Erik

Anotace: 41.kapitola - Poslední.....

Den před odjezdem jsem ještě musela dát do pořádku pár neodkladných záležitosti a také si vyslechnout nezbytné Philippovo starostlivé kázání. Byl v poslední době nějak podivně zamlklý a zamyšlený. Viditelně se nechtěl s mým odjezdem smířit. Ubezpečila jsem jej, že opravdu vím, co dělám, jela jsem přece jen na návštěvu, ale zjevně to nestačilo.
Bolestivě mne najednou chytil za paži a naléhal, abych si to přece jen rozmyslela, pak se mne dokonce snažil obejmout. Oči se mu podivně leskly a po čele mu stékaly kapičky potu. Dostala jsem z něho strach.
„Pusťte přece, Philippe! Prosím! Co se to s Vámi děje? Nerozumím Vám!“ vykřikla jsem zoufale.
„Nerozumíte nebo nechcete rozumět…?“ zasyčel.
Vůbec jsem ho dnes nepoznávala.
Vyčítavě jsem se na něj zadívala. Po chvíli se trochu uklidnil, sklopil hlavu a řekl již poněkud mírněji.
„Miluji Vás, Christino, tak zoufale, že sám nevím, co dělám. Varoval jsem ho, již dvakrát, ale zjevně mne nebere vážně…neustále je ve Vaší blízkosti, a to mne velmi zraňuje. Řekněte mi však, proč jste si vybrala zrovna jeho? Na jeho minulosti leží břímě zločinu, nehodí se k Vám, ani urozeností, ani svým zrůdným vzhledem, tak proč?!“
Tohle jsem opravdu nečekala, vytrhla jsem se mu a nevěřícně zakroutila hlavou.
„Tomu Vy opravdu nemůžete rozumět. Nemáte právo soudit jeho minulost, život k němu nebyl zrovna vlídný, tak jako k Vám, jeho dětství a mládí byste si jistě nedokázal představit ani v nejhrůznějších snech.
Ale my dva přece jsme si vše už dávno ujasnili! Tak proč mne pořád tolik trápíte?!“ odvětila jsem bezmocně.
„Důvod již znáte…“ řekl tiše.
„Ano, jistě, znám. Ale na něco jste zapomněl, můj milý, zeptat se mne na můj názor. A já vám tedy znovu říkám…ne! Nemiluji Vás a zapřísahám Vás, budete-li mi dělat nějaké potíže a chcete-li pošlapat mé dosavadní
přátelské city k Vám, pak už mne také třeba nikdy neuvidíte!…“ Byla jsem velmi rozrušená a s velkými obavami čekala na jeho reakci.
Nezmohl se však ani na slovo a jen mne chvíli zamyšleně pozoroval. Pak sklopil hlavu.
„Odpusťte mi, unáhlil jsem se. Mrzí mne to…“ řekl poté.
„Nemám Vám co odpouštět, dokonce se snažím Vás i pochopit. Ale pokud se mnou chcete dobře vycházet, musíte také pochopit vy mne. Nenechte zatemnit svou mysl zbytečnou žárlivostí, která stejně k ničemu nevede. Prosím Vás o to…“
S těmito slovy jsem odešla. Přichystat se na cestu.

Nicolas mne přemluvil a odjel již včera, naštěstí, aspoň nebyl svědkem této nepříjemné hádky, a já jej dnes následovala. Měla jsem celou cestu dost času na přemýšlení. Jela jsem za Erikem, potřetí v mém životě, a teprve nyní jsem z našeho setkání neměla vůbec žádný strach.
Snažila jsem se nemyslet na Philippa, ani na to, co mi řekl. Teď ne. Jakým právem se však ke mně choval tak majetnicky? Nemohla jsem mu to odpustit, už kvůli Raoulovi. Musela jsem si hlavně promyslet, co bude dál. Vše se nějak podivně zamotalo.
Celý život mi pak zvolna probíhal mou myslí, vzpomínala jsem na všechny zlé i krásné chvíle..také na otcova poslední slova, než mne navždy opustil…ano, ten kdo mě měl chránit, byl zde, ale nebyl sám, avšak byl jediný, o jehož pomoc a blízkost jsem stála…pak jsem únavou usnula.

