Štěstí v neštěstí

Anotace: Tehdy pro moji nejlepší kamarádku jako dárek k Vánocům. Snad to pro vás bude čtivé:)

Už je to rok, co Martin naposledy zaslechl slova něhy od své milované dívky. Jakmile ji ztratil mnohé se změnilo. Nevěděl, co s volným časem, kterého měl najednou až moc. Moc ho bolelo, když mu 17. listopadu oznámila, že se jejich vztah nachýlil ke konci. Překvapivé bylo s jakou lehkostí mu to řekla. Nečekal to. Měl v ní oporu, kterou najednou ztratil. Když ztratíte oporu, tak spadnete. On spadl přímo do propasti, do jámy smutku, ve které se topil čím dál víc. Nikdo ho nebyl schopný vytáhnout, on sám nežádal žádnou pomoc, chtěl být osamocen od světa, od lidí, od všeho, musel si vše urovnat v hlavě, aby se z něho stal jiný člověk, který bude mít místo ve společnosti opět jisté, jak tomu bylo předtím. Celé dny seděl ve svém pokoji a nevycházel. Rodiče se o rozchodu dozvěděli, když Petr onoho dne přišel domů se slzami v očích a jen prohodil, že se s ním Katka rozešla. Věděli, co pro něj znamenala, a proto ho ani nenutili chodit do školy. Katka pro něj byla modla, na kterou nedal dopustit, plánoval s ní dlouhou budoucnost, byli spolu už dva roky a to je dost na to, aby se dalo na něčem stavět, ale ona vše, co vybudovali, srazila k zemi. Martin hledal chybu v sobě samotném, nešlo mu do hlavy, proč se rozhodla to s ním z ničeho nic ukončit. Nemohl na nic přijít. Dělal všechno pro harmonii jejich vztahu, snažil se vyhnout špatným vtipům, bránil jí, ani ho nenapadlo ji podvést, tak proč?? Otázku „Proč?“ si pokládal každou minutu, ale každou minutu zjišťoval, že se mu odpovědi nedostaví. Možná byl slepý a neviděl věci, které se v jejich vztahu udály, ale to se snažil vyloučit.
Vracely se mu vzpomínky na jejich první setkání, první rande, první polibek, první vycházku, první, první a první………všechno, co s ní bylo poprvé měl na paměti. Už chtěl přestat brečet, ale slzy se nedaly zastavit. Po dvou dnech ustavičného pláče, vyšel z pokoje a zamířil rovnou do kuchyně. Na stole uviděl vzkaz od rodičů: „Netrap se, bude líp, všechno jednou přebolí, nezapomeň – stojíme za Tebou.“
To ho docela nabudilo do nového dne.

K jeho překvapení se z rozchodu zotavil celkem brzy; za týden už chodil do školy, za měsíc přestal smutnit a za tři měsíce se na jeho tváři objevily oblázky úsměvu. Pomalu se vracel ke svým dřívějším aktivitám, především sportu, který miloval, tak jako Kateřinu, ale to už si nepřipouštěl. Nesměl, propast byla stále otevřená a on se pohyboval na okraji. Po malých krůčcích se od ní vzdaloval. Až se vzdálil úplně.

I když se Martin nezdá, tak boxuje. Jeho postava není zcela adekvátní pro tento fyzicky náročný sport, ale svou pílí se snaží vše vyrovnat. Box byl jeho oblíbeným sportem už odmalička, pořád se s někým musel prát, ve škole ho za to čekaly tresty, ale jen písemné. Kdyby byly tělesné, tak by se určitě bránil nějakým levým hákem. Ve třinácti dostal poprvé nabídku od svého kamaráda jít do profesionální boxerské školy, neodmítl ji. Něco už uměl, zbytek ho učil mistr, kterému všichni říkali jak jinak než Rocky. Kousek z Rockyho určitě měl, když ne tvrdou hlavu, tak svaly, jenž na něm byly vidět nejvíce. Při prvním tréninku utržil Martin několik tržných ran, ale měl kupodivu radost, že se zapojil do něčeho takového.
Dnes je Martinovi 18 let, tudíž boxuje už nějakou tu řádku roků, a proto nepatří zrovna mezi chlapce, kteří by v pouličních rvačkách prohrávali. Rvaní nevyhledával, ale když už přišlo na věc, nebál se a šel do toho. Většinou to skončilo první ranou a vítězstvím Martina, protože pět let tréninku už je znát a z něho se navíc stával čím dál větší „vazoun“, kterého se nebáli jen mladší kluci, ale i mnohem starší jedinci. V ringu si už také něco „odsloužil“.
Zítra 17. listopadu ho čeká jeho jubilejní 50 zápas. Ale není to jen den jubilea, ale také datum, kdy se s ním rozešla Kateřina. Doufal, že zvítězí nejen nad soupeřem, ale také nad vzpomínkami ze 17. listopadu minulého roku.

„Jsi dobře připravenej, myslím, že bys ho měl porazit, patříš mezi mý nejlepší boxery, takže žádnej stres,“ podporoval svého svěřence před zápasem Rocky.
Martin na to nereagoval, jen ho poslouchal. Dodávalo mu to více sebevědomí. Věděl, že je v ringu favoritem, ale nesmí nic podcenit.
„Nech ho vystartovat prvního, uvidíš, co bude dělat, zkuš ho ubránit a pak až ho utavíš, tak na něj jdi, však víš, jak jsme to trénovali,“ dával mu poslední instrukce.
Když Martin vešel do ringu, všichni diváci tleskali, protože obdivovali jeho masité paže a dobré vyrýsované nohy, břicho trochu vázlo, ale jinak slušný boxer.
Ve druhém rohu se objevil jeho soupeř; spíš než boxera, připomínal hroudu sádla, ale i hrouda sádla může rozdávat slušné rány.
V sále bylo snad 500 přihlížejících, což je celkem dost, když vezmeme v úvahu, že proti sobě boxují mladí „dravci“.
Gong! Zápas začíná…
Soupeř na Martina vystartoval překvapivě rychle.
„Vykryj ho, vypadni z toho rohu, skákej víc na těch špičkách,“ to řval trenér pořád.
Martin ho uposlechl. První kolo bylo víceméně „utavování soupeře“.
„Tak a teď na něj vystartuj ty, vsadím kalhoty, že ho dáš v tomhle kole na zem,“ věří mu trenér.
„No jen abys nešel nahej,“ usmál se na něho Martin.
Gong! Druhé kolo…
Jejich taktika utavování se opravdu vyplatila. Martin chvíli „tančil“ okolo svého soupeře, který se ho marně snažil zasáhnout. Poté Rockyho svěřenec udeřil. Levý a pravý hák přilétly na soupeřovu bradu, pak se jeho pěst snesla pod žebra, poté ještě jedna pojišťovací na bradu a soupeř už ležel na zemi. Rozhodčí napočítal do deseti a zápas skončil.
„No vidíš, ani to nebolelo,“ pochválil ho Rocky.
„Zvládl jsem to, vyhrál jsem nad vzpomínkami i nad tou hroudou sádla,“ liboval si v myšlenkách. Jenže…
Když odcházel do šatny, u vchodu se objevila Kateřina. Když ji spatřil, nevěděl, co říct, došla mu slova. Nebyl na ní naštvaný, necítil k ní zášť, jen jí dnes nechtěl vidět, protože je tenhle datum pro něj dost bolestný. Kdyby nepřišla, určitě by na ni nemyslel, ale tak…
„Boxuješ od našeho posledního setkání docela slušně,“ vylétlo najednou z jejích úst.
„Děkuju, ale kde ses tady vzala??“ ptal se překvapeně.
„Viděla jsem plakáty, že se bude konat box, nevěděla jsem, že budeš boxovat ty,“ usmála se jemně, tak jako před rozchodem, když spolu seděli v té kavárně na náměstí.
„Aha, promiň, musím jít, čekaj na mě v šatně,“ vymluvil se a spěchal rychle za roh.
Tam se opřel o zeď a vydýchával to překvapení, nečekané překvapení a hlavně nevěděl, zda-li ho to potěšilo nebo zklamalo, že se přišla podívat právě ona. Na zemi viděl kapky slz. Opět brečel.
„Nesmím brečet, nesmím, je to už všechno pryč, proč brečím?“ ptal se sám sebe.
„Podařilo se mi jí nepotkat tak dlouho a zrovna dnes, když je to rok, tak přijde,“ posmutnil si, sundal rukavice, otřel slzy a kráčel do šatny.
„Kde jsi byl?“ mířila na něj otázka od kamaráda Jirky.
Martin se ho snažil nevnímat. Nejmíň ze všeho se mu chtělo něco Jirkovi vysvětlovat, i když to je kamarád, tak tohle je dost osobní a citlivé téma, které s nikým nerozebírá, raději to podusí v sobě samém.
Nerad si to přiznává, ale opravdu ho dostala. Co teď? Přišla vážně jen za účelem shlédnout zápas, či se rozpomenula na události před rokem a litovala toho, co provedla, anebo se jí zachtělo vrátit čas? Druhá a třetí varianta se mu pranic nelíbila. Jelikož propast byla stále otevřená a on pociťoval, že se k ní opět přibližuje. Dařilo se mu oddalovat každým dnem, šlo to tak pomalu. Avšak teď se k ní vracel kosmickou rychlostí.
Může se pouze domnívat, jaké byly její skutečné záměry. Že by z toho všeho měl dobrý pocit, se tvrdit rozhodně nedalo.
„Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.“ Tohle proroctví ho přesvědčovalo, že nesmí podlehnout. Pro jeho situaci je výstižnější: „Dvakrát do stejné propasti nevstoupíš.“
„Bože, proč já vůbec spekuluju o jejich úmyslech, třeba přišla fakt jen na box,“ považoval věc za uzavřenou a odpochodoval do sprchy.

