Philippe - 6.díl

Anotace: ...co se zatím dělo v jedné malé vesnici daleko od Paříže....

Doktora Thomase Dessoliera probudilo ze spánku silné bušení na dveře. Rozespale přes sebe přehodil župan, uklidnil štěkajícího psa a sešel dolů ke dveřím. Když otevřel, uviděl tam stát Gustava,pomocníka ze statku Gaudierových. Byl velmi rozrušený a celý se třásl.
„Copak se stalo, Gustave, je hluboká noc, tak mluvte přece…!“ Muž odpověděl roztřeseným hlasem.
„Někdo nás přepadl, vlastně mého pána, prosím pojeďte rychle se mnou, je postřelený a jeho dcera Madeleine také…odtáhli jsme jej do postele, ale netuším, co se tam nyní děje!“
Doktor ani chvíli neváhal a rychle se oblékl, vzal si svou brašnu a běžel dolů k čekající bryčce.
Zanedlouho byli na místě.
Při vstupu do pokoje se mu naskytl zoufalý pohled.
U Erika na posteli seděla Madeleine a levý rukáv měla prosáklý krví. Obrátila k doktorovi svou uslzenou tvář. Přistoupil ke zraněnému muži a znepokojeně pohlédl na rozsáhlou rudou skvrnu u pravého ramene, pod níž tušil
hlubokou mokvající ránu. Pak se chvíli s úžasem zahleděl na jeho znetvořenou tvář….znal jej dlouho, ale dnes poprvé ho spatřil bez masky…vypadalo to jako špatně zhojená popálenina, tak jak to slyšel od lidí ve vesnici, ale okem lékaře poznal, že tomu tak není, ještě nikdy nic takového neviděl. Zvědavost však musela nyní stranou, zranění bylo velmi vážné. Důkladně jej prohlédl, ošetřil ránu a podařilo se mu také zatím zastavit silné krvácení.
Pak se obrátil k vyděšené dívce.
„A co Vy, jste zraněná? Pojďte se mi ukázat….hm, je to jen povrchové škrábnutí, naštěstí…ošetřím Vás. Musíme co nejdříve uvědomit policii.Viděla jste někoho?“
Vyplašeně zavrtěla hlavou a zeptala se starostlivě na otce.
„Nebojte se, bude žít, ale sám si asi neporadím….vida už se trochu probírá…Dobrý večer, Eriku, jak se cítíte?"
„Thomasi…co tady děláte…co se…stalo…“ zasípal a chtěl se pohnout, ale tvář se mu zkřivila velkou bolestí.
„Ležte prosím klidně, někdo Vás postřelil. Bohužel kulka zůstala ve vašem těle, sice by to nemělo být nebezpečně, ale sám na to nestačím. Bojím se hlavně špatné reakce vašeho těla.Musíte se mnou do nemocnice…“ Erik zesláblou rukou chytl doktora za rukáv.
„Nikam s Vámi nepojedu, rozumíte?...“ zašeptal.
Mluvení mu viditelně způsobovalo potíže.
Thomas se na něj nechápavě podíval.
„A proč, kvůli tomuhle?...“ zlehka se dotknul jeho tváře.
„Eriku, doba se změnila, odložte již své předsudky…lidé jíž dávno nevěří, že takovéto věci způsobují nějaké temné síly, ale bohužel nespravedlivá matka příroda…vím, že jste kvůli tomu poznal nejrůznější příkoří, ale přece jen…“
„Tomu vy…nemůžete rozumět…já si už své zažil…nehodlám být předmětem nějakého vědeckého zkoumání…prostě to nějak zařiďte, ale zůstanu zde…odměním se Vám…je mi hrozně špatně…“ povzdechl Erik vysíleně.
„Ztratil jste příliš mnoho krve. Dobře tedy, jak chcete, hned zítra brzy ráno zajedu do Paříže a navštívím svého přítele, doktora Merciéra, je to skvělý chirurg, a přivezu jej sem. Co mám s Vámi dělat…teď Vám píchnu morfium proti bolesti, která bude bohužel tuto noc krutá, tak abyste mohl aspoň trochu spát, ale bude to pro Vás určitě velké riziko!“
„To je mi jedno…“ řekl tiše Erik. Injekce již začala působit a pomalu se mu zavřela víčka…

Thomas na něj s povzdechem pohlédl, nechápavě zavrtěl hlavou a pak se obrátil k Madeleine.
„Musíte ho dnes v noci hlídat, mám obavu z horečky, je nutné, pokud bude vzhůru, aby hodně pil. Dávejte mu na čelo obklady. Zde Vám nechám něco proti bolesti, stačí trochu,asi ve velikosti hrášku rozpustit ve vodě. Zvládnete to, dítě? Jak je Vám?“
„Jsem v pořádku, děkuji, už to tolik nebolí. A Gustave mi slíbil, že přiveze tetu Claire, nebudu zde sama. Pokusíme se to tady trochu dát do pořádku…Myslíte, že se může vrátit…ten člověk?“ zeptala se ustrašeně.
„To je málo pravděpodobné…je to však velmi podivné, skoro to vypadá, jako by hlavním důvodem té nevítané návštěvy nebyla loupež, ale váš otec…rozhodně to budeme hlásit policii.“
„Obávám se, že s tím asi nebude souhlasit…“ podotkla Madeleine.
„To by mne u něj vůbec nepřekvapilo, takže zítra přijedu s doktorem Merciérem, je třeba Vašeho otce dát do pořádku, musíme doufat, že se z toho dostane.“
Pak se rozloučili.
Zanedlouho potom dorazila i Gustavova žena Claire a začala pomalu uklízet tu spoušť. Doktorovy obavy se bohužel záhy vyplnily. Erik díky vysoké horečce blouznil…děsil svou dceru neustálými výkřiky, připomínajícími zřejmě velmi dávnou minulost, které vůbec nerozuměla…dejte pryč tu zatracenou klec! Spalte ji!…Nenávidím ji…matko, musíte na mne zapomenout, chci abyste byla šťastná…když mu Madeleine podala lék, trochu se uklidnil. Pak ještě stačil zašeptat…Jeanette, odpusť mi…a znovu vysílením usnul.
Dívka mu přiložila chladivý obklad na rozpálené čelo a pohlédla na Claire očima zalitýma slzami. Až bude po všem, požádá Gustava, aby ji zavezl ke Christině, musí se nezbytně dozvědět, co se tady stalo. Chtěla ji mít hlavně nablízku, v tom zoufalství si uvědomila, jak moc jí v této chvíli chybí matka…Sedla si k Erikovi na postel, opřela se o zeď, položila si hlavu na svá pokrčená kolena, zavřela oči a strašně moc si přála, aby už bylo konečně ráno…