Erik

Anotace: 34.kapitola - Zvládne Christina svou novou roli? Uvidíme...(...volné pokračování Fantoma)

Pomalu jsem kráčela po chodbě divadla, naslouchala tiché ozvěně mých kroků a usilovně přemýšlela, v rukou jsem křečovitě svírala noty k mé nové operní roli. Při pohledu na ně se mi zamlžily oči a bylo mi do pláče. Verdiho hudbu jsem odjakživa zbožňovala a ve spojení se Shakespearovou tragédií byl pro mne výzvou. Ale některé pasáže árií byly bohužel příliš vysoko posazené, měla jsem s tím nyní obrovské problémy. Budu muset Andrému asi oznámit svou indispozici, jistě jej velmi zklamu, vím to, ale co se dá dělat. Nezvládnu to, půjdu za ním,
teď hned…
Na chvíli jsem se zastavila u dveří salónku. Byly pootevřené a něco jako by mi napovídalo, abych vstoupila dovnitř. Opatrně jsem se dotkla mosazné kliky a otevřela, k mému údivu jsem na tváři ucítila lehký závan vzduchu. Jako by se náhle otevřelo okno, ale závěsy byly zatažené. Vešla jsem dovnitř a dřevěná podlaha pod mými kroky lehce zavrzala. Bylo zde šero, uprostřed místnosti stál opuštěný klavír a já k němu zamyšleně přistoupila. Pomaličku jsem zvedla víko a jednou rukou zahrála kousek známé dávné melodie…prostě mne jen tak zničehonic napadla…pak jsem ji zkusila zazpívat…
…Řekni mi, že se mnou budeš sdílet jednu lásku, jeden život, řekni slovo, a půjdu s tebou… to je vše oč tě žádám…“ Ke konci se mi ale hlas zadrhnul a sípavě jsem se rozkašlala.

...„Ale, ale, ale, copak to tu máme, jsou tu snad skřítkové či nějaké tajemné bytosti z podsvětí?
To přece nemůžete myslet vážně, kdopak tohle má poslouchat…!?“
Trhla jsem s sebou a divoce se mi rozbušilo srdce.
Přece se mi to nezdálo?! Ten známý hlas, a vycházel odněkud ze zdi, tam za tím velkým obrazem! Okamžitě jsem k němu přistoupila a jako smyslů zbavená jsem chvějícíma se rukama ohmatávala mohutný vyřezávaný rám. Nic. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Opět jsem ucítila ten lehký závan chladného vzduchu a najednou jsem spatřila v rohu místnosti tu známou nezaměnitelnou siluetu… Kráčel směrem ke mně a usmíval se…Erik… Zatočila se mi hlava, upustila jsem noty na zem a rozběhla se k němu. Padla jsem mu do náruče a pak už jen jako v nějakém krásném opojení vnímala jeho něžné polibky…
Přála jsem si, aby tato magická chvíle trvala věčně, ale museli jsme se vrátit do skutečnosti.
Přistoupil ke klavíru, zvedl ze země mé noty, sundal si plášť a ladným pohybem jej přehodil přes opěradlo židle. V tom šeru jsem užasle pozorovala, jak z kašmírové vesty záři jeho bílá košile. Zapálil svícen, chvíli si prohlížel noty a pak řekl.
„ Tak lady Macbeth? No tak to budeme mít opravdu spoustu práce! Zítra Vám donesu léčivý nápoj pro Vaše hlasivky. Hm, tahle část bude asi velmi těžká. Nevadí, dnes tedy pro začátek zkusíme jen lehké procvičení. Začneme?“
Ohromeně jsem se na něj dívala, nemohla jsem se vůbec vzpamatovat. Bylo to jako kdysi dávno…Byl tu se mnou a opravdu to nebyl sen…
„ Nu? Jsem zvyklý, že mne mí žáci poslouchají!“
řekl přísně.
Usmála jsem se a zašeptala.
„Tak dobře tedy, začneme…“