„Tak jak se dneska bojovalo?“ optal se bratr Honza hned ve dveřích. Na Martinovy zápasy chodil jen zřídka, většinou neměl čas, nebo se mu nechtělo. Ale ptal se vždycky, ani tentokrát nezapomněl.
„Ale docela v pohodě, vyhrál jsem,“ odvětil lakonicky a odešel do pokoje.
„Počkej, to mi neříkej, že je to všechno?“ zastavil ho ještě jednou otázkou. Normálně to nedělal, ale asi změnil taktiku.
„Ale..no..docela v pohodě,“ znejistěle zakoktat. Toho Honza využil.
„Nekecej,“ zkoušel ho znova.
„Fakt nic,“ bránil se.
„Brácho, jsme dvojčata, poznám, že se něco děje,“ gestikuloval přesvědčivě, „ale nebudu to z Tebe tahat, když budeš chtít, tak mi to řekni.“
„Rád bych ti to řekl, ale zatím ne, až později, jsi hodnej,“ poděkoval a už se opravdu odebral do pokoje.
S Honzou byli dvojvaječná dvojčata. Někdy je mrzelo, že nejsou jednovaječná, lehko by si je mohli lidé zaměnit. Jako bratři spolu vycházeli výborně, nikdy mezi sebou neměli větší rozbroje. Nebylo k tomu většího důvodu. Když měl jeden z nich nějaký problém, sdělil to tomu druhému. Jejich „sourozeneckou lásku“ jim mohl leckdo závidět.
Povahově byli však rozdílní. Honza byl narozdíl od Martina kliďas. Všechno řešil s rozmyslem a bez rvaní. Za to Martin byl tvrdohlavý jako mezek. V tomhle chtěl být jako jeho bratr, umět se domluvit. I když od Martina se nic jiného neočekává než zarputilost, je to přece boxer a ten musí „bejt hladovej“. Svou bojovnost po čase přenesl i do osobního života a ne jen do sportu.
Když začal Martin ve 13 letech s boxem, Honza taky toužil po něčem novém a nepoznaném.
Objevil to. Na náměstí visel plakát: „Hledáme nové talenty v kulturistice.“ Když si to přečetl, neváhal ani minutu, zaběhl domů a oznámil rodičům svůj záměr. Ti souhlasili bez sebemenšího odporu, vlastně měli radost, že to jejich syna tak nadchlo. Obávali se pouze výdrže nadšení, nic netrvá věčně a u Honzy to platilo dvojnásob; vždy ho něco vzneslo do nebeských výšin, ale pomalu zapůsobila gravitace a on padal zpět na zem. Jakmile absolvoval první trénink v posilovně, „zažral“ a těšil se na další trénování. Chodil do posilovny třikrát týdně a po roce usilovného tréninku zvýšil trenér intenzitu na čtyřikrát v týdnu. Ve volných dnech běhal a jezdil na kole, aby si vylepšil kondici. A vyplatilo se. Honza dělá nyní instruktora v posilovně, kde začínal. Ačkoliv je mladý, všichni si ho váží a obdivují ho, kdo by ne. Jeho postava je jako vystřižená z kulturistického časopisu. Uvažte; pět let je pět let, trénink je znát. Nejedna slečna podlehla jeho tělu.
Honza s Martinem byli nejen zdatnými sportovci, ale také inteligentními muži, které čekala za několik měsíců maturita, avšak ani jeden ze svého koníčku nehodlal slevit. Oba pokračovali ve své zálibě a přitom se střídmě učili na maturitu; Martin na Obchodní akademii a Honza na gymnáziu. Studovali ve stejném městě, v Jihlavě, a pověst o nesnášenlivosti mezi a „gymplem“ a „obchodkou“ jim byla zcela cizí.

Sobotní večery trávil Martin většinou s přáteli ve vinárně či pizzerii. Stalo se to už téměř zvykem, který nerad někdo pokazil.
Osmá hodina už bila na dveře a on se musel připravovat, pokud chtěl vyrazit do víru velkoměsta. Nutno říci, že to nebyl žádný „šampon“ či něco podobného. Tuto skupinu lidí neodsuzoval, ale jejich přítomnost nevyhledával, tudíž nepoužíval gel ani podobné přípravky. Vlastně mu to bylo k ničemu, jelikož celý čas nosil na hlavě pouhé tři milimetry vlasů.
Když se vykoupal, za poslechu uvolňující hudby, oblékl na sebe svoje oblíbené oblečení: rifle, košili, svetr. Nepatřil k těm, které „zdobila“ náročnost.
„Tak doufám, že si dnešní večer řádně užiješ, zasloužíš si to,“ mrkl na něj otec.
„Díky,“ pousmál se Martin a zmizel ve stínu města.
Přátelé už netrpělivě přešlapovali před vinárnou Cabernet.
„Ahoj, ty ses nám dneska nějak zpozdil,“ upozornil ho s lehkým smíchem Mirek.
„On musel být doma, když se počítaly papučky,“ vychutnával si ho Jarda s Pavlou, kteří spolu už dlouhý čas chodili.
„Ty jo, nechte toho, musel jsem se trochu prospat, abych s vámi mohl někam vyrazit,“ oponoval statečně, leč lživě. Nespal ani chvilku, celý den přemýšlel o Katce. Nechtěl jim lhát, ale musel. Ušetřil si tím další otázky kamarádů.
„Tak dnešní večer platím já, lidi,“ oznámil povzneseně Martin.
„Ale copak?“ vyzvídali ostatní.
„Stý zápas v mý kariéře a navíc sem ho vyhrál, takže jistě chápete, proč platím,“ vysvětlil.
Ihned se sesypali tři ruce, aby mu pogratulovali. Martina to potěšilo.
„Tak ale už pojďte,“ popohnal je trochu dopředu Jarda.
Jakmile vstoupili do vinárny, zachvátila je vůně vína, kterou už několik měsíců obdivovali. Martina uchvátilo také něco jiného a to sice přítomnost Katky!
„Cože, to snad ne,“ ptal se sám sebe, „máme na sebe nějak moc štěstí, to nebude jen náhoda.“
Jarda s Pavlou na něm brzo zpozorovali, že to není ten pravý Martin, který s nimi chodil každou sobotu.
„Martine, něco se děje??“
„Ne, všechno v pohodě.“
Jeho hlas se mírně chvěl, zřejmě napětím. Katka seděla u stolu s kamarádkami a když Martina uviděla, jemně se na něj usmála, přesně tak, jako když se poznali.
„Omluvte mě, musím si odskočit ven,“ vyhrkl ze sebe, „něco mezitím objednejte.“
Martina nenapadlo nic jiného, než vzít mobil a napsat Katce, aby přišla před vinárnu.

„Hele, támhle jde Katka,“ ukázal neslušně Mirek, když zrovna vycházela.
„Počkat, Martin je taky venku,“ vytřeštil oči Jarda.
„Nechme je být, to si musí vyřešit mezi sebou sami a kdo ví, jestli šla Katka vůbec za Martinem,“ uklidnila osazenstvo Pavla.

„Není to nějak moc náhod najednou,“ spustil pomalu na Katku, aby se nevylekala.
„Nevím, co máš na mysli?“ koukala na něho vyjeveně.
„Dneska jsi byla na zápase, přišla jsi za mnou a teď jsi tady a přitom jsem tě tu nikdy předtím neviděl.“
„Tak trochu změna, musím vyrazit někam jinam,“ bránila se.
„Ale stejně mi to přijde trochu divný,“ nepřestával pochybovat.
„Jdu dovnitř, mohlo by to ostatním přijít divný,“ zamluvila celou řeč a odešla zpět.
Martinovi nezbývalo nic jiného než se vrátit zpátky a dělat, jako že se nic nestalo. A přitom se teda stalo.
Po celý zbytek večera byl Martin zamlklý, nijak zvlášť se neprojevoval. Jeho oči neustále mířily ke Katčinu stolu. Sledoval každou její grimasu, až mu to přišlo nespravedlivé vůči přátelům.

