A co bylo dál ( 28. kapitola)

Anotace: Raoul a Christine, láska jako z pohádky ... opravdu?

„Jdete, vikomte?“
Raoul de Chagny zamrkal a pokusil se soustředit na karty ve své ruce. V duchu se proklínal, že se do hry vůbec pouštěl. Od samého počátku věděl, že při jeho rozpoložení je to úplný nesmysl, který může skončit jen debaklem, a přesně k němu celá hra taky směřovala. Hned v dalším kole jeho protihráč hru uzavřel a vikomt se s kamennou tváří díval, jak jeho peníze mizí v cizí kapse.
„Omluvte mě, dnes nemám šťastný den,“ zamumlal a zvedl se od stolu. Se sklenkou koňaku se posadil do lenošky a přemýšlel.
„Že by mráček na tvém blankytném nebi?“ popíchl ho jeden z přítomných. „Podle toho jak jsi hrál to musí být spíš pořádný mrak.“
Vikomt vypadal rozmrzele a sprovodil koňak ze světa jedním douškem. Svému příteli ani neodpověděl a dál v hlavě rozebíral své problémy. Připadal si, že nějakým nedopatřením zavadil o páku, jíž uvolnil lavinu smůly, které se v posledních dnech nemohl zbavit.
Největším problémem se jevily být peníze. Raoul si trpce připomněl obnos, který právě prohrál. V moři výdajů, které potřeboval pokrýt, to byla jen pověstná kapka. Jedno z venkovských sídel už musel zastavit a jak to tak vypadá, bude je muset i prodat. A do toho matka, která se chová jako by se nic nedělo a vyžaduje nesmyslné sumy na nesmyslné útraty. Ples! Co to bude příště? Ale snad Christine přijde na jiné myšlenky, je poslední dobou taková jiná ... a Margot také. Ty dvě si náramně padly do noty a já ...
Vikomt cítil jen trpkost, měl pocit, že ať se na všech frontách snaží sebevíc, nikam to nevede. V otázkách rodinných financí leželo vždy všechno na jeho otci. Raoulovi připadalo zbytečné se něčím tak nezajímavým zabývat, a tak když jeho otec náhle před pár lety zemřel, dopadl na něj tento úkol s veškerou tíhou. Možná by ho byl zvládnul, ale záležitost s Palais Garniére všechno zvrátila. K čertu s operou, prolétlo mu hlavou, stála mě málem život, teď mě stojí jmění. Doufám, že se smažíš v pekle, parchante!
To, že v myšlenkách zabloudil až k fantomovi opery, nebylo náhodou. Už řadu dní si na něj ani nevzpomněl a považoval toto téma za uzavřené a uspokojivě vyřešené. Až dnes. Dnes hned po mši o něm musela Margot začít, a zrovna před Christine! Její otázka přišla tak nečekaně, že vikomt málem nadskočil.
„Co se vlastně stalo s tím člověkem z podzemí La Garniére? S tím fantomem?“
Raoul v té chvíli vesloval na jezírku ve Vincennes a vychutnával vzácně klidné nedělní odpoledne. Margot a Christine seděly pod slunečníky a máchaly si ruce ve vodě. Po Margotině otázce se loďka na okamžik přestala úplně pohybovat.
„Nevím,“ dokázal vikomt odpovědět až za chvíli. „Proč se ptáš?“
„Jen tak,“ odbyla ho sestra.
Christine se poplašeně otočila: „Je v pořádku, ne? Říkal jsi, že ho nenašli. Slíbil´s, že ho ani nebudou hledat.“
Jako vždy, tón jejího hlasu při té otázce Raoula de Chagny podráždil. Dráždil ho ještě teď, když upíjel další skleničku. A jakoby toho nebylo málo, vynořila se mu vzpomínka na nedávný rozhovor s matkou. Došlo k němu když jí zopakoval své pevné rozhodnutí stran sňatku s Christine.
„Ale no tak, Raoule,“ neskrývala své rozladění vévodkyně, „snad mi nechceš tvrdit, že na té ukvapené volbě trváš? Dobře, byla to vypjatá situace, zachránil´s ji, ale kvůli tomu si ji snad propána ještě nemusíš brát!“
Vikomt podobný rozhovor prodělal už několikrát a ty nekonečné půtky ho už unavovaly. Ne tak jeho matku.
„A kromě toho,“ útočila dál, „zůstává tady pořád jedna nezodpovězená otázka.“
„A sice?“ opáčil rezignovaně její syn.
„A sice to, jestli je vůbec hodna rodiny de Chagny. Jestli je vůbec ještě panna. Neříkej mi, že tě nikdy nenapadlo, co se vlastně dělo mezi tím, kdy zmizela ze scény, a kdy jsi ji znovu našel. Muselo to být jistě dost dlouho na to, aby se stalo ledacos!“
Vikomt tehdy vyskočil, vyšel z pokoje a práskl za sebou dveřmi. Ne však proto, že by byl pohoršen matčinou úvahou, ale proto, že se svým neomylným instinktem trefila přímo do černého. Tato myšlenka ho pronásledovala už od okamžiku, kdy Christine přivedl k sobě domů. S Christine v náručí sám sebe přesvědčoval o nesmyslnosti takového podezření, ve chvílích odloučení si už tak jistý nebyl. Ten polibek ... Mohlo být před ním i něco víc?