„Madame, probuďte se přece, už jsme na místě!“ třásl mnou kočí.
Omluvně jsem se na něj usmála a protřela si lehce oči.
Vystoupila jsem z kočáru a rozhlédla se kolem sebe, v tuto roční dobu jsem tady ještě nebyla.
Na rozdíl od Paříže ležel zde na zemí sníh. Tu jsem si všimla, že zdálky ke mně cválá nějaký bílý kůň…zarazila jsem se. Byl na něm Nicolas, ale jako bych viděla přijíždět jeho otce…
Pomalu dospíval v muže a čím dál tím více se mu podobal…
Seskočil z koně a přivítal se se mnou, navzdory počasí byl jen v lehkém oděvu, ihned jsem jej za to vyplísnila, jen se tomu zasmál a odběhl směrem k domu, kde už na nás čekala Madeleine.
Přivítaly jsme se a ona mne poprvé políbila na tvář.
„Kdepak je?“ zeptala jsem se jí.
„Vzadu, ve stáji, ale ještě o Vás vůbec neví, pojďte, překvapíme ho…“
Váhavě jsem s ní vešla dovnitř.
„Vidíte, je tam vzadu u vrátek, a tamhle je naše malá Audrey, zachránil jí život…v ten den kdy umřela máma…“řekla Madeleine smutně…Pohladila jsem ji po tváři. Pak se na mne usmála a odešla.
Nechala mne zde samotnou.
Vdechovala jsem s přivřenýma očima tu teplou vůni sena a slámy, sundala jsem si rukavice a pomaličku a tiše jsem se vydala směrem k němu. Audrey si mne ale všimla, podívala se na mne zvědavě svýma velkýma sametovýma očima, zastříhala ušima a krátce zaržála. Otočil se k ní, aby ji uklidnil. To už jsem ale k němu přistoupila a položila mu lehce ruku na rameno. Překvapeně se otočil, pak se usmál, ale k mému údivu mlčel.
Zvážněl, obrátil se zpátky ke hříběti a zamyšleně je hladil po šíji.
Vůbec nebylo třeba žádných slov. Pochopila jsem, že se něco děje. Ach ti muži, někdy je s nimi potíž, tušila jsem, co za tím asi vězí, zřejmě přemýšlel nad Philippovým nesmyslným varováním. Byla jsem trochu zklamaná, celou cestu jsem si rozechvěle představovala naše bouřlivé uvítání, a najednou tohle….“
„Eriku?...přijela jsem za tebou, cožpak nemáš ani trochu radost?“ řekla jsem vyčítavě rozechvělým hlasem. Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy.
„Přijela jsi sama, nebo máš s sebou svého ochránce…?řekl tiše, aniž by na mne pohlédl.
Bojoval sám se sebou, všimla jsem si, jak ztěžka dýchá.
„Pokud tím ochráncem myslíš mého syna a sebe, tak ano. Jiného nemám, a ani mít nebudu! To ti zde na místě mohu odpřisáhnout…avšak je mi velmi líto, že city, které k sobě chováme, necháš udolat slovy muže, jehož zdravý rozum zatemňuje nesmyslná žárlivost!“ řekla jsem rozhořčeně.
Otočil se na mne a chvíli mne upřeně pozoroval.
„Tentokrát ale nehodlám prohrát, i kdybych jej měl třeba zabít…“ řekl zlověstně.
Zmocnil se mne podivně nepříjemný pocit, jako by na mne v tu chvíli dýchla dávná minulost. Snažila jsem se jej uklidnit.
„Tohle je už přece dávno za námi, na to nesmíš vůbec pomyslet, a ani nebudeš mít důvod. Musíš mi přece věřit…!“
Bylo toho na mne už příliš, neovládla jsem se a rozplakala se.
Chvíli zaváhal a najednou ke mně přistoupil a prudce mne objal, že jsem téměř nemohla popadnout dech. Když se uklidnil, konečně se usmál a pomalu slíbal slzy z mých tváří. Snad vzal má slova vážně a už pochopil,
že pro mne na světě kromě mého syna existuje jen on a nikdo jiný…
Zůstali jsme zde pak ještě hodně dlouhou chvíli,prostou slov ale plnou něžného vyznání. Ukryla jsem se zcela v jeho náruči a nechala se unášet tím krásným pocitem.

Věděli jsme oba, co nás v budoucnu čeká. Dlouho jsem o tom přemýšlela, ale neměli jsme na výběr. Já měla své společenské postavení a také práci v divadle, on měl zase svůj domov zde. Budu za ním však stále jezdit. Pokud ovšem Philippe bude stále dělat potíže, pak tedy…. Nesmím však připustit, aby Erik znovu vrhnul na svůj život stín zločinu.
Zatím to takhle vše ale musí být… ač od sebe vzdáleni, budeme přesto pořád spolu, a já nedovolím, aby nám to cokoliv či kdokoliv na světě překazil.

Když jsem na něj pohlédla, v jeho očích se odráželo mihotavé světlo lucerny, marně jsem v nich ale dnes hledala ten hluboký smutek, který z nich celá léta vyzařoval, smutek prince temnot, kterého v mládí svět zavrhnul a odsoudil k vyhnanství.
Zmizel beze stopy, v nenávratnu.

„Zůstaneš zde až do zítřka?..“ zeptal se mne nesměle.
Přikývla jsem. Usmál se a ještě pevněji mne objal.
Opět jsme se ocitli v bodě, odkud není návratu…
ale já jsem si už konečně vybrala…..
********************************************************************************
„…Mé dětsví byla noční můra, nenáviděl
jsem svou tvář i sám sebe, samota byla
mým jediným společníkem…
Nakonec si však i pro mne život našel
své místo...
Jedno jsem však pochopil.
Duše, které nelítostný osud jednou rozdělil,
navzdory všem překážkám najdou si vždy
nějakou cestu, aby se znovu setkaly…“

ERIK