Při cestě domů se Jarda s Mirkem odpojili a Martin šel s Pavlou.
„Co se to s tebou dneska dělo?“ zeptala se znenadání.
„Asi jsem neměl svůj den,“ podotkl.
„Jak to, že jsi neměl svůj den?“ divila se, „vyhrál jsi zápas.“
„Ale zápas není všechno.“
„Tak co se stalo?“ zajímala se intenzivně Pavla.
„To je jedno, myslím, že to není podstatný,“ mávl rukou.
„Tak jak myslíš, ale třeba bych ti poradila,“ nabídla mu pomoc.
„Ale v tomhle asi ani nejde pomoct,“ zoufal.
Z takového stavu by se měl každý dostat sám. Nikdo by mu neměl radit, protože když se náhodou rozhodne špatně bude to z jeho vlastní vůle a ne z jiné. A tohle Martin dobře věděl.
„Jde o Katku, že jo??“ dotírala stále.
„Jo,“ odsekl nepřiměřeně.
Martin nestál v té chvíli o žádnou konverzaci, ani o rozhovor s kamarádkou. Nakonec jí mohl říct cokoliv jiného a ona by přestala dotírat, ale neměl sílu jí lhát.
„Asi bys měl něco vědět,“ upozornila ho.
To nečekal; co by měl vědět, něco snad Pavla celou dobu tajila?
„Poslouchám,“ nastražil napětím uši.
„Katka se chce k tobě vrátit,“ řekla natvrdo.
„Jak to víš?“ vyjelo z něj automaticky.
„Psala mi, o boxu jsem jí řekla já a o tý vinárně taky,“ přiznala barvu.
Martin se zarazil. Zamířil hned k první lavičce a posadil se. Nemohl tomu uvěřit.
„Zlobíš se na mě?“ podívala se mu do očí Pavla.
On však neodpověděl. Nevěděl na koho se zlobí a zda se vůbec zlobí. Chtěl být na chvíli sám se svými myšlenkami. Nejvíc byl zklamaný z toho, že mu zprávu o jejím údajném návratu k němu musela říct Pavla. Viděli se před několika hodinami a ona zastírala. Třeba to byla milosrdná lež. Ale v čem by měla být milosrdná? Mohla mu přece říct, že ho chce zpět. Bála se jeho reakce?
„A co ještě říkala?“ zajímal se o věc ze všech stran.
„No, už tak nějak nic, jen tohle.“
„A kdy tě informovala?“ nepřestával s otázkami.
„Víš, Martine, nejlepší by bylo, kdyby ses na všechno zeptal Katky,“ vyhnula se chytře odpovědi.
Martin přikývl, bylo mu trapné se na všechno vyptávat.
„Děkuju, že jsi mi to řekla, nezlobím se na tebe,“ mrkl na ni a odešel domů.

Do nedělního rána se Martin probouzel vždy nerad. Navíc po včerejší prohýřené noci plné událostí, už se mu vůbec nechtělo. Ale venku na něho čekala práce, kterou rodiče zadali, poté se musel naučit několik málo věcí do školy a pak se mohl konečně uvolnit běháním v parku.
„Cože, to už je 11 hodin,“ otevřel nevěřícně oči.
Po zvednutí svého unaveného těla z postele uviděl na stole vzkaz s obvyklými úkoly, které nikdy neměl moc v oblibě, ale jak rodiče nařídili, tak musel učinit.
Uklidit dům, vyjít se psem na vycházku, posekat zahradu a nově - shrabat listí.
Vskutku měl do tří hodin, co dělat. Od tří do půl páté se šel lehce proběhnout, aby neztratil přes víkend kondici. Rodiče odjížděli každou neděli na chalupu za město a vraceli se většinou až večer. Honza se věnoval trenérské škole. Na chalupě se sešla celá rodina jen málokdy. Jednou tam strávili Vánoce a Martin na to dosud vzpomíná velice rád. Byl ještě malý, takže to pro něj bylo dobrodružné. Teď jak už jsou s bratrem dospělí, váží si každé společné strávené chvíle. Martin pořád trénuje a studuje a Honza téměř to samé.
Nejdříve se vrhl na úklid domu, což mu zabere vždycky nejvíce času. Ze všech činností tuto bytostně nesnáší. On by v domě dokázal žít i bez úklidu, ale maminka by to zřejmě nepřenesla přes srdce, a tak pro klid v duši udělá to, co mu řekne.
„Milito, pojď sem, no pojď ty šibale jeden,“ drbe svého psa po namáhavém úklidu, „teď spolu na chvilku půjdem ven,“ povídal si s ním mile a Milito kdyby mohl, tak hned promluví, místo toho jen několikrát zaštěkal, zřejmě slastí, jak se mu líbilo drbání za uchem.
Jméno Milito mu dal právě Martin. Není to název nějakého města či nějakého španělského fotbalisty. Když bylo Martinovi 15 let, tak doma odpovídal na každou otázku rodičů spojením: „Je mi líto.“ Poté svoji odpověď zkracoval na „mi líto“. Zrovna v té době dostali psa od příbuzných a Martin zase obvykle řekl „mi líto“ a pes zareagoval. Pořád to opakoval a jméno se ujalo, pes reaguje jen na Milito. I rodina to přijala a to mu udělalo radost.
„Tak jdem,“ nasazoval mu vodítko.
Většinou spolu chodili kousek za dům. Milito nepotřeboval být dlouho venku, stačila mu pouhá chvilka na proběhnutí, aby vyšel z toho každodenního stereotypu.

Jakmile shrabal Martin poslední lístek na zahradě, mohl se konečně proběhnout i on sám.
Už měl za ty měsíce vyznačenou trasu, kudy běhat, a tak se nemohl ztratit. Nejvíc ho naštvalo, když v jeho blízkosti někdo kouřil. Nic mu neřeklo, ale jen se na něj podíval nevraživým pohledem. Přišlo mu to bezohledné, kouřit v blízkosti někoho, kdo to nedělá. Byla to každého věc, ale cigareta je podle něho velice špatný výmysl nebo spíše skutečnost z Ameriky.
Zpočátku, když začal parkem běhat, koukali na něj všichni jak na blázna. Nikoho tu nikdy běžet neviděli a najednou takový nadšenec. Po čase ho dokonce zdravili a fandili mu, protože to není jen tak běhat za jakéhokoliv počasí hodinu a půl. Martina jejich obdiv těšil a když doběhl tak se s nimi dal několikrát do řeči. Zjistil, že někteří z nich nejsou tak špatní, mezi nimi například Katka. Po rozchodu na park po čas tří měsíců zanevřel, ale pak si řekl, že když tudy bude běhat, udělá si určitou imunitu a na Katku bude pomalu zapomínat. Vyhnat ďábla ďáblem, to byla jeho teorie, jak se zbavit vzpomínek, i když některé z nich byly přinejmenším krásné.
„Ááá, zdravím, dneska sis to zase vyšlápl na hodinku a půl jako obvykle?“ zdravil ho Franta, který zde sedával se svou partou kuřáků, na které si Martin už zvykl. Jak viděli, že Martin běží, udělali mu tu radost a cigaretu zahodili. Když byl v nedohlednu, opět si ji zapálili.
Zrovna probíhal okolo stromu, kde před lety uviděl poprvé Kateřinu. Trocha nostalgie se v něm určitě našla, ale už nikoli tak děsivá jako při rozchodu.
Raději zrychlil. Blížil se k vykotlanému stromu, u kterého se vždy potulovala parta mladých lidí a ani dnes tomu nebylo jinak. Vypadalo to, že si zde dalo dostaveníčko pět dívek. Zvláštní, vždy tam byl aspoň jeden kluk, ale to by nebylo tak divné. Zajímavá se pro Martina stala skutečnost, že jedna z dívek byla Katka. Poznal ji už z dálky, jak by také ne, když s ní strávil půl mládí.
„Tak vidím, že tě běhání neomrzelo, to je dobře,“ pochválila ho s úsměvem. Martinovi se zdálo, že Katka opět od někoho věděla, že zde bude běhat právě v tuto hodinu.
„To víš, sportem ku zdraví, nechceš se připojit?“ oslovil ji automaticky a hned se zarazil. On na ní normálně promluvil, bez nějakého strachu, dokonce se i usmál. Najednou mu nevadilo, že jí vidí, že s ní mluví.
„Myslím, že bych nestačila tvýmu tempu,“ hašteřila, ale rozběhla se za ním.
„Já mám času, klidně poběžím pomalu,“ nabídl se.
A tak běželi spolu. Martin opravdu slevil ze svého obvyklého tempa, aby mu Katka stačila.
„Nikdy předtím jsem tě tu neviděl, kdepak ses tu vzala?“ přerušil už několik metrů dlouhotrvající mlčení.
„Jsem věděla, že tudy běháš, tak jsem se vybavila a chtěla si zaběhat s tebou,“ vyplázla na něj provokativně jazyk.
„Tak to už vím, odkud vítr fouká,“ zareagoval pohotově.
„Martine, můžem si promluvit?“ odvrátila jejich rozhovor úplně jiným směrem.
„Vždyť mluvíme,“ zažertoval trochu.
Katka se zastavila. Martin zbystřil. Tvářila docela vážně.
„Myslíš, že tohle je to správný místo na rozhovor?“ divil se.
Stáli uprostřed parku, z každé strany na ně bylo vidět, kolem nich procházeli lidé a mohli cokoliv slyšet.
„Ale kde jinde bych ti to měla říct, než tady, kde jsme se poznali?“ ptala se jakoby sama sebe.
„Počkej…to..to snad…ty….,“ koktal zaraženě a odstoupil o několik kroků dále. Zalomil ruce na prsa, stál a přemýšlel.
„Pojď, doběhneme k nám domů a tam si o všem promluvíme,“ navrhl po chvíli rozmýšlení.
K Martinově domu to bylo sice ještě několik set metrů, ale aspoň měli čas na rozmyšlenou.
„Tak dobře,“ kývla na souhlas.

