A co bylo dál ( 33. kapitola)

Anotace: Ples perského krále v Paříži a věci kolem Erika, Christine a ostatních ...

Honoria de Chagny sestoupila po schůdcích kočáru s obvyklou noblesou a rozhlédla se po průčelí Elysejského paláce. Nehybné tváře snědých sluhů ostře kontrastovaly s jejich bělostným oblečením a hlavní schodiště ozářené desítkami planoucích pochodní vypadalo jako vchod do samého pekla. Hustý, temně rudý koberec byl pokryt plátky růží, které naplnily počínající noc svou nenapodobitelnou vůní. Vévodkyně se pousmála. Byla připravena na největší událost letošní sezóny a vše napovídalo tomu, že se jí také dočká.
Marie Louisa a Christine sotva stačily urovnat pomačkané sukně, když se ke skupince s hlubokou úklonou blížil tmavý sluha, aby je uvítal. Všichni ohromeně sledovali, jak před nimi muž padá na kolena, dotýká se čelem země a vztahuje k nim v uctivě natažených rukou malou, krásně tepanou krabičku.
„Vítejte u našeho nejvyššího pána, milostivého šáha Násira al-Din Quajar, a přijměte na uvítanou tento skromný dar jako výraz poděkování za vaši přítomnost,“ drmolil bezchybnou francouzštinou.
Vévodkyně odklopila víčko a proti všem svým zvyklostem maličko vyjekla. Na jemném sametu ležela nádherná růžová perla. Rychle se vzpamatovala, lhostejně pokývla hlavou na znamení díků a víčko zase zaklapla, jakoby dostávala podobné pozornosti zcela běžně. Služebník vstal a s úklonou skupinu vyprovodil vzhůru po schodišti. Uctivě popřál příjemný večer a jedním elegantním pohybem otevřel dveře. Hosté perského krále mohli vstoupit.
Ještě o hodinu později si Christine připadala jako v pohádkovém snu. Zavěšena do Raoula znovu a znovu procházela všemi těmi obrovskými sály zaplněnými stovkami lidí. Neustále se s někým zdravila, byla představována tu i onde, a také jí zase na oplátku byly představovány desítky nových tváří. Nevadilo jí, že všichni za pár vteřin zapomenou její jméno. Ani ona nedokázala v tom přívalu dojmů udržet v hlavě žádné z nich. Okouzleně se usmívala. Kolem ní se míhaly fantastické masky, drahé róby, nejcennější šperky Francie i Evropy, škrobené náprsenky a elegantní obleky a Christine se to všechno před očima slévalo do jediné pestrobarevné šmouhy. Jímala ji závrať.
„Vypadáš úžasně,“ pošeptal jí vikomt de Chagny do ucha, ten den už nejmíň podesáté. Jistě, mohla to být lichotka snoubence, jenž se ještě pořád snaží rozehnat poslední mráčky bouře, kterou vyvolal svou žárlivou scénou. Jenže vikomt říkal pravdu a obdivné pohledy pánů všeho věku, které si měřily jeho dámu, to jen potvrzovaly. Christine byla jedním slovem sladká, možná o to více, že si to ani neuvědomovala. Cítila dětinskou radost z toho, že se vůbec dostala na místo jako je toto, a cítila vnitřní zadostiučinění z toho, že si dokázala uhájit před vévodkyní svou představu vlastní masky pro tento večer. Obojí z ní zářilo nepopsatelnou silou a překvapivě vítězilo nad okázalou elegancí a nákladnou noblesou řady jiných dam v paláci.
A co teprve když se ozvala hudba a začal tanec! Raoul patřil k nejlepším tanečníkům ve městě a Christine nebývala nadarmo baletkou. V pevném objetí vířili parketem, usmívali se a působili dojmem, že jejich domácí štěstí je naprosto dokonalé. A přece ... Přece oba kdesi uvnitř, za maskami a úsměvy cítili, že Raoul a Christine, kteří dnes prošli branou Chateau, jsou někým jiným, než byli Raoul a Christine před pouhými několika týdny. Dětskou příchylnost vystřídala opatrnost a spontánnost silného citu se změnila na vyčkávání. A tak, aniž by dokázali své obavy pojmenovat, hleděli poněkud rozpačitě vstříc okamžiku, kdy bude ještě tohoto večera oznámeno datum jejich svatby.
Hudba dohrála a mladý pár se vrátil k Marii Louise, která zvolila raději klid jednoho z menších salónků. Už měla za sebou léta, kdy ji zákaz tančit přiváděl zpočátku k vzteku a pak už jen k slzám. Teď byla s realitou vyrovnána a brala svou slabinu jako skvělou příležitost vidět to, co ostatním očím unikalo. Protože Marie Louisa se uměla dívat. Často se pro sebe musela usmát, když kolem sebe pozorovala masky, které zahalovaly tak, aby nezahalily příliš, ruce, které se dotýkaly tam, kde se dotýkat neměly, a ústa, která ve stínech a tmavých koutech líbala jiná ústa, k nimž by se za jiných okolností nedokázala ani přiblížit. Sledovala, jak se za škraboškami kují pikle politické i milostné, jak se u občerstvení jakoby mimochodem řeší osudy celé země i nejednoho z přítomných párů. Bal de masque byl pitoreskním světem, jenž nabízel řadu výjevů k pozorování. Prostory Elysejského paláce onoho večera byly nejstřeženějším místem Francie. Vojáci Persie i Francie měli oči na stopkách, a přece nemohli vidět to, co viděla mladá komtesa. Ta totiž měla oproti nim jednu zásadní výhodu: znala aktéry jednotlivých scén a vztahy mezi nimi a často i jejich skryté či méně skryté touhy a ambice. Navíc měla oproti naprosté většině profesionálních hlídacích psů v sálech pozorovací talent a bystrý mozek v hlavě.
