Philippe - 8.díl

Anotace: ..Christina odjíždí a Philippe má nepříjemného hosta(něco více k příběhu o Fantomovi)

Kočár přijel ke statku, již se pomaličku šeřilo a Christina běžela rychle napřed, plna největších obav. Pozdravila Gustava a vešla k Erikovi do pokoje. Zarazila se, u jeho postele stála nějaká mladá sestřička a upřeně se na něj dívala, zatímco on spal. Když spatřila Christinu, rozpačitě se usmála. Ta si ji chvíli prohlížela, skoro jakoby se v ní zažehnul maličký plamínek žárlivosti. Tento pocit už téměř zapomněla, překvapil ji, vlastně jej ani neznala.
„Dobrý den slečno, myslím, že Vás už dnes nebudeme potřebovat…jak se jmenujete?“
„Sophie, madame, pracuji pro doktora Dessoliera, má ordinaci ve vesnici.“
„Ach tak, nuže Sophie, dnes už můžete klidně odjet domů. Poradíme si…Gustave Vás odveze, jděte za ním.“
Dívka se omluvně uklonila a rychle spěchala ven. Christina se za ní ještě ohlédla, a pak přistoupila k Erikovi. Zmocnil se jí svíravý pocit, ještě nikdy jej nespatřila v takovém stavu. S obavami si prohlížela obvazy na jeho pravém rameni. Otřásla se při pomyšlení, co by bylo nyní, kdyby ten darebák lépe mířil…Usedla k němu a chvíli jej pozorovala. Byl bez masky, zvláštní, odkládal ji opravdu zřídka, nyní však ležela na stolku vedle postele, měl za sebou zřejmě hodně těžké chvíle.
Jeho sinalá bledost ji znepokojovala. Se slzami v očích jej vzala za ruku, maličko se pohnul a pak se probudil. Nahnula se k němu a něžně jej políbila na čelo a obě víčka. Usmál se a zdravou rukou ji žádostivě znovu přitáhl k sobě.
„Christino…tys přijela…takhle mne zde máš, svého anděla se zlámanými křídly…“ smutně se usmál a zadíval se na ni, z jeho pohledu vyzařovalo ponížení, ale také jakási skrytá hrozba…
„Ano přijela jsem, zařídila jsem si v divadle měsíc volna, budeme nyní o tebe s Madeleine pečovat.“ Přistihla se, že ji tak trochu těší, že je na ní nyní zcela závislý.
„Děkuji…a kdepak je Sophie, nevidím ji tady…“ zeptal se udiveně. Christina se maličko zamračila a pak odpověděla vyčítavě.
„ Myslela jsem, že se nejdříve zeptáš na svou dceru…ale pokud tě to tolik zajímá, poslala jsem Sophii už domů…“ Všimnul si jejího tónu, zřejmě poznal, na co myslí.
„Tohle opravdu není nutné, má drahá, děláš si zbytečné starosti…je velmi milá a já jsem jí pouze vděčný za to, že mne v mém bídném stavu ošetřovala…!“ Christina se v duchu trochu zastyděla, ale snažila se, aby to nepoznal. Udržet ji však od něj v dostatečné vzdálenosti určitě nebude na škodu.
Pak se tázavě zahleděl na medailónek, který měla na krku a zručně jej jednou rukou otevřel.
„To mám od Eugénie, někdy ti to všechno budu vyprávět…“ řekla už poněkud klidněji. Usmál se a chvíli ji pozoroval.
„Vzpomínáš, také jsem ti o slavíkovi a růži kdysi dávno četl…a ty jsi seděla u mého křesla na zemi na polštáři a dojatě mi naslouchala…“ Přikývla a utřela si slzy. Jak by mohla zapomenout na chrám snů a kouzel za jezerem v podzemí…na to nadpozemské opojení, které však záhy přešlo ve zklamání…a také na svou dětinskou zbabělost, díky níž nebyla schopna naplnit toto pohádkové podobenství….je to už tak strašně dávno…povzdechla si a pohladila jej po tváři.
„Tak, a teď se budeme snažit dát tě trošku do pořádku a začneme tímhle….“chtěla zakrýt své dojetí, vytáhla malý hřeben a snažila se mu učesat jeho rozcuchané vlasy.
Erik zvážněl a vráska na jeho čele se prohloubila. Pak řekl zastřeným hlasem.
„Až budu v pořádku, najdu si toho ničemu, co mne tak zřídil…i kdybych měl za ním jít až na kraj světa….“ Christina jen povzdechla, neměla odvahu mu vůbec odporovat, byl jako uvězněný dravec, čekající na svou příležitost…její mysl znovu naplnila obava a úzkost.

*********************************************************************************

Philippe k večeru vystoupil z kočáru u svého domu a u tepané brány se na chvíli zastavil, aby si zapálil doutník. Zhluboka z něj labužnicky potáhl a v tom si všimnul, že od kamenného sloupu se pomalu odlepila menší mužská postava v tmavém oděvu…Damien....co ten tady hledá!...zabručel si pro sebe znepokojeně.
„Má úcta, monsieur de Chagny, dlouho jsme se neviděli, bezmála měsíc už čekám na naše vyrovnání, jste mi ještě něco dlužen, jestli se nepletu….“ začal pomalu a úlisně.
„To máte pravdu, ale zřejmě již zůstanu, protože Vy jste úplně všechno pokazil!“ odsekl Philippe.
„Proč vůbec za mnou chodíte? Nesplnil jste mé požadavky, tak co tedy ještě ode mne chcete?“
„Jenom zbytek své odměny, riskoval jsem kvůli Vám krk, jestli o tom nevíte, to Vy jste mne špatně informoval, co je to vlastně zač…ten hrozivý zlověstný pohled zpod masky, kterou měl na obličeji, jsem nečekal, jako pohled kobry, číhající na svou kořist…nemohl jsem se soustředit… a na stejné místo se dvakrát nevracím, tím si buďte jistý!“ řekl muž zlostně.
„To po Vás ani nikdo nechce, a teď konečně zmizte, nedostanete už ode mne vůbec nic! A nezkoušejte se mi jakkoliv mstít, nemuselo by se Vám to vyplatit…“
„Abyste toho nakonec nelitoval, monsieur, já na rozdíl od Vás nemám co ztratit…už dávno jsem propadl peklu, a rád Vás vezmu s sebou!“ zasyčel Damien, upřel na něj své nepříjemné rybí oči a šouravým krokem pak zmizel ve tmě…
Philippe rozčileně odhodil doutník a vešel na nádvoří. Jeho plány byly zatím k ničemu, kdyby to vyšlo, mohl ji teď utěšovat, třeba by se mu podařilo ji přesvědčit, ale nyní….snažil se v poslední době odreagovat hraním karet… a také alkoholem…bylo to k vzteku, vše bylo jako dřív, sice byl obklopen spoustou lidí, ale stále zoufale sám…