(Ne)šťastná náhoda

Anotace: 4. kapitola

Sbírka: (Ne)šťastná náhoda

Nervózně přecházel po své kanceláři. Pořád myslel na Radku, litoval, že ji už včera neviděl. Vyhlížel ji z okna, ale když přišla, začaly za ním chodit spousty lidí a on se celou hodinu nezastavil. Až pak mohl zvednout telefon, zavolat jí a poprosit, jestli by mohla přijít.
Položil telefon, otevřel dveře k sekretářce a řekl: „Prosím vás, teď mě nerušte, ano?“
Zavřel dveře a zamkl.
Stihl se sotva otočit, když Radka otevřel druhé dveře a vešla.
„Ahoj“ řekl s úsměvem a šel rychle k ní, aby ji mohl konečně obejmout.
„Ahoj“ odpověděla.
Zamkl i tyto dveře, přitlačil ji k nim a začal ji líbat. Líbal ji tak vášnivě, že ji během chvíle nakazil.
Skoro si neuvědomoval co dělá. Stále ji držel v náruči a táhl k pohovce v rohu místnosti. Každý nerv v těle měla napnutý vzrušením. Toužila po něm tak moc, jako ho dřív nesnášela.
Rychlým pohybem jí vyhrnul sukni a nedočkavě stáhl kalhotky. Byl rád když ho osvobodila z kalhot, už mu byly dost těsné.
Nevnímali ani zvonění telefonu ani ťukání na dveře. Bylo krásné cítit jeho svalnaté tělo téměř přilepené na svém a cítit jeho vůni.
Těžce oddechoval a opět pomalu začal vnímat detaily jejího těla. Vůni jejích vlasů, krásně hebkou vláčnou kůži i zběsilý tlukot srdce. Bylo mu krásně. Jen kdyby ji takhle mohl ještě chvíli svírat v náruči, ležet vedle ní a nemuset se vrátit k práci, k otravným papírům a ještě otravnějším kolegům.
Ale to nemohl, dveře už byly dlouho zamčené. Ale jak má přežít zbytek pracovní doby? Podíval se na ní. Věděl, že myslí na to samé. Zvedli se a-ač neradi-se rozloučili.
„Uvidíme se ještě dneska?“ zeptala se.
„Určitě. Nevydržel bych to bez tebe.“
Věnoval jí ještě jednu pusu a už byla pryč.
Od něj nejdřív zamířila na záchod. Potřebovala se uklidnit. Ještě stále rychle dýchala a srdce jí bylo jako o závod. Hlavně ať to na mě nikdo nepozná, modlila se, a ať se mě nikdo neptá, kde jsem byla, teď bych nedokázala lhát.

Zbytek dne byl očistcem, musela na něj myslet, musela kolem něj chodit a nemohla se ho dotknout. A tak si celý den hledala různou práci, jen aby se trochu zabavila.
Když jim pracovní doba konečně skončila, odjeli k němu domů. Do svého bytu ji téměř vytáhl. Už nechtěl čekat ani o vteřinku víc. Chtěl ji opět mít v náruči, hladit ji, líbat…

Probudila se. Ještě stále byla u Michala. Ten spal vedle ní a objímal ji. Přemýšlela, kdy se nenávist mezi nimi změnila v lásku a chtíč. Skoro se té lásky bála-po tom co všechno si navzájem vyváděli.

„Děje se s tebou něco, Radko?“ zeptala se Květa.
„Nic“ řekla.
„Ale nepovídej, ty ses zamilovala, viď?“
„Je to na mě hodně vidět?“
„Když se zasníš tak jo a když se na něj podíváš, tak se to nedá přehlídnout“ řekla s úsměvem. Radka by se nejradši propadla kamsi dolů.
Ale měla pravdu, musela na něj pořád myslet. Nemohla se dočkat, až jim skončí pracovní doba a oni budou zas spolu o samotě. Všimli si toho i ostatní?
Vždyť je to vlastně fuk, pomyslela si, stejně se to musí dozvědět…