Melodie - 9.díl

Anotace: *Pravda a hvězdy

Sbírka: I. Melodie

Za vteřinku byl zpět. Usmíval se od ucha k uchu a v rukou žmoulal jakýsi papírek, jenž mi byl trošičku povědomý. Nemohla jsem si však vzpomenout odkud. Rozevřel ho a začal broukat do rytmu. Chviličku jsem na něj užasle hleděla, než mi došlo, že to co zpívá, je moje melodie. Zatřásla jsem se štěstím. Nemohla jsem tomu uvěřit. Veškerá zlost ve mně, která ještě před chvílí uvažovala, jak nejlépe zatlouct Teda do země, najednou vyprchala. Pocítila jsem jediné, touhu ho obejmout. Stál pořád stejně, lehce rozkročený a oddaně se na mě díval. Nemohla jsem to už vydržet. Přibouchla jsem okno a běžela dolů. Otevřela jsem dveře a vyletěla ven. Než se stačil vzpamatovat, nebo cokoli říct, padla jsem mu kolem krku a mačkala ho v obětí. Nehodlala jsem ho pustit a on mě také ne. Přitiskl se na mě ještě víc a konečky prstů mi přejížděl přes páteř. Zachvěla jsem se.
„Je ti zima?“ ptal se starostlivě a chtěl se odtáhnout, aby se na mě mohl podívat. Znovu jsem ho na sebe přitiskla.
„Nic neříkej, ano?“ prosila jsem ho. Přece jen je to Ted a hrozí, že to celé zkazí a vše se vrátí do té hnusné tmy. To jsem nemohla a především nechtěla dopustit.
Cítila jsem jeho dech na krku, byl nepravidelný. Poznala jsem, že už bych měla svůj stisk povolit, nebo mi tu omdlí. Chlapi nic nevydrží – pomyslela jsem si a usmála se. Pak jsme se téměř ve stejnou pustili. Poodstoupila jsem o krok do zadu. Najednou jsem pocítila nervozitu. Rozpačitě jsem se kolem sebe rozhlédla, než jsem se pohledem vrátila zpátky k němu. S neskrývaným zájmem si mě prohlížel a usmíval se.
Nechápavě jsem natočila hlavu na stranu. „Co?“ zeptala jsem se, snažíc se zjistit příčinu jeho rozkošného, šibalského úšklebku.
Pokrčil rameny. „Věděl jsem, že když ti zazpívám, přijdeš.“ Zazubil se, vědom si svého vítězství.
Zlostně jsem si ho změřila a přivřela oči. On se však stále jen usmíval a tak jsem to po chvíli vzdala a také se usmála. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale všechno mi najednou přišlo nepodstatné. Když tu teď stál se mnou, na ničem jiném nezáleželo.
Společně jsme pak opouštěli naši předzahrádku, aniž bychom něco řekli. Opatrně jsem našlapovala do trávy a dívala se na jeho nohy, jak vznešeně kráčí. Opět byl dokonalý.
„Chtěl bych ti ukázat jedno místo…“ podíval se na mě, nejspíš chtěl ještě něco dodat, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.
„Jasně!“ Přikývla jsem.
Rozpačitě se usmál a svůj pohled stočil na cestu. Opět jsme šli mlčky. Ne snad proto, že bychom si neměli co říct, ale když jsme byli spolu, slova přestávala být důležitá. Rozuměli jsme si i bez nich.
Uvědomila jsem si, že jsem ani mámě ani sestrám neřekla, kam jdu, vlastně jsem si nebyla jistá ani tím, zda ví o tom, že jsem šla pryč. Avšak jediné na čem mi teď záleželo byl on. Užívala jsem si jeho společnosti, protože jsem si nebyla jistá, jestli brzy neskončí.
Pomaličku jsme procházeli lesem a stoupaly do vysokého kopce. Přišlo mi to tu povědomé, ale opět jsem si nedokázala vzpomenout. V jeho přítomnosti jsem jednoduše na všechno zapomněla. Byl tu jen on, já a ten strom, jež nesvazovala žádná realita.
Kmeny stromů postupně řídly a my se ocitli na samém vrcholku. Rozhlédla jsem se a pak už mi bylo vše jasné.
„Já to tu znám!“ řekla jsem šťastně a vzpomněla si na ten den, kdy jsem ho viděla v obětí někoho jiného, a pak jsem se utíkala schovat sem. Jen tehdy jsem šla z opačné strany. Proto jsem si hned neuvědomovala cestu.
Snad by mi ten kopec měl připomínat bolest, ale opak byl pravdou. Už tenkrát jsem se tu cítila v bezpečí. Jen já a vítr. Nyní jsme tu byli my dva a noční obloha. Začínala jsem mít Ticino opravdu ráda, ba dokonce jsem to tu začínala milovat.
Zavřela jsem oči a pod víčky si pouštěla skládanku z dětství, jenž jsem prožila v Česku. Byla jsem dítě a tak jsem byla šťastná kdekoliv i tak jsem se ale nikdy jako Češka necítila. Pak jsem si vzpomněla na poslední okamžiky strávené s Mattem ve Vídni, jež byla naším druhým domovem. Vše na co jsem pomyslela bylo krásné a já byla za takové vzpomínky nesmírně vděčná. Teď se však můj život odehrával tady. A já nemohla litovat. Byla to ta nejkrásnější přítomnost, která všechny ty hezké vzpomínky, završila. Nic nebylo dokonalejší.
„Na co myslíš?“ zeptal se Ted.
Nadechla jsem se a spokojeně otevřela oči. Nechtěla jsem se však bavit o mně.
„Život je nevyzpytatelný, nemyslíš?“ vznesla jsem novou otázku.
Díval se na mě, tak otevřeně, tak smyslně. Upínala jsem k němu oči a on se usmál.
„Máš pravdu!“
Opět jsme se utišili a dívali se na temně modrou oblohu, již zdobily zlaté drobečky hvězd.
„Proč jsi včera nepřišla?“ promluvil do ticha a podíval se na mě.
Trhla jsem sebou, srdce se mi rozbušilo.
„Tede, já přišla.“ Mluvila jsem tiše, smířlivě. „Čekala jsem na tebe téměř dvě hodiny!“ Cítila jsem bolest.
„Tvé sestry mi něco naznačily, ale já tomu nerozuměl. Kde jsi čekala?“ ptal se horlivě.
„U řeky. Přece jsi mi psal, ne?“ Nechápala jsem, proč se tak hloupě ptá.
Prudce se ke mně otočil.
„Ne!“ téměř vykřikl.
„Jak to myslíš?“ Kroutila jsem hlavou a z kapsy vytáhla mobil jako důkaz.
Přečetl si zprávu a rozčíleně vytáhl z kapsy i ten svůj, který mi vzápětí podal.