Katka sotva popadala dech po doběhnutí k domu. Div ji nemusel Martin odnést nahoru.
A možná by mu to nebylo ani proti srsti ji vzít do náruče.
„Tady už to znáš, tak se posaď do křesla,“ vybídl ji a šel připravit do kuchyně dva čaje. Martina zdobila pohostinnost; vždy když měl návštěvu, nezapomněl na slušné vychování.
„Už se to nese,“ položil na stůl dva čaje s dózou, ve které se třpytil cukr.
„Koukám, že jsi pořád stejně pozorný jako před rokem,“ zavzpomínala na jejich první společný večer u něj doma.
„Tak jsem jedno ucho, copak jsi mi chtěla říct?“
„Chybíš mi,“ chytila ho za ruku, „chci aby to bylo jako dřív.“
Martin vstal a zaujal stejnou pózu jako v parku. Zrovna teď. Ze všeho se dostal a teď se z toho bude muset dostávat znovu a potrvá to ještě déle než poprvé. Nebo je tu ještě jiná možnost a nad tou Martin uvažoval nejvíce. Vrátí se k ní a tím započnou nové věci.
Ale on na to šel jinak.
„Řekni mi jeden jedinej rozumnej důvod, proč bych se k tobě měl vrátit?“
„Víš, bylo to s tebou moc krásný, milovala jsem tě a miluju pořád,“ vysvětlovala s lítostí.
„A myslíš, že ti to můžu věřit, ze dne na den ses se mnou rozešla, bez bližšího vysvětlení,“ zaútočil na ní, až se rozbrečela a dala hlavu do klína.
„Promiň, to sem nechtěl,“ omlouval se a sedl si vedle ní na pohovku. Ona si otřela slzy a objala ho. On její objetí opětoval.
„Neplač,“ utěšoval ji. Její slzy jí věřil. Byly to slzy lítosti. Není to žádná zrádkyně, i když ho před rokem zradila, tak tomu nemůže říkat zrada, bylo to její rozhodnutí a on se s tím chtě nechtě smířit musel. Pohladil ji po vlasech a schoulil ji do svého klína.
„Věříš mi to?“ koukala na něho se slzami v očích.
Přikývl a pomalu se skláněl k její tváři. Hladil ji po krku. Vtiskl jí polibek, jeden, druhý, další a další. Leželi spolu na posteli a líbali se.
„A promiňte,“ omlouval se Honza, vracející se z tréninku. Jakmile zavřel dveře, dal sem do smíchu. To nevydržel ani milostný pár a smáli se také.
Úplně zapomněli, že už je pět hodin a to vždycky Honza přichází. A před šestou hodinou přijíždí rodiče z chalupy. Zřejmě by Katku nepochválili za to, že je s jejich synem v pokoji a Martin by si určitě také něco nehezkého vyslechl.
„Doprovodím tě domů,“ řekl smutně a sundal ji ze svého klína.
„Ale uvidíme se, že jo?“ vyzvídala už trochu vesele.
„To si ještě rozmyslím,“ laškoval. Klidně by s ní strávil ještě několik krásných minut, ale nerad riskoval.
„Milí studenti, dnes se koná dlouho očekávaná soutěž o nejlepšího studenta v psaní slohu, vítěz této soutěže se pojede podívat do Prahy mezi ty nejlepší, tak se snažte,“ přivítal třídu nemile třídní Suchý. Martin měl sice slohové práce v oblibě, avšak na dnešek nebyl ani v nejmenším připravený, takže práci musí napsat spatra.
„Jste ve čtvrtém ročníku, tudíž pravopisné chyby jsou nepřípustné, dbejte na stylistiku textu, všechno je hodnoceno, nejen nápad, ale také úprava a mimochodem, téma je to volné, takže se ve fantazii meze nekladou, rozsah není důležitý, ale měl b odpovídat Vašemu věku,“ upozorňoval je. Někteří po jeho slovech klopili hlavu, někteří jásali a jiný z toho měli smíšené pocity, třeba Martin.
„Na celou práci máte hodinu čistého času, vezměte si proto do ruky propisku, nic jiného na lavici nechci vidět,“ dbal na svoje dřívější zásady kantor, „rozdám Vám papíry a až řeknu, dáte se do psaní.“
Lepší pondělní ráno si Martin opravdu přát nemohl. O nic nešlo, jen soutěž, ale přece jen se musí snažit, ve třídě je považován za jednoho z nejlepších v tomto oboru.
A co si budeme namlouvat, lákalo ho se podívat mezi nejlepší do hlavního města.
„Můžete psát,“ odstartoval učitel jejich snažení.
Martin střádal myšlenky, které poté přenese na papír.
„Už to mám,“ ťukl se radostně do čela.
Napíše úvahu na téma „Jak vidím svoji budoucnost“.
Trvalo to několik minut a první řádky byly na světě, teda na papíře.

Jak vidím svoji budoucnost
Řekl bych, že mezi slovy „vidím“ a „představuji“ je určitý rozdíl, pro někoho malý, pro mě však znatelný.
Samozřejmě, že jako většina normálně smýšlejících lidí, si svoji budoucnost přestavuji růžově a v tom nejlepším světle. Vidím ji však jinak, nic z toho, co chci, se mi nemusí splnit.
Budoucnost je každá vteřina, která přichází po té, co nastala ta poslední. Co se stane za 5 vteřin, za 30, za 90, za 15000 sekund? To není předurčeno.
Nikdy nevíte, co se každou vteřinu může stát, bohužel, někdy i bohudík, je naše tělo tak křehký organismus, že nás za nějakou dobu stejně zklame a my navždy zhasneme.
Z tohoto důvodu si nic velkého na další dny neplánuji, tedy plánuji, ale žiji v tomu strachu, že se může stát něco, co mi moje plány naprosto změní; nemoc, problémy v rodině, autonehoda, hádka s přítelkyní, sportovní utkání, vlastně cokoliv.
U mě už se tato situace kolikrát objevila. Musel jsem se rozhodnout. A bylo jen na mě, jak to udělám. Jsem svobodný člověk, a proto mohu svobodně činit, jak uznám za vhodné.
Neštěstí je, když se u Vás projeví zákon schválnosti. Chcete někam jít, těšíte se celý týden a najednou Vám zavolá babička, že zrovna v ten den by potřebovala odvézt na nákupy. Opět je to o rozhodnutí. Avšak říkám si – Bylo by to vůbec ono, žít tak, aby všechno vycházelo?
Kdo preferuje monotónní styl života, tak vlastně jen přežívá, nežije. Nemá za co bojovat, ví, že to co se stalo, se stane znova.
Jak si představuje budoucnost bláhový občan?
Plno peněz na kontě, hezká manželka, která přehlíží jeho milostné zálety, před vilou by mělo stát Porsche nejnovějšího typu, kamarádit se s Billem Gatesem by také nebylo špatné a dožít se „alespoň“ 90 let.
Ani já nejsem v tomto ohledu výjimka. Ale když to vezmu z druhé strany, tak peníze kazí člověka a navíc by mi je chtěl někdo určitě odcizit, manželka mi uteče s jiným mužem, vila by s sebou nesla jen samou závist, rychlé auto má nakonec už skoro každý, Bill Gates s jeho Microsoftem po čase zkrachuje a pochybuji o tom, že by mě to tady devadesát a více let bavilo.
Myslím, že mnohem krásnější je mít peníze na uživení svojí rodiny a sebe, po boku se objevovat s ženou, která mě ctí a miluje, žít v domě, ve kterém povedeme harmonický život, auto jenž mě doveze, kam bych potřeboval, chodit do práce, jenž mě bude bavit a ze které každý měsíc přinesu výplatu a žít tak dlouho jak mi bude srdce sloužit. Takové myšlení by podle mě mělo mít více lidí.
Jsem zastáncem názoru, že života se má užívat, dokud to půjde, než přijdou starosti. I se starostmi se dá žít bujarý život, ale už to není takové jako bez nich.
Člověk je šťastný jen do té doby, když má pro co či pro někoho žít, jakmile to něco ztratí, zmizí s tím smysl života, uzavírá se do sebe a většinou musí přijít někdo, aby nám otevřel oči a my mu odhalili bránu do našeho srdce. Pokud se to povede, člověk se vrací zpět mezi ostatní.
Já žiji především pro rodinu, která mě podporuje a nikdy mě nezavrhla, ať se provedl sebevětší hloupost, poté pro kamarády, se kterými se ve volných chvílích raduji a dále pro své záliby, prvotně sport, jež mě dokáže naplnit a zabavit, jsou chvíle, kdy v něm smutním, ale to k němu patří.
I když jsem ve čtvrtém ročníku, tak přesto váhám o svém povolání. Odmalička mě bavilo sportovat, ale to nebude odvětví, kde budu vydělávat. Mé další kroky budou následovat zřejmě na Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor marketing.
Nevím, jak to bude v budoucnu se mnou či s ostatními kolem mě. Rozhodně bych si nepřál, aby o mém dalším osudu rozhodla vládní moc ČR.
Nikdo a nic než my, neurčuje jací budeme. I když se někdy zdá, že se plácáme jen tak od břehu k břehu, tak i to plácání jsme si vybrali.
Nikdo nemá právo nám říkat, že pokud nepijeme sprite, tak nejsme in.
Každý člověk je „in“ ,ve světě, ve kterém žije.
„Život je jak krabička z karet; stane se maličkost a celý se nám sesype.“

