Erik

Anotace: 37.kapitola - Smíření s osudem (...pokračování Fantoma)

Probudilo mne ranní štěbetání ptáků. Otevřel jsem oči a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem. Otevřeným oknem vnikal do pokoje svěží letní vzduch a na stole jsem zahlédl snídani a kávu. Antoinette…moje dobrá duše.
Připomněl jsem si ale také znovu sled včerejších událostí a rozbolela mne hlava…stále jsem musel myslet na to, co mi včera řekla Jeanette…dost mne překvapila, naivně jsem si myslel, že o Christině vůbec nic netuší…..přistoupil jsem k oknu, skryl svou tvář do dlaní a přemýšlel.
„Dobré ráno, Eriku, určitě ses špatně vyspal, měla jsem ti přece jen raději ustlat na pohovce.“
Řekla mi Antoinette s úsměvem.
„Ne, to je v pořádku, nedělejte si se mnou vůbec starosti. Posnídám a půjdu, musím dnes ještě
zajít k Jeanettiným rodičům…i tak Vám moc děkuji, za všechno…“
Asi po půlhodině jsme se rozloučili.
Zprvu jsem chtěl jít pěšky, abych si to vše urovnal v hlavě, ale nakonec jsem si zaplatil kočár. V ulicích bylo už přece jen dost lidí, a to jsem neměl rád.
U Caviérových jsem se ale dozvěděl něco, co mne velmi mrzelo.
Všechno už věděli. Dávno.
„Odpusť, Eriku, nevím sice proč, ale Jeanette si opravdu nepřála, abys věděl, co s ní je. Vůbec to nechápu, ale i tak je to pro nás všechny velmi bolestné…..“ omlouval se Jean.
„Dnes brzy ráno tu také byla Christina de Chagny, od ní víme, co se včera v divadle stalo. Madeleine zatím zůstane u nich, nedělej si o ni starosti, měli jsme ti to vyřídit.“
Přikývl jsem a rozloučil se. Rozhodl jsem se, že pojedu domů, do Sézanne. Gustave bude mít jistě starost, proč jsme se včera nevrátili…

…Bylo to všechno mnohem těžší, než jsem si myslel. Každý den jsem si představoval, že se snad ve dveřích pokoje objeví a s úsměvem mi popřeje dobré ráno…všechno mi ji připomínalo.
Nebyl jsem ničeho schopen, bloudil jsem po zahradě, sem tam prohodil pár slov s Gustavem,a nebýt jeho ženy, snad bych ani nejedl…
Po týdnu se konečně domů vrátila Madeleine, už jsem zde aspoň nebyl tak sám. I přes to, co se stalo, jsem se zájmem poslouchal, když mi o všem nadšeně vyprávěla…i o Christině…..dostala od ní dokonce jedny půvabné šaty, samozřejmě se mi v nich ihned předváděla. Byl jsem rád, že pomohla mé dceři překlenout ty těžké chvíle, které musela prožít.
Jezdil jsem do Paříže za Jeanette každý druhý den, s náručí květin. Jako bych chtěl snad něco dohnat, či napravit. Připadal jsem sám sobě směšný. Den za dnem mi odcházela před očima…

Toho srpnového dopoledne bylo úmorné vedro. Byl jsem myšlenkami ve stájích, má nejoblíbenější klisna, která měla mít hříbě, mi dělala od včerejšího dne velké starosti. Jako by jich nebylo v poslední době už tak dost.
Tu jsem si všimnul, že do brány vchází poštovní doručovatel. Zmocnil se mne podivný svíravý pocit.
„Dobrý den, pane, máte zde spěšný dopis z Paříže……“
Na chvíli jsem zavřel oči. Roztřesenýma rukama jsem pak psaní od něj přijal. Věděl jsem, co tam bude napsáno…
Seděl jsem pak dlouho strnule u stolu. Když se ve dveřích objevila Madeleine, a uviděla na stole dopis, vykřikla.
„Tati…co se děje?“ Nemusel jsem jí nic říkat. Pochopila a s pláčem odběhla do svého pokoje. Vstal jsem a pak dlouhou chvíli chodil po místnosti sem a tam. Smutek mi již vysušil téměř všechny slzy a hranice dobra a zla v mé duši splynula v jedno. Pocítil jsem uvnitř jakési smíření, protože jsem věděl, že už se Jeanette netrápí….ani kvůli nemoci, ani kvůli mně…
Usedl jsem ke klavíru a chvějícíma rukama jsem začal tiše hrát requiem…

Po chvíli mne přerušil Gustave.
„Pane, omlouvám se, ale jdu za Vámi kvůli Gladys. Právě slehla a má bolesti, hříbě se již hlásí na svět, o měsíc dříve. Mám obavy, že budou potíže, asi Vás budeme potřebovat…“
Povzdechl jsem a zavřel pomalu víko klavíru.
„Něco se stalo, pane…?“ zeptal se rozpačitě. Sklopil jsem hlavu.
„Jeanette…“
„Ach, to jsem netušil, to je mi moc líto, promiňte, že jsem zde takhle neomaleně vtrhnul…“
„To je v pořádku, běžte napřed, za chvíli za Vámi přijdu…“

…Jeden drahocenný život v noci vyhasnul a zde v přítmí stáje se dnes zrodil nový…Byla krásná, měla tmavě ebenovou srst, jako její matka a jako měl kdysi César…drala se ale na svět příliš prudce a příliš brzy. Nyní ležela na vlhké slámě a nehýbala se. Snažili jsme se ji s Gustavem rozdýchat, třel jsem její tělíčko kusem pokrývky…snaž se maličká…bojuj…Jeanette už nemohla, ale ty můžeš…ty musíš!…šeptal jsem přerývaně. Náhle se slabě pohnula a snažila se zvednout hlavu, měli jsme vyhráno, dostala jméno Audrey...
Všimnul jsem si, že za námi přišla Madeleine. Oči měla sice zarudlé od pláče, ale když ji spatřila, usmála se.
„Přichystala jsem ti něco k obědu, snad to bude aspoň trochu k jídlu“...řekla rozpačitě, opřela se mi o rameno a já ji starostlivě objal…Pomyslel jsem na vše, co nás nyní čeká.
Společně to musíme nějak zvládnout. Věděl jsem ale, že daleko odtud nade mnou bdí ještě jedna něžná duše. Podvědomě jsem to cítil, ale ještě bylo příliš brzy. Potřeboval jsem čas…