Madeleine - 2.část

Anotace: ...život někdy není jen procházka růžovým sadem, ani pro Erikovu dceru...

Paříž, červen 1890

Dva týdny bezstarostného volna uběhly jako nic a opět nastal čas úmorných zkoušek.
V baletním sále Operního domu Garniére bylo dnes vedro až k zalknutí. Madeleine znepokojeně sledovala svůj bílý úbor, celý zmáčený potem. Meg ale nepovolila, prostorem neúnavně zněl její ostrý pobízivý hlas.
„Tak dívky. A zvolna…..assemblé a croisé…a znovu……a ještě…á raz a dva…Céline, zůstáváš pozadu, snaž se více, kazíš nám to…..Madeleine se spokojeně usmála. Přála jí to, za ten včerejšek.
Opět se točila kolem Nicolase, viditelně s ním koketovala a jemu to zjevně lichotilo!
Ještě po ní nyní chtěla blesknout nenávistným pohledem, ale Céline ji nevnímala, měla spoustu práce s tím, jak zvládnout tak bezpochyby jednoduché figury. Škoda.
Na dnešek se Madeleine velmi těšila, přijede pro ni Nicolas, byla pozvána do jejich domu na večeři. Měli velmi krásný dům, skoro jako zámek, vše zde bylo tak honosné a pohádkové. Obdivovala nádherné obrazy na zdech sálu, byly na nich nejrůznější výjevy z řecké mytologie, také portréty rodu Chagnyů. Ty se jí líbily ze všeho nejvíce. Jen ji zaujalo, že všichni předkové byli tmavovlasí, plavé vlasy jako Nicolas neměl žádný z nich. Také se moc těšila na vévodkyni, s tou starou dámou se jí velice hezky povídalo, byla tak vznešená, jako z jiné doby….vždy jí okouzleně naslouchala, a také ji překvapovalo, jak se neustále vyptává na otce…jako by jej chtěla poznat. Připadalo jí to zvláštní.

