dEMOnstrace - 22.kapitola

Anotace: Mladý student VŠ trpí syndromem Robinsona Crusoa,cítí se jako poslední představitel svého druhu,kt. nemá právo být s tím,s kým by chtěl.Utápí se v sebelítostí,v předem nepovedených rendezvous s dívkami z inzerátů.Ke všemu nad ním stojí kostlivec minulost

Sbírka: dEMOnstrace

Přiměřeně. Bez jakéhokoliv kontextu k něčemu. Prostě mě slovo napadlo. Přiměřeně. Zní učeně. Vyvolává iluzi, že mám pod čepici. Rozumějme: Vím vo co go.
Stojím před hrobem. Bílý mrazivý den. Sníh. Konečně napadnul! Stopy po zimních botách s traktorovou podrážkou. Sem tam důlek od berle. Nedaleko pomník vojákům první světové války.
Pocit zahleněné záclony trpně snášející majitelovu absenci kapesníku.
Nebožtík – mladá holka – nevypadá na fotce zrovna nejlíp. Pročpak rodinní příslušnici mají tendenci vybírat fotku, na niž zesnulý vypadá seriózně? Rozumějme: Neslaně nemastně. Přitom z rysů v obličeji je patrný půvab. Kouzlo. Jiskra. Takhle si ji určitě nikdo z kamarádů nepamatuje. Rozumějme: Neslanou nemastnou. Proč řekli ne fotce rozesmáté od uchu k uchu?
Při poslední jízdě vlakem jsem úhlopříčně seděl naproti staršímu pánovi. Příjemností roztékajícího se nanuku mě trápily neustálé dotyky pánova kolena. Přes veškeré nenápadné snahy o oddálení naších končetin docházelo k dalším kontaktům. Vysvětlením mi byly až pánovy ruce upravující nohu. Protéza. Bosorka neposedná.
Hrob, u něhož stojím, není středobodem mého zájmu. Pohledem laboranta zkoumající čočkou mikroskopu prvoka, pozoruji vkládání rakve do dlouho hloubené jámy. Opodál. Nebojte, nespřádám plány na noční pochůzku s lopatou a lucernou!
Za místečko na hřbitově se platí. Údajně když už za vás nemá kdo cálovat nájem – ahoj. Být malíř, nakreslím na plátno obrovský prostředníček s prasečím ocáskem místo nehtu. S nápisem: Lidskost. Námět na EMOtivní song… Kolem čerstvě zahazovaného hrobu kromě stop hrobníků a ptačích ťapek chybí ty od okounějících pozůstalých.
Hotový drámo,
dobrý ráno,
soužení zdar,
snoplů rovný ar!
Nu což, další téma večerního dopisování s mrtvými.
Asociace plyšového medvídka s nepřiměřeně velkou hlavou.
Ve Velké Británii můžete za sedmdesát pět liber nejít na pohřeb. Přitom si poplakat nad ztrátou. Za padesát liber dostanete DVD. Pohřeb on-line. Při dešti nepotřebujete deštník.
Zblajznete vanilkové rohlíčky.
Sára spolykala kvanta prášků proti bolestí. Muži většinou volí oběšení. Na zrezivělém podnose mi to přes telefon dala Sářina matka pěkně vyžrat.
Představa Marilyn Monroe v profláknuté póze nad kanálem a zvednutou sukní, kterou taktak zavčasu umravnila rukama.
Představa kresleného billboardu z poloviny dvacátého století s blondýnou dělající ze žvýkačky růžovou bublinu.
Obě představy neměli za úkol nic jiného než zlehčit informaci. Za Sářin pokus o sebevraždu nesu vinu já, řvala něco v onom smyslu. Škoda, že nevěštím z čajových lístků. Alespoň bych věděl, kdy jo a kdy nezvednout mobil. Zaujal jsem hlasovou pózu basketbalisty na střídačce. Znechuceného neustálým čekáním na vystřídání.
Co takhle k úklidu ložnice využít služeb úklidové agentury? řekl jsem a zavěsil.
Stejnak jsem je nikdy příště neměl v úmyslu navštívit… Udělal jsem tečku.
Basta fidly.
Ale každý z nás ví, jak to s těmi tečkami občas chodívá.
Důvod proč právě pohřbívána neskončila v kremační peci, je cítit na ztrátě váhy mé peněženky. Snad proto, že jsem ji znal. Peníze nejsou všechno… Z mé třinácté komnaty se postupem času stává vila. Díky rozežranému Loutkáři.
Snad kvůli výčitkám svědomí. Zařvi jedna! Zařvi jedna! Zařvi dva! Zařvi Sto dvanáct! Ať už si to se mnou záchrana integrovaná služba vyřídí po svém.
Kamarád, kterému se dnes nemůžu kouknout do očí se z ibalginu pokaždé vyzvracel. Přišlo mu vtipné, že jiní ho po ránu používají proti kocovině. Sára měla obdobný problém s prášky proti bolesti. Vyzvracela. Přežila.
