Erik

Anotace: 39.kapitola - Návrat z osamění...(pokračování Fantoma)

Za pár týdnů jsem si na ten zvláštní rozhovor s Philippem téměř ani nevzpomněla, a on mi již nikdy nic ani slůvkem nevyčetl, ani se neptal na Erika,byla jsem mu za to velmi vděčná.
Pokud jsme se spolu někde objevili na veřejnosti, nesly se šeptem nejrůznější dohady, jemu to samozřejmě lichotilo, ale já se k tomu většinou stavěla netečně. Když to bylo opravdu nutné, samozřejmě jsem jej všude doprovázela. Stále se neúnavně pokoušel nalézt cestu k mému srdci, ale já jsem statečně odolávala. Musel se prostě smířit s tím, že zůstaneme pouze a jen přáteli.

Na druhou stranu mi ale nebylo proti mysli díky němu poznat spoustu nových tváří, těch, se kterými jsem se dosud setkávala jen z druhé strany jeviště. Na dnešním večírku to byl baron Le Montaine, či velmi šarmantní hrabě de Gaulle…bylo mi příjemné přijímat od nich nejrůznější komplimenty a chválu.
„A kdy opět uslyšíme Váš andělský hlas, drahá hraběnko de Chagny…?“slyšela jsem neustále. Několikrát za večer jsem je musela ujišťovat, že již brzy, protože přípravy na premiéru Rigoletta již vrcholily. Philippe mne zpovzdálí pyšně pozoroval, jistě to byl jakýsi jeho záměr, když mne tak často vodil do společnosti, aby mne zřejmě přivedl na jiné myšlenky…kochal se viditelně tím, jak se mi z toho všeho točila hlava a tváře mi jen hořely. Snad jsem tuto změnu už po tak dlouhé době sama také potřebovala.

Má představení se v poslední době neustále střídala se zkouškami, byla jsem v jednom kole.
Neměla jsem vůbec čas na jakékoliv smutné vzpomínky či bolestné truchlení. Život plynul dále, sice trochu jinak, než bych si přála, ale nezbývalo mi, než ho zatím takhle přijímat.

Toho dne jsme právě měli předposlední zkoušku před premiérou Rigoletta, už jsme byli všichni velmi unavení, stěží jsem se udržela na nohou. Náš Louis byl velmi přísný, preciznost byla bohužel jeho dominantní vlastností.
Trápil nás už celý týden, do premiéry muselo být jako vždy vše bezchybně dokonalé.
„Tak, má milá, zkusíme si ještě z druhého dějství úryvek z árie Giovanny, od čtvrtého taktu. Prosím, začněte.“
Slabě jsem si odkašlala,i na mém hlase již byla také patrná únava. Začala jsem zpívat, po několika taktech ale najednou můj zpěv přerušil zvučný hlas, který se s ozvěnou nesl nad hledištěm a zněl odněkud z horního ochozu.

…„O půl tónu níže by to bylo mnohem lepší!!...“

Všichni jsme ustrnuli, Louis upustil leknutím taktovku na zem a já si překvapeně zakryla dlaněmi ústa.
Snažila jsem se proniknout očima do tmy nahoře, ale nic jsem neviděla. Možná si z nás jen některý kulisák dělá legraci. Avšak ten hlas…byl mi nějak povědomý, ozvěna jej sice silně zkreslovala…ale to přece není možné!
A podobnou situaci jsem už někdy zažila, ale muselo to být strašně dávno…znejistěla jsem.

„Ale no tak pánové, copak jsou to za hloupé vtipy, neustále nás někdo vyrušuje, s takovou dnes asi vůbec neskončíme!“ Zavolal Louis nevrle do tmy. Nikdo mu ale neodpověděl, ozvalo se jen slabé bouchnutí.
„Třeba se po letech vrátil Duch Opery!“ zasmál se hlasitě první houslista Robert a odložil svůj nástroj. Ostatní se k němu se smíchem přidali.
„Dnes jste opravdu jen samý žert!…a kampak zase jdete Vy, Christino…mon dieu! co mi to dnes všichni děláte!“ posteskl si Louis a otřel si kapesníkem krůpěje potu ze svého čela.
„Hned se vrátím, pak budeme zase pokračovat, slibuji“ omluvila jsem se.
Všimla jsem si, že na mne od zadního vchodu mává Madeleine a běžela jsem za ní.
„Copak se děje, nemáš být nyní na zkoušce baletu?“ zeptala jsem se přísně a oči mi stále nervózně bloudily po hledišti.
„Mám, ale někoho jsem Vám přivedla. Slíbil, že se dnes na mne bude dívat. Nedovedete si vůbec představit, co mi to dalo za práci, dostat jej sem. Na chvíli se mi sice někam ztratil, ale snad se už vrátil.“ řekla Madeleine tajemně.
„A kdo, o kom to pořád mluvíš?“ zeptala jsem se netrpělivě. To už se mne ale zmocnilo zvláštní tušení a já si najednou moc přála, aby se stalo skutečností…
„Pojďte, uvidíte….“ a táhla mne za ruku na chodbu, jen taktak jsem si stačila v rychlosti mírně upravit vlasy.

V tom příšeří jsem se nejdříve zmateně rozhlížela, a pak jsem si jej všimla. Stál opodál ve stínu
a byl k nám otočený zády. Samozřejmě jsem ho ihned poznala, už nebylo nejmenších pochyb.
Černý plášť, vysoká postava, široká ramena…když nás uslyšel, otočil se a plášť se mu lehce zavlnil. Pak vykročil a šel nám pomalu naproti, upřeně se na mne díval a z jeho pohybu vyzařovala ta nezaměnitelná královská důstojnost.
Srdce mi tlouklo jako na poplach, měla jsem silné nutkání běžet k němu a padnout mu do náruče. Byla tu však jeho dcera, musela jsem se ovládnout…
Když se ke mně přiblížil, Madeleine se na nás ale šibalsky usmála a tiše zmizela za dveřmi hlediště.
Nic už mi pak nebránilo ukrýt se zcela v jeho objetí…Do očí se mi hrnuly slzy a jako omámená jsem poslouchala něžná slova, která mi mezi polibky šeptal do vlasů…konečně…vrátil se mi…křečovitě jsem jednou rukou svírala lem jeho pláště, jako bych se bála, aby mi snad nezmizel…
Po chvíli se ale s lehkým zavrzáním pootevřely dveře a vykoukla z nich Madeleine.
„Ehm….nerada Vás ruším, ale pan Louis hrozně nadává…raději jsem odtamtud utekla…!“
Zasmáli jsme se tomu.
„Snad jsem Vás všechny příliš nepolekal, ale chtěl jsem si to ještě jednou vyzkoušet, naposledy…“řekl omluvně s úsměvem.
„Už budu muset jít, Louis není dnes ve své kůži…nedá se to s ním vůbec vydržet“ zašeptala jsem a lehce jsem jej pohladila po tváři. Madeleine nás zvědavě pozorovala.
Museli jsme se opět spěšně rozloučit, ale oba jsme věděli, že tentokrát to určitě nebude na dlouho…