine se zmateně rozhlédla kolem sebe. Nejistě se vydala k nejbližšímu modelu, v půli cesty zaváhala a změnila směr. Bloudila od figuríny k figuríně, okouzlena krásou modelů a zděšena jejich cenami. Opatrně se dotýkala látek a snažila se odhadnout, které z šatů vlastně měla Raoulova matka na mysli. Zastavila se u jedněch fialkových s jemnou výšivkou a obdivně si povzdechla.
„Jestli nepoznáte crepe de Chine na dvacet kroků, pak shledávám, že se toho opravdu máte ještě hodně co učit.“
Vevodkynin chladný hlas ji přimrazil k zemi. Christine se neodvážila ani zvednout oči.
„Brava, madmoiselle. Pro hovory ve společnosti vám tedy zůstává mezi vhodnými tématy snad už jen počasí a opera. Nikoho neznáte, politice nerozumíte, koní se bojíte, umění a literatura k vám nepronikly, móda vám evidentně nic neříká. Co s vámi?“
Jízlivá otázka zůstala viset ve vzduchu a Christine se propadala hanbou.
„Pygmalion!“ odfrkla si vévodkyně de Chagny. Víc nic neřekla a šla se věnovat výběru toalety, jíž měla oslnit celou Paříž. Nešťastná dívka vůbec nechápala význam její poznámky a kradmo střelila pohledem po prodavačce. Ta pilně opravovala záhyby na nejbližších šatech, ale bylo zjevné, že úsměv potlačuje jen s velkým úsilím.
Christine stála v luxusním salónu obklopená nádherou a pohrdáním. Chtěla utéct ven, ale nohy jí vrostly do podlahy. Cítila se ponížená jako ještě nikdy v životě. Jedovatosti božské divy La Carlotty byly k smíchu všem, a proto ji nezraňovaly. Toto bylo jiné. Pravdivé, a proto kruté. Sboristka Christine Daae by dokázala jediné: rozplakat se, běžet do kaple a čekat na svého Anděla. Budoucí paní de Chagny musela zůstat stát s hlavou vztyčenou, připravena na další kousavý útok své budoucí tchýně a nehnout ani brvou.
Cítila, jak jí hoří tváře. Se zdánlivou netečností pozorovala ruch na ulici. Ruce založila za zády a cítila, jak se jí nehty i přes krajkové rukavičky zarývají do dlaní. Jenže ani bolest nedokázala přehlušit záchvěv jakéhosi nového neznámého pocitu, jenž se jí roléval v žilách, rostl z hrudi až do hlavy a zatmíval jí svět před očima. Christine Daae byla celý život hodným, tichým a poddajným děvčetem. V tuto chvíli ale toužila po jediném: skočit k Honorii a prostrčit ji skleněnou výlohou ven z obchodu.
Zprvu se zastyděla, že ji něco takového vůbec napadlo. Jak tak ale stála a hleděla do ulice, začala si představovat svůj plán do detailů. Řinčení skla, jekot, rozcuchané kudrlinky na skráních, ohromené pohledy okolojdoucích… Ani si neuvědomila, že se usmívá. Poprvé okusila vztek a zalíbilo se jí v něm.
Za chvilku už se dokázala vrátit k ostatním a zcela nenuceně postávat u vévodkyně a poslouchat její požadavky pro zhotovení kostýmu na maškarní ples. Pak Honoria přikázala prodavačkám, aby i Christine daly jeden model k vyzkoušení.
„Ne, tyhle ne,“ odmítla je dívka pevným hlasem. „ Líbí se mi ty fialkové. Doneste mi je, prosím.“
Dobře slyšela, jak vévodkyně překvapeně lapla po dechu. Christine si to ani neuvědomila, ale cosi nepatrného, a přitom nesmírně důležitého se v ní právě nenávratně změnilo.