Snad proto, že mi ho bývalá spolužačka-bezdomovkyně kouřila.
Doposud jsem nebyl na testech. Pokud jsem něco chytil, tak ať. Nehodlám se, ale po celou dobu užírat. Tak i tak mám na mále… Bývalá spolužačka-bezdomovkyně. Na jméno jsem si vzpomněl až při přečtení novinového článku. Ceny náhrobků jsou nehorázně vysoké, proto se její jméno dozvíte až při přečtení drobného náhrobního kamene položeného naležato. Mnou financovaného.
V pozici draka jsem neúspěšně ignoroval Loutkářovo přání, přitom na mě prolétající albatros hodil bobek. Myšleno obrazně.
Poslední filmová klapka. Poslední náklad lopaty vykydá hrobník na nízkou mohylu. Hlína časem ulehne a srovná se. Jinde leží panenský sníh a jen hrob bývalé spolužačky-bezdomovkyně budí pozornost.
Nálada? Vzrušení.
„Ty jsi Karel?“ dále mě kluk mého věku obdařil názviskem odkazující na mužské přirození. Překvapeně mrknu, pohledem sklouznu na barevnou kytici. Alespoň žádné karafiáty.
Ne, popletl jsem hrob. Nedorozumění, říkám na: „Dobrou půlhodinu u ní postáváš. Píp,“ Píp sami nahraďte vulgarismem, dost možná se i trefíte. Občas je lépe kápnout božskou na začátku a netahat za nos. Opožděně odhalená pravda lehce zkysne do lži. „Kdyby si ji nechal na pokoji, mohla ještě žít. Být se mnou! Píp.“ Mířeno k nemastné neslané fotce, u které postávám. I přes opakované ujišťování o záměně identity, ke mně přistupuje blíž a blíž. Neopomíjím kytici. Kdyby mi chtěl natáhnout, snad by ji nejprve odložil. Aby zůstala bez úhony. Neodkládá. Korálky jeho slz dělají kutulu po tvářích. Přitom jeho duše prahne po tululu. I když už není žádným kloučkem, místo návštěv hřbitova by s nemastnou neslanou dělal ňuňuňu. Využívám jeho rozpoložení a urychleně se dekuji pryč.
Procházím hřbitovní bránou.
Ne jen z chleba žije člověk. Lukášovo evangelium…
Člověk je záclonou třesoucí se v poryvech větru. A jejich lásky, přátele jsou kroužky držící je na garnýži života.
Pocit kardiaka sklánějící se v křeči nad poklopem kanálu. Kam mu vypadl nitrák.
Podle studie nizozemských a španělských vědců jsou muži nižšího vzrůstu žárlivější než ti vzrůstově obdařenější.
Cuknu sebou, když ke mně zpoza rohu přistoupí Loutkář. „Čekáš, že dojdeš k odpuštění? Skutečně sis myslel, že mě budeš tahat za nos?“
Raději bych uvítal posezení v čekárně urologického oddělení, kde mi zdravotní sestra na plnou hubu řekne, že mám problém. Všechno se oproti Loutkářově přítomností zdá mnohem přijatelnější. Barevnější.
„Měli jsme před sebou dlouhou cestu, která by vyústila ve všeobecné dobro,“ pokračuje. „A ty se mnou vyjebeš. Vysloužil sis mou důvěru. Ze začátku jsem měl jisté pochybnosti o tvé loajalitě, ale potom mi připadalo, že si pro stejnou věc. Občas si potřeboval popohnat. Nasměrovat. Spojuje nás memento z dětství. Mě…“ ukáže palce na svou hruď, „…můžeš být vděčný, že tě ten úlisný pedouš neznásilnil. Jako mě. Ojížděl ti někdy někdo prdel? Hm? Bolí. Zatraceně to bolí. Hlavně na srdci. Po příchodu domů, jsem hnedka šel do koupelny. Přál bych ti, abys na svých slipech taky viděl tu krev, kterou jsem našel na svých slipech já. Obzvlášť trýznivé bylo usínání. Trpěl jsem nespavostí. Odmítal jsem usínat na břiše. Co kdybych ve spánku zase krvácel a krev mi natekla do břicha a já umřel? Každé spaní předcházela strach. Pod slipy jsem i ve spánku nosil dámskou vložku,“ od úst mu tekly vzteklé sliny.