Práci odevzdal shodně s ostatními soutěžícími.
„Tak doufám, že to bude přinejmenším tak dobré jako ty předešlé práce,“ prohodil na jeho adresu Suchý.
Martin pokrčil nejistě rameny. Nikdy se svojí prací nebyl spokojený, raději se kritizoval než-li vychvaloval, jak dobře to napsal.
„Jdeš dneska na trénink?“ zajímal se spolužák, který občas zavítal mezi řady boxerů.
„To víš, nikdy nevynechávám,“ ujistil ho, „jestli chceš, tak se stav, trochu tě prozkouším.“
Martin patřil v klubu k nejzkušenějším, většinou trénoval mladší svěřence a pomáhal tím Rockymu. I když jeho spolužák Standa byl stejně starý, tak patřil ke služebně nejmladším.

Cestou na trénink nebylo Martinovi zvlášť dobře. Něco ho bolelo na prsou a on nemohl najít příčinu bolesti. Doufal, že se to tréninkem zlepší.
Těšil se až vypustí několik ran do boxovací hrušky, ale strašil ho pocit, že s ním něco je.
Nemoc by ho zastavila a vyvedla z kondice, to si nemohl dovolit.
„Teď Vám s Martinem ukážeme několik triků, jak se ubránit, když už nevíte, jak soupeře dostat,“ oznámil klukům trenér a pustil se do souboje. Ten simuloval protivníka, který útočí. Rocky mu zasadil jednu ránu do prsou. Martin přestal boxovat, sundal si rukavice a šel do svého rohu. Držel se za prsa. Bolest byla ještě větší než před tréninkem.
„Sakra, děsně to bolí,“ popadal se za dech. Nešlo mu dýchat.
„Doneste někdo vodu a zavolejte doktora,“ rozkázal kdosi na pomoc Martinovi.
Zatím se o něj mdloby nepokoušeli, ale nebyl zcela ve své kůži. Nemocnice byla vedle tělocvičny, takže lékař dorazil celkem brzy. Po prohlédnutí zraněného místa konstatoval, jistý doktor Macek, pohmoždění hrudníku s krvavou podlitinou.
„Raději si ho odvezeme na pozorování, přece jen to není nějaké malé zranění,“ oznámil ostatním další Martinův osud.

Toto zranění rozhodně nevypadalo smrtelně, ale zároveň bylo natolik velké, aby zabránilo Martinovi na nějaký čas v jeho oblíbeném koníčku.
„Martine, ahoj,“ skláněla se nad jeho postelí Katka.
Bylo málo minut po třetí hodině odpolední, to Katka zrovna končila ve škole. Chodila také do místní školy a to sice na Střední ekonomickou školu. Téměř podobný obor jako měl Martin. Každá ze škol ale leží v jiné části města, „ekonomka“ u náměstí a „obchodka“ na konci města směrem na Prahu.
„Jéé, ahoj, já se tady válím, jak nějakej Lazar a přitom mi skoro nic není,“ prohlásil hrdinně a vstal. Jenže ho tělo neudrželo a Martin skoro spadl na zem. Naštěstí se opřel o stůl.
„Okamžitě si lehni, nechci, aby se ti něco stalo,“ nakázala mu a poté mu omluvně darovala polibek.
V pokoji ležel Martin sám, žádný jiný pacient zde nebyl. A to dvěma hrdličkám plně vyhovovalo. Opatrně se líbali. Katka dávala pozor na to, aby svému milenci neublížila ještě víc. Jakmile se trochu otřela o jeho tělo, zakvičel bolestí. Rána byla nějak moc citlivá.
„Nevíš, co se mnou vůbec je?“ přerušil hezkou chvilku svoji zvědavostí.
„Nevím, ale půjdu se zeptat, počkej moment,“ ujistila ho a šla za primářem.

„Vy jste rodina?“ přišla automatická otázka od lékaře.
„Dalo by se tak říct,“ potvrdila Katka.
„Tak pacientovi jsme dnes ráno vzali krev na rozbory, oblast rány reaguje i na vnější podněty, nechci dělat předběžné závěry, ale zřejmě to bude nějaká infekce, výsledky testů budou do tří dnů, do té doby si ho tady ještě necháme.“
Zpráva nepatřila mezi ty, ze kterých by měla radost, určitě jsou ale i horší zprávy.
Vrátila se k Martinovi na pokoj a pomalu mu tlumočila, co jí řekl lékař. Martin nevypadal zrovna nadšeně.
„A co box, ptala ses jestli budu moct zase boxovat?“ tvářil se trochu skepticky.
„Na to jsem se neptala, protože věřím, že to nebude mít vliv na box,“ hladila ho po ruce konejšivě.
Martin pro box dýchal, nedokázal si představit život bez něj. I kdyby musel vynechat měsíc, tak by se trápil. Ještě štěstí, že se vrátil ke Katce, stává se jeho velkou oporou, což před týdnem vůbec nevěděl.
„Už se k tomu nechci vracet, když jsme spolu, ale přece jen mi pořád vrtá hlavou, proč jsi mě nechala před rokem?“ nadhodil ošemetné téma.
„Víš,“ zamyslela se, „přišel mi ten náš vztah už takový jednotvárný.“
„Ale myslím si, že to nebyl jediný důvod,“ pochyboval nad její výpovědí.
„Nebylo,“ potvrdila, „seznámila jsem se s jedním klukem a kvůli němu jsem tě nechala,“ svěřila mu něco, co do té doby ani v nejmenším netušil.
„Aha,“ zmohl se jen na drobnou hlásku.
„Je mi to líto, když jsem tě ztratila, tak jsem si uvědomila, co jsi pro mě znamenal, ten kluk se mě snažil jen využívat, přišla jsem na to až dlouho,“ nepřestávala mu sdělovat jednu šokující zprávu za druhou.
„Hlavně, že jsme teď spolu,“ přitáhl ji k sobě a dal jí polibek na tvář.
Nejradši by však řekl: „Toho šmejda si ještě podám, jen co budu zdravej.“
Vařila se v něm krev, ale tak, aby to Katka nepoznala. S tím výtečníkem si to ještě dozajista vyřídí, tohle nenechává jen tak, na to se nezapomíná. První věc, kterou udělá až vyjde z nemocnice bude, že si najde bývalého přítele Katky a ukáže mu, co se smí a co ne. Chudák se ocitne na Martinově místo – v nemocnici.

„U vašeho syna se objevil zvláštní druh infekce, jak ukázaly rozbory krve,“ oznámil ve čtvrtek hlavní přednosta nemocnice Martinovým rodičům.
„To ne, to Martina položí,“ viděla vše černě matka.
Věděla, že box je jeho prioritou číslo jedna. Vlastně teď už dvě, Katka dostala v žebříčku opět na první pozici, ale o tom matka neměla tušení.
„A co s ním budete dělat?“ zeptala se trochu neohrabaně.
„Léčí se to speciálními prášky a když otok nesplaskne do týdne, tak přichází na řadu operace a odebrání kousků tkáně na prsou,“ přiblížil jim velice tvrdou realitu.
„Jedna horší zpráva za druhou, ale děkujeme,“ podali ruku přednostovi a zamířili k Martinovi.

