Druhá šance(17 část)

Anotace: ....

Nakonec se holky vypraví do škol sami, protože jakmile mě uvidí, Deniska se nade mnou slituje a pomůže Barunce, zatím co já sním tak akorát suchý rohlík a zapiju ho čajem, protože mi je tak špatně, že nechci riskovat, že mi bude ještě hůř.
Holky se semnou rozloučí hned v kuchyni, nemám skoro ani sílu, abych šla s nimi až na chodbu, proto mi každá z nich dá pusu tam a už jen slyším, jak se za nimi zavřeli dveře a já se ocitám zase sama.
Stále tomu nemůžu uvěřit. Dan, kluk kterému jsem tolik věřila mě tolik zklamal. Lhal mi do očí celou tu dobu a lhala mi i teta, od které bych to nečekala ani ve snu, natož tak ve skutečném životě. Lhali mi celou tu dobu a to stačilo prostě jen říct pravu. I když bych špatně snášela myslím i ji, ale takhle mi lhát nemuseli!! Vždyť celý můj život je jedna velká lež a od lidí, které tolik miluju bych to nečekala. Zvlášť od Dana, kterému jsem tolik věřila!!
Copak je můj život tolik složitý? Stačí, že musím lhát Barunce o jejím otci, pokaždé, když se na něj zeptá a špatně jsem snášela i to, že musím lhát klukovi, kterého miluju, ale jak se ukázalo, tak spíš to bylo naopak, tak proč to sakra tolik bolí mě?! Proč?!
„Ahoj Elinko,“pozdraví mě Eliška a než stačím zareagovat už stojí na chodbičce a mě zbyde jen za ní zavřít dveře.
„Ahoj Eliško, co tu děláš?“zeptám se a společně jdemě do kuchyně, kde ji nabídnu hned kávu, ale ona odmítne s tím, že by si dala čaj, takže rovnou udělám dva.
„Přišla jsem za tebou, jak se máš?“zeptá se a posadí se na židli naproti mně a pořádně si mě změří.
„Jak myslíš?“ odpovím ji otázkou a postavím před ní hrneček s čajem a posadím se naproti ní, ale do očí se ji nepodívám, protože by v těch mých četla jen a jen smutek a bolest.
„Elinko, vypadáš hrozně, pojď semnou k nám. Zbalíme věci i holkám a odstěhujete se k nám.“nabídne mi hned Eliška starostlivě a já jen zakroutím hlavou.
„To není potřeba díky“odmítnu její nabídku a rychle spolknu otázku, jak se má Dan.
„Dan se moc trápí, že ti takhle lhal“odpoví Eliška na nevyslovenou otázku, kterou jsem před chvilkou spolkla.
„A já asi ne, že? Vůbec nechápu proč jste se takhle na mě domluvili, prostě by mi stačilo říct pravdu a hotovo. Nikdo z vás mi nemusel takhle lhát, vždyť nejsem malá holka, které se musí neustále lhát do očí, aby nepřišla na pravdu.“
„Eli, to sice nejsi, ale jak by jsi vzala kdyby ti Dan řekl, promiň, ale moje matka je sociální pracovnice, která ví všechno o tvé minulosti a já to vím taky? Jak by ti bylo? Nebylo lepší, když ti Dan lhal a řekl pravdu až teď?, když to bylo opravdu nutné?“
„Já vím, ale přece jen mi to mohl říct a nemusel tak dlouho lhát do očí, vždyť sama víš, že já sama žiju s velkou lží celý 4 roky a kolik mě to stálo síly, abych nic neřekla“
„Proto bys měla Dana pochopit, ty nechceš ublížit Barunce pravdou o otci a proto ji neustále lžeš a Dan vlastně dělal to samé, takže nevýjde to nastejno?“ nabídne mi jiný pohled na tohle téma a já ji vlastně musím dát za pravdu. Já lžu Barunce a on mě a obě ze stejného důvodu, kvůli mému otci.
„Promiň“zašeptám a zase sklopím oči
„Mě se neomlouvej to běž spíš za Danem, který se teď trápí v práci“ nasměruje mě a já na nic nečekám. Popadnu z věšáku bundu a chci se rozběhnout z bytu ven, když si vzpomenu, že vlastně nevím, kde Dan pracuje. Když se vrátím Eliška se jen zasměje a v momentě mi vysvětlí, kde ho najdu a když se chci znovu vydat ven, uvědomím si, že se nemá kdo postarat o holky, ale i s tím si ví Eliška rady. Postará se o ně ona, ne?
Rychle vyběhnu z bytu a běžím rovnou na zastávku, kde za neobyvyklého křiku nastoupím do autobusu a zapadnu na nejbližší sedačku a vůbec si nevšímám všech cestujících, protože mám svých starostí dost a nestojím o jejich hloupé pohledy a možná bych se ani neudržela a něco jim řekla, což by nedopadlo dobře.