Dnes, na hristi, v sedm. Zalezi jen na tobe,
jestli prijdes, ale pokud ano, budu moc rada.
Jolana

Dočetla jsem zprávu a přestala dýchat. To přece není možné. Podívala jsem se na číslo, ze kterého zpráva přišla, bylo totožné s tím druhým.
„Vždyť já ani nevím, kde je hřiště!“ řekla jsem rozhořčeně.
Střetli jsme se pohledem a postupně nám začalo vše docházet. Někdo se nás pokoušel rozeštvat.
„Kdo by tohle dělal?“ ptala jsem se a znovu se podívala na displej.
„Myslím, že vím!“ Střelil pohledem kamsi do dálky, pak sklonil hlavu a ruce semknul v pěst.
Zpytavě na mě pohlédnul. Pokrčila jsem rameny na znamení toho, že netuším, kdo to mohl být.
„Opravdu tě nikdo nenapadá?“ tázal se překvapeně.
Zamyslela jsem se, snažíc si vybavit všechny tváře, jež jsem tu poznala, a přemýšlela nad tím, zda by mi snad někdo z nich chtěl jakkoli ublížit. Ba co hůř, kdo by se snažil ublížit Tedovi. Pohlédla jsem do jeho andělské tváře, a dospěla k názoru, že nikdo takový nemůže existovat.
„Ne!“ odpověděla jsem.
Smutně na mě pohlédl. „Mrzí mě, jak to všechno dopadlo!“ zašeptal a díval se mi při tom do očí.
„Vážně? Mně vůbec ne!“ Usmála jsem se. On se však tvářil, jako že mi nerozumí.
„Kdyby to nedopadlo, tak jak to dopadlo. Nebyli bychom tu… spolu!“ Lehce jsem zčervenala a sklopila oči.
Dotkl se mojí ruky a v tu chvíli mnou projela obrovská síla, byla však příjemnější, než cokoli jiného. Zatřásla jsem se. Stiskl mě pevněji a podíval se mi do tváře.
„Co kdybychom na to teď zapomněli?“ prosil.
„Ráda!“ Usmála jsem se.
Opět nastalo ticho. Bylo krásné a vznešené, já si však chtěla povídat, slyšet jeho hlas.
„Kde jsi našel tu melodii?“ zajímala jsem se.
Usmál se. „To je dlouhý příběh!“
„To je jedině dobře!“ odvětila jsem rychle.
Pobaveně si mě prohlížel.
„Prosím!“ naléhala jsem.
Povzdychl si a začal vyprávět. Byla jsem si jistá, že kdybych byla dítě, usnula bych v jeho náruči, pod vlivem toho překrásného, melodického hlasu. Zasnila jsem se, zatím co Ted povídal.
„Když jsi ve středu nepřišla na první hodinu, byl jsem jako vyměněný. Nemohl jsem se soustředit, jako bych to snad ani nebyl já. Tolik jsem se na tebe těšil…“ Na chvilku se odmlčel. Pořádně se nadechl a pokračoval. „Nebyl jsem schopný dávat pozor a učitel mi za trest poručil posbírat odpadky ve všech třídách a následně vynést koš.“ Zasmál se.
„Takže jsi se prohraboval v odpadcích?“ ptala jsem se pobaveně.
„Ne tak docela. Ten papírek mi spadl na nohu!“
„Osud?“ tropila jsem si z něj legraci.
„Asi!“ Usmál se.
„A jak jsi poznal, že jde o tu melodii. Mohlo to být přeci cokoli jiného!“
Lehce se nadzvedl, z kapsy vytáhl kuličku papíru a podal mi ji. Rozevřela jsem ji a pak mi to došlo. Začala jsem se smát.
„No jo, napsat ji z druhé strany podepsané písemky, to nebylo zrovna originální!“ přitakala jsem.
Pokrčil rameny. „Mně se to líbilo!“