Následující dva měsíce byly opravdu velmi krušné, zpočátku se mi příliš nedařilo, byla jsem zoufalá, několikrát jsem už chtěla přestat, docházely mi síly, ale nakonec jsem si to rozmyslela.
Erik za mnou přicházel třikrát týdně, jak mu to jeho rodina a čas dovolily. Byl sice velmi trpělivý, ale daleko přísnější, než tenkrát, stávalo se, že na mne občas i rozzlobeně zakřičel a mrštil notami o stůl.
„Ne, ne, ne, takhle ne! Musíte se víc snažit a více poslouchat, co Vám říkám! Jinak je tohle vše úplně k ničemu!...“ a pak mlčky přecházel po místnosti dlouho sem a tam.
Bylo mi vždy do pláče. Ale pod jeho vedením a s pomocí léčivých nápojů, které mi sám připravoval, nakonec můj hlas opět našel svou ztracenou harmonii. Vyšší i střední polohy získaly trošičku jiné, možná i lepší zabarvení. Sama jsem byla překvapená svými pokroky a Erik byl nakonec s výsledkem také spokojený.
Má počáteční nejistota byla tatam, operní zkoušky jsem již zvládala celkem bravurně.
Na každou lekci jsem se moc těšila, jako malé dítě. Vždy, když přišel, jen mne lehce políbil,
nic víc. Byl u mne blízko a přesto tak vzdálený.
Trošku jsem byla zklamaná, ale bylo nutné si uvědomit, že nejsem na světě sama, pro koho žije. Musela jsem být vděčná osudu za to, že mi dovolil mít jej u sebe aspoň takhle. Přesto se mi ale zdálo, že i přes sebeovládání, vždy když jsem se k němu přiblížila, snažil se přede mnou skrýt své napětí.

Nadešla má poslední lekce zpěvu. Potichu jsem vešla do salónku, abych jej nevyrušila.
Seděl totiž u klavíru a hrál, zřejmě nějakou ze svých skladeb….prsty se mu hbitě míhaly po klaviatuře a já užasle naslouchala krásným tónům, které svěže poletovaly prostorem.
Když skončil, přivítal mne a začali jsme s cvičením. Hodina bohužel uběhla jako nic a mne přepadl tíživý pocit, že končí něco, na co již budu jen vzpomínat. Když zavřel víko klavíru, zahleděl se na mne a řekl.
„ Tak, to bychom měli, myslím, že jste již dokonale připravená, věřím, že opět ohromíte celou Paříž. A mne těší, že tentokrát mohu být u toho…“ a pak se na mne usmál. Přehodil si přes ruku plášť, zhasl svícen a šli jsme pomalu ke dveřím.
Tam jsem se k němu otočila a zadívala se mu do očí. Ať už se v budoucnu stane cokoliv,chtěla jsem mu toho tolik říci, cítila jsem, že nyní je ta správná chvíle. Snad to dokážu…
„Děkuji Vám, za všechno, bez Vás bych to určitě nezvládla. Chci jen, abyste věděl, jak moc tohle pro mne znamená, celý svůj život jsem snila o tom, abych to ještě jednou zažila, navzdory všemu, co se v minulosti stalo…věřte mi.“ a lehce jsem jej pohladila.
Přitiskl si mou dlaň na svou tvář, na chvíli zavřel oči a jeho plášť se zlehka snesl na podlahu.
„Ale já přece…však víte…“
„Ano, vím, na co myslíte…Vaše rodina…ale nyní jste se mnou. A pokud budete se mnou, budete vždy jen můj. Pohleďte, chvějí se Vám ruce, situace se obrátila, nyní já mám nad Vámi moc, která sílí, a vy to víte…“
Zprvu zaváhal, jako by se něčemu bránil, ale pak mne pevně objal a jeho rty žádostivě vyhledaly ty mé…
Sáhla jsem za sebe a pokusila se otočit klíčem v zámku. Podařilo se mi to, ale vypadl mi z ruky a lehce cinknul o podlahu.
Ale ani jeden z nás se pak už nesnažil jej zvednout…vnímali jsme pouze jeden druhého a okolní svět pro nás v tu chvíli přestal existovat…