Konečně se přiblížila sedmá hodina. Madeleine vyběhla ze sálu jako první, ne proto, že by byla tolik nedočkavá, záměrně spíše chtěla zamezit setkání vikomta s Céline. Sice umírala žízní a hladem, ale snažila se to nevnímat. Spěšně se umyla, upravila si vlasy a oblékla si své nové šaty. Pak seběhla dolů k vrátnici, se širokým úsměvem ji pozdravil vrátný Jean-Claude, jako vždy si ji zkoušel dobírat, ale díky svému ostrému jazyku se pokaždé dokázala vtipně ubránit.
Zanedlouho uviděla Nicolase. Něžně se s ní přivítal, potěšilo ji to. Pak už spolu usedli do kočáru, a ona ještě stačila koutkem oka zahlédnout, jak se za nimi Céline závistivě dívá.
To jí stačilo. Více nepotřebovala, ještě jí zlomyslně pokynula rukou a pak zabouchla dvířka.
Když dojeli k sídlu, vévodkyně je už na terase vyhlížela.
„Madeleine, drahoušku, vítejte. Už jsem se nemohla dočkat, vypadáte úžasně, ty tyrkysové šaty Vám velmi sluší…skvěle se Vám hodí k vlasům…“. Byla velmi milá. Madeleine se na ni usmála a vykouzlila roztomilé pukrle. Šaty…vůbec se nevyznala v módě, nezajímalo ji to. Nejlépe se cítila v sedle, v kalhotách a blůze, hladíc nádhernou hřívu její milované Audrey. Ale to bylo nyní na nějaký čas pryč, zde v Paříži se musela učit pohybovat ve společnosti. Chvíle strávené v módním salóně byly však pro ni utrpením a nebýt Christiny, kdoví jak by to dopadlo. Nicolas ji ze strany zaujatě pozoroval a když na něj pohlédla, zvláštně se na ni usmál.
Záhy přišla i Christina, přivítaly se a večeře mohla začít.
O hodinu pozdějí se již Madeleine s vikomtem procházeli po zahradě. Večer byl teplý a velmi příjemný, nebe bylo plné hvězd a Nicolas jim rozuměl, velmi ráda mu naslouchala, uměl o nich moc hezky vyprávět. Okouzleně vnímala tajemné názvy souhvězdí…Andromeda….Orion… Kassiopeia …Pegas……Najednou zahlédli padající hvězdu. Říká se, že si při tom má člověk něco přát.
Nestihla to, trošku ji to zamrzelo.
Pak Nicolas utichl a mlčky došli až k mohutným cypřišům, na chvíli se zastavili, obrátil se k ní a jemně jí odhrnul z čela neposedný pramen vlasů. Opět se na ni tak divně zahleděl. Zneklidněla.
„Víš, chtěl jsem ti to říci už dávno, ale nechtěl jsem tě znepokojovat. Příští týden odjíždím na dva měsíce do Lyonu, brzy přejímám otcův úřad a zde se budu zaučovat u jednoho významného bankéře. Je mi to moc líto…budeš mi chybět…dnes ti to moc sluší…“
Madeleine sklopila hlavu.
Od chvíle, kdy přijela, tušila něco nepříjemného, nic na to neřekla, jen ji píchlo u srdce. Pochopila, že to ještě není vše. Nedala to však najevo a Nicolas pak pokračoval.
„Stále mi povídáš, jak mne máš ráda…rád bych se přesvědčil, než odjedu, jestli to myslíš vážně…chci abys mi to dnes dokázala…“řekl podivně zastřeným hlasem.
Překvapeně se na něj zadívala. Ano, častokrát si tuto chvíli představovala, ale tak nějak jinak.
„Ale Nicolasi, takhle to přece nejde….“
„Nejde? A proč? Tak mohu jít třeba jinam, nemysli si, že nemám příležitost…!“ odsekl podrážděně.
„Aha, třeba Céline, viď? Ta by tě jistě neodmítla!“ odpověděla mu zlostně.
Bylo jí však do pláče, nepoznávala ho a vůbec se jí nelíbilo jeho dnešní podivné chování. Nic neodpověděl, po chvíli ji ale objal a zašeptal.
„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit…ale myslel jsem… přece jsme spolu již tak dlouho, a když budu nyní nějaký čas pryč….“
Pak ji dlouze políbil a zlehka přejel prsty po šíji, navzdory svým pevným zásadám přestala myslet na to, co bude dál. Najednou jeho pohled zabloudil k nedalekému zděnému altánku. Srdce jí začalo divoce tlouci, chvíli se zdráhala, ale pak se přece nechala odvést. Jakmile za nimi zapadly dveře, v tom tichém přítmí se mu cele oddala. Poprvé….něžně a rozechvěle…v té chvíli, kdy slova přecházejí v myšlenky, mu dala důkaz lásky, který po ní žádal, už přece nemohl chtít více…smyslně vnímala jeho doteky, sama byla překvapená tím, jaké pocity se v ní skrývají. To, o čem vždy jen snila, stalo se skutečností.
Když ji sice pak spokojeně držel v náruči, přesto měla dojem, že je vše nějak jinak, než by mělo být. Snažila se zaplašit všechny své pochyby…ale nešlo to….

„Madeleine, Nicolasi? Kdepak jste?“ Christina! Madeleine se polekaně zvedla. Tiše a rychle se oblékli a za chvíli se jako by nic objevili na osvětlené terase.
„ Konečně, kde se touláte? Lucien podává svůj vyhlášený moučník“.
Kvůli moučníku tolik spěchu a povyku, pomyslel si Nicolas rozmrzele.
Rozpačitě se ještě na sebe s Madeleine usmáli.
Měli teď jedno velké tajemství, které bylo jen jejich….ona však věděla, že usnout dnes bude
pro ni velmi těžké…