Raoula z úvah vyrušilo pozvání do další hry. Odmítl a znovu si nalil, dokonce si zapálil doutník. Vlastně nekouřil a spíš doufal, že se mu udělá natolik zle, aby ho to přinutilo myslet na něco jiného než na minulost. Zatím se zdálo, že na ni naráží kamkoli se hne.
Dnešek toho byl důkazem. Jak jinak by se mohlo stát, že v tom tisícihlavém davu v Saint Mandé se sejdou hned tři lidé, kteří začnou Christine lákat zpátky na scénu? Nejdříve potkali Firmina a Andrého, kteří značně schlíple – snad v důsledku finančních ztrát, snad kvůli přítomnosti svých manželek – orodovali za uskutečnění koncertu slečny Daae na obnovu La Garniére. Psí oči pana Andrého a vytrvalé „mam´zel, zvažte to, prosím“ pana Firmina by Christine samotnou udolaly během chvilky. Raoul se místo ní snažil o sice diplomatickou, nicméně zamítavou odpověď.
Z nemilé situace mu pomohl neznámý muž, jenž jim nečekaně vstoupil do hovoru. Vikomtovi se ulevilo, ale jeho radost neměla dlouhého trvání.
„Nesmírně se omlouvám, že si dovoluji vás vyrušit,“ řekl cizinec. „Zaslechl jsem zde známé jméno. Slečno Daae, mohu svůj obdiv složit k vašim nohám?“ Italský přízvuk a dvorná úklona mnohé napověděly, celé vysvětlení přišlo vzápětí.
„Jsem Adriano Bertoldi, ředitel operní scény ve Veroně. Signorina, měl jsem to štěstí vidět vás zde v Paříži na scéně, a byl jsem naprosto okouzlen. Dovolil bych si využít této nečekané příležitosti ... kdybyste mohla laskavě zvážit, zda by hostování ve veronské Aréně či benátské La Fenice zapadalo do vašeho programu?“
Christine radostí celá zrůžověla a vzápětí zase povadla. Stísněným hláskem signoru Bertoldimu zopakovala zhruba totéž co říkala už před chvílí. Ne, děkuje za nabídku, ale nemůže ji přijmout. Ne, zřejmě ani v budoucnu. Je poctěna, ale nehodlá se zpěvu nadále věnovat. Ano, kdyby se cokoli změnilo, určitě se ozve.
Jestliže vikomt de Chagny trávil večer tím, že se nad koňakem užíral vzpomínkami na tento rozhovor, Christine na něj tou dobou myslela také. Jak dlouho ještě dokážu předstírat, že už nechci zpívat, napadlo ji. Jak jsem mohla něco takového vůbec slíbit?? Srdce se jí znovu rozbušilo pouhou představou, že by dnes kývla na nabídku z Itálie. Jak krásná budoucnost by ji čekala! Budoucnost naplněná hudbou, samou hudbou ... Už dávno minula hodina, kdy jí Raoul chodíval popřát dobrou noc a ona ještě stále svítila a čekala na něj. Ještě nikdy se takhle neopozdil. Naprosto přesně si vybavovala, jak se dnes její snoubenec při každé další zmínce o opeře zachmuřil, až nakonec téměř rozzlobeně odešel do kočáru.
Dveře se otevřely a vstoupil Raoul. Bez zaklepání, bez pozdravu. Christine se na něj usmála a vstala, aby ho přivítala. Když k ní přistoupil, ucítila pach alkoholu a tabáku a vystrašeně se mu podívala do oči. Něco se stalo. Něco se muselo stát, jinak by přece ... Nestačila ani dokončit svou myšlenku, protože ji k sobě pevně přitáhl a začal ji líbat. Instinktivně se snažila odtrhnout, protože jeho špatně ovládaný hlad ji vyděsil. Nepustil ji. Tiskl svá ústa k jejím, jednou rukou ji vášnivě táhl k sobě a druhou ji začal hladit po ňadrech. Christine propadla panice a začala se bránit doopravdy.
Raoul de Chagny povolil sevření a díval se na ni zkaleným zrakem. Těžce dýchal. Hlava mu třeštila a sám nechápal, co se to s ním děje. Ale když už udělal to co udělal, musel také říct to co chtěl říct.
„Jemu jsi se taky tak bránila nebo jsi s ním prostě spala?“
Christine se udělalo zle. V úžasu nad výbuchem svého snoubence na něj hleděla beze slova a oči se jí plnily slzami.
„Tak spala?!“ zařval na ni vikomt.
Dokázala sebrat poslední zbytky kuráže: „Raoule, můžeme si o tom promluvit, o čem budeš chtít si můžeme promluvit, ale teď odejdi a vrať se, až budeš střízlivý.“
Vikomt ji popadl za ramena a zatřásl s ní.
„Ne. Chci odpověď, teď hned.“
Christine byla bílá jako stěna.
„Bude ti mé "ne" připadat dostačující? Jsi vůbec schopný uvěřit, když na tvou otázku odpovím ne?“
Z vikomta vyprchal alkoholový vztek, zůstala jen bolest hlavy. Podíval se prázdným pohledem na Christine, pak se otočil a nejistým krokem vyšel z pokoje. Nic neřekl, a ani to nebylo třeba. Dívka pochopila, že její "ne" k Raoulovým uším vůbec nedolehlo, a pokud ano, tak je nechtěl slyšet.