„Cože, to snad ne,“ zalomil Martin hlavu do dlaní. Kdo by tak neudělal po takové zprávě.
„Počkej,“ uklidňoval ho otec, „nikdo neřekl, že nebudeš moct zase boxovat, uzdravíš se.“
„Myslíš, že tohle mě uklidní?“ rozčiloval se už velmi nepříčetně.
Rodiče ho uklidňovali, ale on si nedal říct. V tom vkročila do dveří Katka. Ještě, že tak. Jinak by Martin snad vyskočil z postele a možná i z okna. Když její přítomnost zjistili rodiče, změřili si ji oba pohledem, velmi nepříjemným.
„Zřejmě raději půjdu,“ oznámila smutně Katka.
„Ne, jen tu zůstaň,“ zastavil ji Martin rychle než stačila zavřít dveře.
Katka se prosmýkla kolem otce a matky, dala Martinovi polibek na tvář a rodičům div nevypadly oči z důlku. To nehodlali překousnout.
„Tys jí opět podlehl?“ ptal se nepřiměřeně táta.
„Počkej tati, to od tebe nebylo zrovna hezký,“ upozornil, „chodíme spolu a máme se rádi.“
Rodiče začali mezi sebou trochu spekulovat.
„Přejeme vám to,“ popřála jim oběma i za otce, který se s tímto rozhodnutím moc neztotožňoval.
Martinovi i Katce se objevil na tváři radostný úsměv. Úsměv štěstí, lásky, spokojenosti, všeho krásného. To od rodičů nečekal ani jeden.

Ani po čtrnáctém dni, neustálého „cpaní“ prášků do Martina, otok nezmizel, proto ho čekala špatná diagnóza – v pátek operace. To je hned zítra. Řekl mu to jeho ošetřující lékař při vizitě a Martin neskrýval slzy neštěstí. Má opravdu štěstí v neštěstí. Vrátila se k němu Katka a pomalu ztrácí svoji druhou lásku – box.
„Káťo přijdeš dneska za mnou?“ ptal se zoufale Martin do telefonu.
„Stalo se něco, zlatíčko?“ strachovala se ihned.
Poznala už na jeho hlase, že není všechno v pořádku.
„Jo, stalo,“ zavzlykal pomalu.
„Nebreč, Martí, přijdu hned po škole a promluvíme si o tom,“ utěšila ho aspoň na malou chvíli.
Čekání na svou lásku se mu zdálo být věčností. Nemohl z lůžka, musel jen ležet. Ani otočit se mu nepodařilo. Pro velkého sportovce něco nepředstavitelného a hlavně deprimujícího. Nervy měl Martin jako z oceli, ale někdy se stane, že to nevydrží a pustí uzdu svým emocím. Za slzy se styděl, ale teď byl v místnosti sám, tak mohl brečet třeba až do tří hodin, než přijde Katka.

Ve dvě hodiny za ním přišla zdravotní sestra sepsat papíry na diagnózu. Mluvilo se mu těžko, ale i přes to; dokázal ze sebe vydat „ano“ či „ne“. Zdravotní sestra se při odchodu minula s Katkou. Když jí spatřil, měl hned lepší náladu, toužil s ní být pořád, každou volnou chvilku. I když to teď nešlo, věděl, že až ho pustí z nemocnice, všechno jí vynahradí.
„Nemohl jsem se tě dočkat,“ usmál se na ni přes slzy.
„Chvátala jsem, co to šlo, copak se stalo?“ posadila se vedle něj na postel.
„Zítra jdu na operaci,“ řekl, „když to řeknu lidově, tak mi seberou kus prsa.“
To řekl velice lidově. Odoperují mu pouze kousek tkáně, která byla infekcí poškozena.
Jenže on si to přebral po svém. Lékaři mu neřekli, že by nemohl sportovat, ale zároveň mu oznámili, že adaptace do sportu ve větším rozsahu bude složitější a cesta k vrcholu jeho formy se povleče několik měsíců.
„Zvládneš to, kdybych nevěřila, že to nezvládneš, nebyla bych tu.“
„Jsem rád, že jsme zase spolu,“ řekl a natáhl se po její ruce.
„Dneska ve škole se bavili o tom, že jsi v nemocnici, koukám, že jsi docela známej,“ informovala ho s radostí.
„Ohh, to docela koukám,“ zasmál se tomu, „jen by mě zajímalo, jak se to k nim dostalo.“
„No, tak ono boxuje hodně lidí a tys tam nebyl, možná se taky zmínil brácha,“ přemýšlela nad jeho otázkou.
„No ono je to celkem jedno,“ políbil něžně její ruku.
Měl chuť podlehnout jejímu tělu, ale nemohl se hýbat a navíc v nemocnici by jejich první milování po roce nebylo to pravé.

„Podpořte mladého chudáčka Martínka, leží v nemocnici.“
Tento nápis visel na každém sloupu a stěně ve škole, kam Katka chodila. Chvilku se zamyslela, kdo to mohl napsat a zdali je to vůbec o jeho Martinovi. Přišla na to, že to musí být její Martin a také se domnívala, kdo to byl. Její bývalý přítel Pavel, se kterým chodila právě ten rok, co s Martinem nebyla a on ji jen hnusně využíval. Navštěvuje stejnou školu, avšak o ročník níže. Teď se vysmíval Martinovi tímto nevybíravým způsobem. Katka zamířila okamžitě k Pavlově třídě a vzala s sebou samozřejmě i plakát.
Pavel ji chtěl zpět. Psal jí kolikrát, že bude jeho za každou cenu. Tohle se Martin nesmí v tuto dobu dozvědět. Vypukl by vzteky, to nemůže Katka dopustit.
„Pavle, pojď sem,“ křikla na něj do třídy.
„Co chceš zase?“ zeptal se hloupě.
„To je tvoje práce?“ ukázala mu plakát.
„Jéé, to je vtipný,“ zasmál se tomu.
„Byl si to ty?“ ptala se ho opakovaně několikrát za sebou.
„Třeba jo,“ odsekl.
„Ty zmetku,“ zařvala a uhodila ho na tvář.
„Co si to dovoluješ!“ stiskl jí pevně ruku.
„Pusť mě,“ křičela.
Přihlíželi tomu jeho spolužáci a smáli se tomu. Ale Katka má také kamarády.
„Ještě na ní sáhni a zlámu ti pracky,“ přiběhl Mirek. Patřil k nejlepším kamarádům Martina.
„To si spolu ještě vyřídíme,“ zasyčel zle Pavel.
„Ty si s ní už nic nevyřídíš, debile,“ odpověděl Mirek za ní a odvedl jí pryč.
Byl stejného názoru jako Katka, kdo jiný to mohl být než on. Smál se tomu a skoro se přiznal.
„Ukaž ruku,“ podíval se Mirek, „budeš tam mít pěknou modřinu, jestli se tohle dozví Martin, tak ho zabije.“
„A právě proto se to nesmí dozvědět,“ strachovala se.
„Neboj, nikdo mu nic neřekne, aspoň teď ne,“ uklidnil vystrašenou dívku.
Na další návštěvu svého milovaného se může těšit v sobotu, protože dnes se konala operace a Martin celý den prospí. Hned v sobotu ráno se za ním podívá, ať se děje, co se děje.
Ve škole ji ještě čeká náročný den, ale všechny vzpomínky budou patřit Martinovi a ne nudným hodinách o ničem. Doufala v jediné – aby se nepotkala s Pavlem.

„Co si myslíš, že děláš?“ ozvala se za Katčinými zády cestou ze školy. Její přání nebylo vyslyšeno. Volal na ní Pavel stojící se svými povedenými kamarády před kavárnou.
„Spíš, co děláš ty, jsi primitivní blbec, arogantní parchant, abys to věděl,“ otočila se a hned se rozčílila na maximum.
„Ale pozor, tohle si před několika dny ještě neříkala,“ vysmíval se jí do tváře.
Nevěděla, co na jeho odpor říct. Měl sice pravdu, ale ne tak docela.
„Tys mě jen využíval, podívej se jak se teď chováš, kdybys mě chtěl, tak jiným způsobem, než trapným plakátem na zdi ve škole, kterým jen dokážeš svou nulovou inteligenci,“ vmetla mu do „ksichtu“ silná slova pravdy.
„Ty jsi nám dneska nějak moc jedovatá,“ vrátil ji zpátky na zem s ledovým klidem. On snad neměl city. Byl to pravý necita se vším všudy. Jak s ním jen mohla být na úkor Martina? S Pavlem byl celý vztah založen na užívání života - hlavně bujaré zábavy, pozdní příchody domů, milování každý den. To po ní chtěl ustavičně. Prachsprostý „nadrženec“, který chtěl opět Katku zpět, ale nevybral si vhodnou dobu.
Bez dalšího slova a váhaní mu vrazila se vší silou facku. Martin by se za ní určitě nestyděl, rána to byla pěkná. Až se Pavel musel ohnout k zemi.
Katka se rozběhla napříč náměstím. Měla v úmyslu utéct přesile čtyř kluků. Každou chvilku se otáčela, jestli už jsou za ní. Blížili se k ní čím dál víc. Katka přibíhala k silnici, otočila se dozadu a…osobní auto jí odmrštilo několik metrů daleko. Všude plno krve, lidé koukali, nevěděli, co dělat. Jediný, kdo přiběhl Katku oživovat byl právě řidič auta, který ji srazil.
„Lidi, co čumíte, zavolejte záchranku, dělejte,“ řval kolem sebe a poskytl Katce ihned umělé dýchání a masáž srdce. Nepodařilo se mu ji oživit. Až lékařům, kteří ji napojili na přístroje.
Opatrně ji naložili do záchranného vozu a odvezli do nemocnice.
Ihned po příjezdu ji museli operovat. Trvalo to nekonečných 10 hodin.
Diagnóza: osm zlomených žeber, naštípnutá spodina lebeční, roztříštěná pánev, zlomená lýtková kost, odřeniny horní části těla, hlavně obličeje.
Léčení na několik měsíců. Slíbila návštěvu Martinovi a nepřijde. Nechtěla, aby se dozvěděl o aféře s Pavlem, ale bohužel se to dozví. Katka je na tom zdravotně určitě hůř než Martin, ale oba jsou teď na stejné lodi, vlastně ve stejné nemocnici. Chtěla mu ušetřit trápení, ale spíš mu další, ne vlastní vinou, přidala.

