Ach ti Angličané

Anotace: 23. kapitola, poslední kapitola...budu ráda když mi napíšete jak se vám románek líbil...a taky děkuju všem lidem kteří ho pravidelně četli a pravidelně dávali tipy...moc moc díky...

Sbírka: Ach ti Angličané

Všichni čekali na nemocniční chodbě. Dlouho a se strachem. Jakmile vyšel doktor ze sálu, obklopili ho a bombardovali spoustou otázek.
Gestem ruky je umlčel. Nejdřív odpověděl na otázku nejlehčí a také nejpříjemnější.-Je to holčička a chlapeček? Je to chlapeček. Je zdraví, ale nedonošený, takže bude muset zůstat v inkubátoru.- S Lucií je to horší. Vcelku jsme ji stabilizovali, nebudu vám nic nalhávat, není to žádná sláva. Přesněji vám to budu moci říct až za pár hodin. Ale Lucie je bojovnice a zatím všechno zvládla.“
Po této nepříliš povzbudivé rozmluvě se šli podívat na novorozeného chlapečka. Daniel se na něj díval se slzami v očích. Když malého uviděl, byl šťastný a pyšný, ale radost mu kalil strach o Lucku. Byly to tak slzy štěstí i neštěstí.
„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se jich zdravotní sestřička.
„Alex“ hlesl Daniel, „vůbec jsme se nemohli dohodnou, ale Alex se nám nakonec líbilo oběma.“

Několik dalších dní prožili v nejistotě a ve strachu. Těšil je pouze pohled na malého Alexe, ale i na toho se mohli dívat pouze přes sklo.
Až po oněch několika dnech za nimi přišel doktor s dobrou zprávou.
„Její zdravotní stav se lepší, dokonce se odvažuju říct, že se za brzo probere.“
A měl pravdu. Trvalo jen pár hodin a Lucka se opravdu vzbudila. Nejdříve je zkontroloval doktor. Nechtěli k ní pouštět moc lidí najednou, a tak k ní šel jen Daniel a její rodiče.
Během doktorovy kontroly se teprve pořádně probrala a začala vnímat. Nezajímalo ji nic kromě dítěte.
„Je v pořádku? A co to je?“
„Krásnej malej chlapeček“ řekl Daniel, „je ještě v inkubátoru, ale jinak je v pořádku.“ Najednou vypadala mnohem zdravěji.
„A kdy ho budu moct vidět?“ zeptala se. „Nevím, ale nejdřív se musíš dát trochu dohromady. „Tak to na tom asi nejsem nejlíp, co?“
„Pěkně jsi nás vyděsila, pár dní jsi byla úplně mimo, ale teď už to bude určitě lepší.“
Touha vidět syna jí očividně pomáhala v uzdravování, doktoři sami byli překvapeni jak moc.
Když se cítila lépe, bez přestání žadonila, aby za ním mohla. Nakonec povolili, a tak ji Daniel dovezl na vozíku na novorozenecké. Aby šla pěšky totiž razantně zamítli.
Nemohla se od malého Alexe odtrhnout, i když byl stále v inkubátoru. O to víc se těšila až ho bude mít v náruči.

Danny a Lucka netrpělivě čekali až jim přinesou Alexe-až si ho budou moci konečně pochovat.
Otevřeli se dveře a sestřička jim malého podala. Byl to úžasný pocit, ten nejúžasnější ze všech. Ani na chvíli ho nepoložili. Jen doma ho na chvíli dali rodičům, ale potom byl zase jen jejich.

Uplynul měsíc od chvíle, kdy se vrátili. Alex rostl, Lucka už neměla žádné problémy. Daniel by byl nejraději celé dny jen s nimi.
„Teď už bude všechno dobrý“ řekl Daniel jednou, když uspali Alexe a spokojeně se k sobě tulili.
„Jseš si jistej? Jen si představ až Alexovi začnou růst zoubky, až začne chodit do školy, potom bude v pubertě a tak podobně.“
Daniel se na ni podíval a řekl: „Hm. Máš pravdu. Ještě to bude zajímavý,-ale krásný.“
V tom se Alex vzbudil a začal brečet. Lucka vyskočila a okamžitě byla u postýlky, zvedla malého a chovala ho. Daniel šel za ní a opatrně ji i s malým objal.
„To je tak krásnej pocit, být tady s tebou a s Alexem. Vy jste vážně moje největší životní štěstí“ řekl.
Pohladil malého, dal Lucce pusu a šťastně se na ně usmál…