Ztišila jsem se a mlčky se dívala do jeho medových očí. Najednou mi to všechno přišlo líto.
„Promiň!“ vzlykla jsem.
Jako by okouzleně si mě prohlížel a pak zavrtěl hlavou. „Proč se omlouváš!“
Zastyděla jsem se a odvrátila se na opačnou stranu. „Byla jsem k tobě nespravedlivá!“
„Ne, to ne!“ nesouhlasil.
„Ale ano, měla jsem ti věřit.“ trvala jsem na svém.
„Zapomeň na to, ano?“ Usmál se tak kouzelně, až jsem myslela, že se rozpustím.
„Tohle není fér!“
„Co?“ nechápal.
„To, jak krásně se směješ! Jsi v přesile!“ stěžovala jsem si.
Zvážněl. Pustil moji ruku, kterou doteď svíral ve svých dlaních a postupně po ní svými prsty směřoval výš a výš. Po celém těle mi vyskákala husí kůže. Chvěla jsem se napětím. Bála jsem se toho, co přijde a zároveň si to tolik přála.
Palcem přejel po mém rameni až ke krku. Nepřestával se mi dívat do očí. Postupně se začal přibližovat a napětí mezi námi neúprosně stoupalo. Zastavil se necelé dva centimetry od mého obličeje. Svým dechem mě šimral po tvářích. Špičkou nosu se pak otřel o ten můj, jemným pohybem okopíroval jeho křivku a spočinul hned vedle něho. Přišlo mi to legrační. Trošičku mi to připomnělo pozdrav eskymáků, tohle však bylo mnohem romantičtější. Byla jsem jako v transu. Rty mi začaly pnout touhou. V té chvíli se ale Ted odtáhnul.
„Ach!“ slastně jsem vydechla. Nebyla jsem schopná slova. Zavřela jsem oči a lehla si na záda. Stále ještě nebylo v mých silách popadnout dech.
„To také není fér, víš…“ řekla jsem lehce podrážděně.
„Promiň!“ řekl na oko kajícně. Přesto jsem nemohla přeslechnout jeho uchechtnutí.
Cítila jsem, jak si lehl těsně vedle mě. Jeho vůně se vtírala do každé buňky v mém těla a přiváděla mě k šílenství.
Nahmatala jsem jeho ruku a pevně ji stiskla, hrála si s jeho prsty a otáčela prstýnkem. Ukazováčkem jsem přejížděla přes žíly volně se linoucími pod měkkou, teplo kůží. Spokojeně vydechl.
Otevřela jsem oči a stočila hlavu k němu. Zář měsíce konturovala s jeho pletí a nasvítila ji do jasně bílé. Byl tak ještě dokonalejší, než kdy jindy. Nebylo v mých silách odolávat i nadále. Opřela jsem se o loket, abych mu byla blíž a pravou rukou se dotkla jeho tváře. Když ucítil můj dotyk, lehce sebou trhl. Nečekal to. Ale oči nechával zavřené. Odhrnula jsem mu pramínek světlých vlasů z čela. Sjela jsem až na kořen nosu a pak pokračovala pořád dál, dokud jsem nedoputovala k místu, po kterém jsem toužila úplně nejvíc. Jako by to čekal, pootevřel ústa a dýchal na mé prsty. Přejížděla jsem od koutku ke koutku a nemohla se nabažit jeho teplé kůže. Zkoumala jsem každičký kousíček, snažíc se odhalit, v čem spočívá kouzlo jeho úsměvu, než mi došlo, že na povrchu ho nenajdu. To kouzlo, jímž mě očaroval, se totiž nacházelo v jeho srdci.
A já si uvědomila, že tu není noční obloha, nejsem tu ani já, dokonce ani on. Jen naše srdce a hvězdy.