V sobotu ráno se Martin probudil a vedle jeho postele ležel další pacient, zřejmě slečna. Nechtělo se mu zjišťovat, jak se jmenuje, ale jedno věděl; tato pacientka zažila asi hodně špatné věci, měla tvář obalenou obvazem, nohu v sádře opřenou na stojanu, celá svázaná, jako kdyby se snažili slepit nového člověka. Lékaři se na ní hezky „vyřádili“.
Už byl trošku čilejší, a tak se snažil navázat konverzaci.
„Zdravím, copak se vám stalo?“
Pacientka neodpovídala. Bylo mu to divné.
„Zřejmě spí,“ myslil si pro sebe a hleděl si svého.
Martina po operaci přesunuli na jednotku intenzivní péče. Informovali ho před zákrokem, že na pokoji bude poté sám, ale teď tomu tak nebylo. A ani mu to nevadilo, byl rád. Aspoň si s někým popovídá a ne jen s personálem nemocnice, i když jsou k němu velice hodní a přátelští.
Až přijde zdravotní sestra, tak se jí samozřejmě nezapomene zeptat, jak se nová „ležící“ jmenuje. Obvykle roznášeli kolem jedenácté hodiny léky. A tato doba měla podle Martinových hodinek nastat za několik málo minut. Nevěděl proč, ale byl nějak moc napjatý. Zdálo se mu, že slečnu zná. I když byla celá v bílém, ani do obličeje jí neviděl, tak mu na ní přišlo něco povědomého.
„Kateřino, nesu vám ty prášky proti bolestem,“ objevila se v dveřích postarší paní v bílém.
„Jak se, prosím, jmenuje ta slečna?“ ožil okamžitě Martin.
„Kateřina.“
„Ale jak dál?“ naléhal stále.
„Kateřina Janáková, proč se ptáte?“ zajímala se sestra.
„To..to..to je moje…moje Kačenka, to ne,“ rozbrečel se. Ačkoliv nemohl z lůžka, opatrně vstal a klekl si k její posteli. Byla to pro něho rána přímo do srdce. Litoval ji. Ona se snažila být s ním, on si pořád na něco stěžoval a přitom dopadla ještě hůř než on.
Sestra upozornila Martina, aby se vrátil na lůžko, jelikož je po náročné operaci, ale on ji neposlouchal. Klečel vedle své přítelkyně a brečel. I silní muži brečí.
„Lásko, neopouštěj mě, buď tu se mnou, prosím, vím, že jsem ti to neřekl, ale miluju tě, ještě víc než poprvé, chci s tebou zažít všechno, co jsme nestihli,“ špital zoufale. Skláněl hlavu do kolen a vzlykal, nevnímal vůbec bolest na prsou.
Když nevydala ani hlásku, lehl si zpátky na svoji postel, otřel si krokodýlí slzy a zazvonil na sesterský pokoj. Pomoc přiběhla okamžitě.
„Copak potřebujete?“ ptala se zadýchaná sestra.
Martin byl najednou jak vrba. Nevyjádřil se. Sestra malou chvilku počkala. Za svou praxi už věděla, že je pacient asi něčím zaskočen, a proto mu moment potrvá, než se jí svěří.
„Víte, to je moje dívka a já jsem úplně na dně,“ spustil pomalu, „kvůli operaci nemůžu boxovat a teď ještě Katka takhle dopadla, takhle to nemělo dopadnout.“
„Hlavně neplačte, všechno bude dobré, nebojte se, slečna se vám uzdraví a vy se do sportu vrátíte,“ pokoušela se ho alespoň trochu uchlácholit.
„Jenže, co když Katka nebude v pořádku,“ tvářil se skepticky.
„Nad tímto vůbec nepřemýšlejte,“ zvedla se a pohladila ho po ruce. Pomohla mu. Velice ho podpořila. Netušil, že se v některých sestrách skrývá takové kouzlo a umění pomoci druhému. Přestal i brečet. Jako kdyby se napil živé vody, kterou mu poskytl člověk, od kterého to ani nepředpokládal.
Měl jeden moc špatný zlozvyk, za který se styděl: občas soudil lidi kolem sebe na první pohled. Uvědomoval si, že to je špatně.
Když člověka nezná, nemůže o něm říct, jaký je, maximálně má právo myslet si svůj názor, který nikde dál nešíří. Martina mohou lidé také na první pohled soudit, ale to neznamená, že to bude dělat také.

Martin také rád četl. K nejoblíbenějším žánrům patřily deníky spisovatelů a známých osobností a pak také historie sportu. Zrovna pročítal stránky knihy Deník spisovatele. Tato kniha ho zaujala stylem, ve kterém ho autor Dostojevskij napsal. Obdivoval ho. Ale na čtení se nemohl soustředit, neustále pokukoval doleva, zda-li se Katka neprobrala. Občas se Martino stalo, že při „prohlížení“ knihy usínal. Dnes už toho na něj bylo moc, a tak deník raději odložil a dal se do spánku, jenže…v tom se někdo další vrtěl na posteli.
„Kačenko, jsi vzhůru?“ zkoušel její pozornost.
„Jsem,“ odvětila mu a Martinovi odpověď úplně stačila. Vstal ze své postele a šel za ní.
„Martine, to jsi ty?“ vyhrkla ze sebe přes přístroje.
Kývl hlavou a objal ji.
Katka nevěděla, že takhle dopadne, na tož, aby tušila, že se na pokoji objeví vedle svého mládence.
„Copak se ti, Kačí, stalo?“ vyzvídal.
„Víš, ráda bych ti to řekla, až budu trošku zdravá,“ řekla pohotově.
Martin to pochopil, ale přesto v něm kypěla velká zvědavost. Avšak nebude naléhat. Prodělala těžkou operaci, tak jí vyhoví, jak jen to půjde. ¨
„Ještě to dopadlo dobře,“ konstatovala suše, ale Martin byl zcela jiného názoru. Mohlo to sice dopadnout hůře, ale také lépe.