Pokračuje: „Jen aby nešla vidět krev. Nosím ji i dnes. Nechci, aby prosákla oblečením a všichni tak poznali, co se mi stalo! Když to viděla matka, poslala mě k doktorovi. Ti na to, že trpím transvestismem! Ha! Věděli jalový. Nic jsem nepověděl. Poslali mě do ústavu pro chorobomyslné. Jen by mě zajímalo, jak bys činil ty, kdyby tě potkal stejný osud. Ochránil jsem tě před vším tímhle. Věřil jsem ti, že ji přejeli. Nevím, jak se ti to ty parchante povedlo. Úlisný šmejde. Ale ta přejetá nebyla Aneta! Ta ožralá šmejdka seděla s tím svým připoděláným přítelíčkem na Vítkovickém nádraží! Ušil si na mě boudu! A podle toho skončíš! Ty-.“
Kopnutí mezi nohy ho umlčelo. Jde mi o kejhák. Udeřím ho mobilem o hlavu a dám se na úprk. Už teď mi je jasné, že celá řada ran, by ho zajisté umlčela. Napořád. Nezvratně. Ovšem, aniž bych se modlil k Ježíši Kristu a ujížděl na křesťanství, je mi svaté přikázaní: Nezabiješ. Nemám konkrétní náčrt únikové cesty. Krátké ohlédnutí za sebe. Loutkář se zvedl na nohy a pronásleduje mě. Přede mnou se proděravil pouliční odpadkový koš. Střílí po mě! Kličkuji. Dost odhodlaně,
nezvedám dlaně.
Běhat po čerstvém sněhu není žádný med. Kvůli křupání vás pronásledovatel slyší na hony daleko. Sníh odebírá část síly vkládané do běhu. Brzdí. Krev, která mi pulzuje v cévkách u uší určitě balamutí tělo! Není možné, abych se tak rychle unavil. Dýchám pusou,
nejsem nebojsou.
Trnová záchodová štětka mrazivého vzduchu drásá hrdlo. Pachuť krve. Pachuť nejistého osudu,
udělám si ostudu,
pokud se poseru.
Natálie! Není možné, abych umřel dříve, než tě opět uvidím. Máme přece rendezvous v dělnickém paneláčku,
můj prosluněný obláčku.
Odbíhám do postranní ulice. Uklouznu a spadnu! Na záda. Sotva popadnu dech. Obracím se na břicho,
mít tak ticho.
Na zádech stepuje pichlavá bolest,
určitě nastražená lest!
Dart Vader se ke mně neúprosně blíží.
Chlapi z vesnice Mladovica, což je v jižním Bulharsku, si nejvíce cení holek s černým chmýřím pod nosem. V Jihoafrické republice je frajer ten, kdo si prdel vozí ve vlastním BMW. Stáří bavoráka nehraje jakoukoliv roli
Zase mám šanci vystoupit ze zástupu lidí, kteří v dešti rudých srdcí lásky marně poskakují s děravými síťkami na motýly. A… nezbývá mi nic jiného, než koukat do okrouhlého otvoru tlumiče. Ztěžka oddechuji. Stiskem dlaně pokouším zatlačit vystřelující bolest. Pláču. Už neuvidím lajnu růžově kvetoucí stromy vedoucí k Bělskému lesu. Rád pod nimi chodívám. Říkávám si, jestli odpadne květ a při pádu k zemi pohladí mou duši po dotyku o hlavu. A zahluší dromedáří dech znesvěcující chuť po dalších slunných dnech.
Ulicí projíždí auto! Ruku s pistolí dá podél těla, aby nešla vidět. Chytnu Loutkáře za kotník a trhnu směrem ke mě. Ztratil rovnováhu,
má těžkou váhu.
A padá! Naštěstí nedržel kohoutek u pistole. Nezazněl náhodný výstřel! Dlouho se nezvedá. Vidím jen páru zvedající se mu od pusy. Třesouc se nadzvedávám. Loutkářovi se od hlavy rozlévá krev,
nemám chuť na mrkev.
Na vyšlapaném sněhu přímo září. Nepřítomné oči. Koukám do nepřítomných očí. Týdny mám z Loutkáře stíhy a právě z něj vyprchá život jak voda z akvária,
Ave Maria.
Otevřenými rty se pokouší nasát zpátky unikající duši. Obtěžkanou hříchy.
Bolest zad polevila. Vstávám. Měl bych zajít koupit květiny. Pořádnou kytku. Drahou kytku. Bez úmyslu ukázat, že mám peníze. Ne. Ani s úmyslem kupovat si obdarovaného. Drahé kytky bývají bohaté. Krásné. A když se povede, může po obrácení vzhůru nohama uschnout a i jako usušená zkrášlovat. Chci pomocí ní vzdát hold. Jen si rychle rozpomenout na umístění slušného květinářství. Kvalita personálu udělá své. A hlavně způsob získání květin. Květiny z Nizozemí nemají obdoby. Proudí v nich aristokratická krev. Žádné chudobky z českého skleníku!
Potřebuji sprchu. Vyluhovat se ve vaně. S koupelovou pěnou. Upravit si nehty. Nanést vlasovou masku. Rozhodnout se jakou vůni použiji. Antiperspirat Fa je vhodný leda tak na léto. Vezmu si čisté oblečení. Smrdím jak seškvařený páv.
Jdu přece na rendezvous s Natálii!