Díky zmíněným okolnostem si rovněž si nemohla nevšimnout krátkého důvěrného rozhovoru mezi svou matku a Blanche Vauvilliers, která po něm celá rozkvetla a běžela napříč sálem neprodleně cosi sdělit své dceři. Komtesa de Chagny znala Renée Vauvilliers dost dobře na to, aby věděla, že pokud tato osůbka musí zvednout ruce, aby skryla červeň ve tvářích, musela být zpráva velmi vzrušující. Marie Louisa se nedokázala zbavit zvláštního pocitu, který se jí usadil kdesi nad žaludkem. A když viděla svou matku, jak se dává do řeči s jakousi neznámou ženou, která - soudíc podle nevkusných šatů - v této společnosti evidentně neměla co dělat, neurčitý pocit se změnil téměř v strach.
Trochu ji uklidnilo, když se vedle ní usadila Christine. Dívky vyhnaly vikomta do pánské společnosti a zavěšeny do sebe se procházely a obdivovaly všemu kolem. Šáh věděl, čím upoutat pozornost svých hostů, a kouzlo Orientu v kombinaci s nezměrným bohatstvím dokázaly vytvořit kulisu, jakou Paříž snad ještě neviděla. Střídali se tu artisté a žongléři s hořícími pochodněmi se spoře oděnými tanečnicemi, nezvyklé rytmy a harmonie arabských nástrojů se zvukem velkého evropského orchestru, jídla a nápoje nezvyklých chutí i vzpínající se arabští koně. Jediné, co hosté tohoto večera ještě neviděli, byl jejich hostitel.
„Je to jako v nějaké opeře, jako sen!“ obrátila se v jedné chvíli Christine ke své přítelkyni.
Ta se chápavě pousmála: „Takže se ti to líbí.“
„Ach ano. Opera, to byl můj život, mé měřítko pro všechno ostatní,“ řekla Christine. „Máš pocit, že na takovém místě je možné cokoli. Že láska je opravdová. Že nikdo nikdy neumírá. Že za maskami jsou tváře, na které čekáš ...“
Marie Louisa už se nestačila zeptat, na kterou tvář čeká Christine, protože se k nim vrátil Raoul.
„Vás bych našel už jen podle té vůně,“ prohodil žertem a objal obě kolem pasu, „Vy mé květinové víly!“
Komtesa se šibalsky ušklíbla: „Takže stálo za to poněkud vzdorovat naší mamá a prosadit si svou.“
Vikomt musel přisvědčit, jakkoli ho domácí půtky kolem kostýmů pro ples přiváděly v uplynulých dnech k šílenství. Díval se na svou sestru i snoubenku a necítil nic než pýchu. Byly překrásné. Zatímco ostatní toalety dnešního bálu se vyznačovaly především tím, že okázale dávaly najevo svou cenu, Christine a Margot zdobila pouze příroda. Christininy fialkové šaty – ano, právě ty, o nichž už zde byla řeč – měly dekolt i sukni bohatě zdobené všemožnými květy téže barvy, které byly také umně zapraveny do jejích dlouhých tmavých vlasů. A protože mezi nimi převládala levandule, fialky a kosatce, najít jejich nositelku uprostřed davu bylo snadné i pro slepce. Komtesa de Chagny se nápadu také přidržela a tak teď s bílými orchidejemi a pomerančovými květy lemujícími tvář a splývajícími po sukni až k zemi vypadala stejně svěže a pohádkově jako její přítelkyně.
„Smím prosit?“ vyzvala s naprostou samozřejmostí svého bratra k tanci. Raoul byl na okamžik pohoršen, ale rozhodl se nekazit mimořádný večer. Omluvil se tedy Christine a odvedl si svou tanečnici do kola, alespoň na těch pár taktů, na než budou Margot stačit síly. Vedl ji něžně a opatrně pomalým valčíkem a bylo zřejmé, že pro oba je to vzácná chvíle. Svým způsobem každý myslel na totéž: kolikrát ještě? Nejspíš už nikdy, odpověděla mu Marie Louisa pohledem a krutost té pravdy ji zraňovala.
Ale přesto to byla ona, kdo si toho zvláštního muže všiml.
Zjevil se nahoře na schodišti v rohu sálu a zdálo se, že pozoruje hemžení pod sebou. Zahalen do bílého arabského burnusu zůstával ve stínu a rozhodně nejevil úmysl připojit se k davu v sále. O několik otoček později se Margot náhodou podívala na schodišti znovu, a pak zase, tentokrát už úmyslně. Najednou jí totiž došlo, že ten člověk se do sálu vůbec nedívá. Protože se dívá na Christine. Jen na Christine.