Už od začátku prosince bylo jasné, že oba stráví Vánoce v nemocnici. Nedalo se nic dělat, zdraví je přednější. Martin už mohl chodit, aniž by mu někdo zakazoval. Na prsou ho zabolelo jen při hlubokém nádechu. Z Katky už sundali nějaké obvazy a její stav se pomalu lepšil. Navzájem se podporovali, drželi se „nad vodou“. Jeden bez druhého by těžko vydržel. I když – určitě vydržel, ale trpěl by jak pes přivázaný u boudy.
Včera přesunuli Martina na normální pokoj, musel se s Katkou rozloučit, ale slíbil, že se každou volnou chvilku přijde podívat. Kdy jindy by měl být se svou dívkou než na Vánoce? Právě teď ho nejvíce potřebovala.
A trávil s ní opravdu mnoho času, sestry ho kolikrát hledali po celém oddělení, ale po několika zkušenostech už věděli, kde se ukrývá.
Štědrý den tento rok vyšel na sobotu. Pro Martina a Katku měla sobota spoustu významů: tento den se poznali, narodil se Martin a v sobotu spolu chodívali do restaurace a nočních klubů.
Když se po obědě vydal na její pokoj, uslyšel za jejími dveřmi smích a veselou náladu. Váhal, jestli má jít dále, či počkat až návštěva odejde. Nakonec se rozhodl zaklepat. Otevřel mu otec Katky a velmi vřele ho přivítal. Vevnitř se seděl jeho „švagr“ a ještě Katčina maminka. Přišli jí popřát hezké Vánoce a předat několik dárků.
„Snad neruším?“ koukal stydlivě.
„Ale vůbec ne, jen pojď dál,“ přivítal se se členy rodiny.
Katka měla radost, když ho zase viděla. Vždycky se úplně rozzářila. Martin vzal, už bez stydlivosti, místo na posteli, tak jak už měl ve zvyku.
Maminka měla radost, že je opět vidí spolu pohromadě. Předešlý chlapec ji moc nevyhovoval, nezapadl do rodiny, ale Martin už se stával jejich členem.
„Zdá se mi to, nebo někde klepe,“ podíval se na ostatní Katčin bratr Zdeněk a šel se pro jistotu podívat. A kdo za dveřmi stáli rodiče Martina s s bratrem Honzou.
„No kde jsi chlape, tě tady všude hledáme,“ podal mu ruku na přivítanou. Všichni se navzájem pozdravili, popřáli si hezké svátky, poseděli, popovídali si. Martinova rodina rozdala svému synovi několik málo dárečků a zapřísáhla se, že až přijde domů tak na něj čeká ten největší.
„Tak my vás tu necháme sami,“ rozhodli se obě rodiny po dvou hodinách společného soužití.
„Děkujeme,“ řekli pokorně hrdličky.
„Martí, víš, že tady byl taky Ježíšek a nechal tu pro Tebe dárek?“ překvapilo ho, když už byli sami.
„No, to jsem nevěděl, že chodí i do nemocnice,“ zavtipkoval.
„Vážně tu byl a podívej, co ti tady nechal,“ ukázala mu Katka malý balíček.
„To už mi Ježíšek ale přinesl dva velký dárky,“ usmál se, „Tebe a teď ještě ten balíček.“
Rozbalil to. Byl plný napětí. Věděl, že ať je to cokoliv, bude se mu to líbit.
Krabička vypadala jako od zlatníka. A opravdu byla. Uvnitř byl zlatý řetízek a na něm visel přívěšek dvou hrdliček. Krásný dárek, nečekal ho.
„Děkuju, jsi moc hodná,“ pohladil jí. Ale v tom mu zazvonil telefon.
„Omluv mě, kotě.“
Kdo může v takové nevhodné chvíli rušit? Honza.
„Hele, máš to ve svým pokoji, oznámil mu do telefonu bratr.
„Ok, dík.“
„Copak se stalo?“ zajímala se zvědavě Katka.
Martin byl na rozpacích, co jí odpovědět. Nechtěl lhát, ale zároveň trochu musel.
„Ježíšek,“ vyšel z této situace nejlépe, jak uměl.
Na chvilku svou milou opustil.

„Obálka?“ divila se trochu hloupě, když jí předával dárek.
„Áááno,“ natáhl svou odpověď.
„To je dovolená do Alp, na hory,“ zaradovala se. Katka byla vyloženě zimní sportovec, a tak jí Martin chtěl splnit dlouholetý sen a zřejmě se mu to povedlo.
„Jsi hodný, splnil jsi mi sen.“ Ukápla jí slza, jedna, druhá, další.
„Neplač, proč pláčeš?“ otřel jí slzy.
Vzlykala stále víc, když se zeptal.
„Víš, já jsem strašně…strašně ráda, že jsme zase spolu, to je ten nejkrásnější dárek, co jsem mohla dostat,“ řekl přes malé slzičky štěstí.
„Já to cítím stejně, Kačenko, kvůli tomu nemusíš plakat, už jsme se nabrečeli dost,“ usmál se a přejel jí něžně prstem po tváři.
Sklonil se k jejím ústům a líbal ji. Srdce jim oběma bušilo, jako při prvním společném milování. Nechali se unášet svými city. Až zapomněli, že jsou v nemocnici.
Někdo zaklepal.
Martin si rychle oblékl košili a Katka dělala mrtvého brouka.
„Ano dále.“
Ve dveřích se objevil Martinův učitel na český jazyk Suchý a v ruce držel nějaké „lejstra“.
„Dobrý den, studente,“ smál se, „prvotně Vám přeji oběma veselé Vánoce a také jsem si pro Tebe připravil dárek, spíš sis ho vyrobil sám.“
„Nenapínejte mě, pane profesore,“ seděl nehybně Martin.
„Tak poslouchej, tvoje slohová práce, sklidila v celém učitelském sboru takový potlesk, že je to tvá pozvánka do Prahy mezi elitu, tady to máš,“ vysvětlil mu celou situaci a předal obálku, ve které je opravdu napsáno: Vítěz školního kola postupující do Prahy!!!
Katka otevřela oči a jen nevěřícně koukala, jak šikovného má chlapce, trochu se i dmula pýchou.
„Gratuluji,“ dodal ještě kantor, „takovou práci jsme zde dlouho nezažili.“
„Nechte toho, nebo se vznesu do oblak,“ upozorňoval ho na další kroky, pokud ho nepřestane chválit.
„A kdy se to koná?“
„Za dva týdny.“
„To mě snad pustí už domů.“
„Musí, jste reprezentant naší školy a velice zdatný.“
„Uvidíme, dám Vám vědět.“
„Nashledanou,“ rozloučil se profesor a odešel.
Katka i Martin na sebe nevěřícně koukali a poté pokračovali v tom krásném, než přišel učitel.

O tři měsíce později…

„Hejbej se trochu,“ křičel na něj už normálně Rocky.
Martin se vrátil k boxu, pomalu trénoval a připravoval se na další zápasy. Rána se hojila každým dnem. Pravý souboj se uskuteční, až se bude cítit, co nejlépe.
Katka se s ním snažila chodit na každý jeho trénink a podporovat ho. Strávila v nemocnici o něco déle času než on, ale také se uzdravovala. Dostala sice berle, avšak už je občas i odhodí a jde bez nich.
Vztah jim klape výborně, ještě lépe než poprvé.
V soutěži mezi „slohovou smetánkou“ uspěl pátým místem z padesáti zúčastněných, což je velice slušný výkon. Kdo si může ve stáří říci: Byl jsem pátej v Praze mezi nejlepšíma? Moc takových lidí nebude.
Katka mu také s brekem řekla o události s Pavlem. Martin se rozčílil, ale poté to ustál v klidu.
Neměl zapotřebí se o něj starat. Byl rád, že je s Katkou.

Po tréninku v tělocvičně založil Martin s přítelkyní tradici; půjdou si vždy sednout na kávu či čaj do nové kavárny.
Ani dnes to nehodlali porušit, ruku v ruce vyrazili.
Už měli „rezervé“ u svého stolu, barman věděl, že zde budou každý den, a tak na určitou hodinu místo rezervoval.
Jenže Katka nějak znervózněla, když se usadili ke stolu.
„Copak se stalo?“ všiml si pozorně Martin.
„Nic, nic, to bude dobrý,“ řekla nejistě.
Martinovi se to nezdálo, byl k ní vždy velmi pozorný a skoro nic mu neuteklo.
„Odskočím si, zatím objednej,“ odběhla.
„Dáme si dva turky,“ poručil barmanovi.
Mezitím Martin dumal. Někdy se až divil, že se zabývá maličkostmi.
Přicházela Katka, ale zastavil ji kluk u baru.
Martin zbystřil a hned věděl, na co se zeptá.
„Káťo, kdo to byl?“
„Nikdo,“ odsekla naštvaně.
„Někdo to být musel, kdo?“
„Pavel,“ špitla je na půl pusy.
Martin našpulil rty, zatnul obě pěsti, poté protáhl prsty, dal si dvě jednu facku z každé strany a šel si „promluvit“ s Pavlem.
„Dneska jsem ve formě,“ řekl jí ještě před odchodem na bar. Snažila se ho zastavit, ale byl jak beran. Neměla ráda, když se někdo pral. V ringu je to něco jiného, to je sport, ale tohle nesnášela.
Martin přišel za Pavlem, objal ho za rameno.
„Poslouchej kloučku, znáš támhle tu slečnu?“ otočil Pavla na Katku.
„Jasně, aby ne,“ odpověděl hrdě, ale v tu chvíli měl radši zapřít.
„Tak pojď ven,“ vyzval ho Martin.
Pavel šel, nevěděl, co se bude dít, hlupák.
„Tady máš jednu, za to, že jsi mi překazil poprvý vztah,“ dal mu první políček Martin.
„Tady máš druhou za to, že jsi Katku využíval.“
„Tady třetí za ten plakát o mě.“
„A tady máš další tři, že jsi mohl Katku skoro zabít, šmejde.“
Martin mu „nasázel“ několik políček na obličej a nechal ho tam ležet.
Když se vrátil na bar, otřel si ruce od krve do kapesníku a sedl si za Katkou. Ta měla hlavu v dlaních a plakala.
„Musel jsem to udělat, promiň,“ omluvil se jí.
„Já vím,“ kuňkla, „ale je to jen kvůli mně.“
„Už bude všechno dobrý,“ ujistil ji.
„Zaplatíme!“