Madeleine - 3.část

Anotace: ...někdy je těžké zapomenout na to, co se stalo, občas však pomůže sám osud....

Pozítří již seděla Madeleine na lavičce u domu a snažila se nemyslet na to co se stalo ten večer na zahradě u Chagnyů, ani na Nicolasův odjezd. Uvědomila si, že v poslední době přijížděla Christina stále častěji bez něj. Mrzelo ji to. Stejně jako skutečnost, že nedokázala odmítnout to, co po ní Nicolas žádal.
Hm, prý mu bude chybět….nevěřila tomu, příliš ji nepřesvědčil.
Nyní čekala na Gustava, jako vždy jednou měsíčně vezli do sirotčince ve vsi nějaké ovoce, jídlo a také obálku s penězi. Tak si to vždy přál Erik.
Mezitím se přistihla, že zálibně pozoruje Justina, který na zahradě sekal dříví.
Když pak odložil košili, užasla, pod napjatou opálenou kůží se mu rýsoval každičký sval.
Hněvala se sama na sebe, na svou slabost, ale nemohla tomu pohledu odolat. Třebaže se mu tvrdohlavě snažila vyhýbat, s rozpaky zjišťovala, že jí jeho přítomnost vadí čím dál méně.
Ze zamyšlení ji probral Gustave, který ji pobídl, aby již šla k bryčce, byla připravena k odjezdu.
Mezi ty opuštěné děti jezdila velmi ráda, byly jí vděčné za jakoukoliv maličkost.
Zejména jedno z nich nemohla stále dostat ze své mysli. Vzpomněla si, když jednou procházela chodbou mezi strohými světnicemi, dolehl k jejím uším překrásný dětský křišťálově čistý zpěv. Užasle hledala to místo, odkud ten hlásek vycházel, až došla ke dveřím posledního
pokoje. Chvíli stála za dveřmi a okouzleně naslouchala.
„ Ave Maria…gratia plena…dominus tecum…“ Úžasné! Pootevřela dveře a překvapeně se zahleděla na drobného, asi šestiletého chlapce, který seděl u postele a hladil malého dřevěného koníka. Když ji spatřil, přestal zpívat.
„Kdo jsi?“ zeptal se překvapeně.
„Jsem Madeleine, přivezli jsme Vám jídlo….moc krásně zpíváš, jak se jmenuješ a kdo tě to naučil?“
Okamžitě pomyslela na otce, musí ho slyšet, jistě bude nadšený.
„Jmenuji se Adrien a zpívat mne učila maminka, než odešla do nebe… za tátou….“Řekl smutně.
Pak se na ni zahleděl velkýma modrýma očima.
„Madeleine… máš hezké jméno, zní to jako nějaká květina. Mám moc rád květiny, ale tady u nás vůbec žádné nerostou…zklamaně našpulil rtíky“.
Madeleine pozorovala toho malého sirotka se slzami v očích. V mnohém byla po Erikovi, prudkou povahou, jednáním, zvláštním smyslem pro vše krásné, ale také zdědila právě to velké srdce, do něhož by se vešel celý svět…..
Okamžitě si chlapce oblíbila. Pohladila ho po světlých kudrnatých vlasech a řekla tiše.
„Já také nemám mámu, ale moc hodného otce, který učí zpěv, určitě by tě rád slyšel…co říkáš?“
Zavrtěl hlavou. Zkusila tedy něco jiného.
„A také máme koně a na zahradě spoustu krásných květin….“ Zabralo to. Celý se rozzářil.
„Tak to bych s tebou šel, ale paní Laforettová mne asi nepustí…“ řekl zklamaně.
„Neboj se, pokusím se to nějak zařídit..!“ utěšila jej. Ještě jednou jej pohladila a pak odešla…..

Právě dnes měla v plánu zajít za ředitelkou sirotčince, madame Laforettovou, požádat, aby jí dovolila chlapce na pár dní odvézt k nim domů. Už se nemohla dočkat. Aspoň nebude chvíli myslet na Nicolase, a na to, co se stalo.
Zlehka zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Za dubovým stolem seděla přísná robustní dáma a podívala se na ni zpod kostěných brýlí.
„Přejete si, madmoseille?“
„Dobrý den, jsem Madeleine Gaudierová, a přišla jsem Vás o něco požádat…“ řekla váhavě.
„Gaudierová….ach tak, Váš otec je našim velkým mecenášem. Vyřiďte mu mé obrovské díky.
A copak byste si přála?“ Madeleine chvíli zaváhala a pak řekla.
„Víte, máte tady jednoho malého chlapce, moc krásně zpívá a já bych Vás chtěla poprosit,zda bych jej nemohla třeba vzít k nám domů, můj otec vyučuje ve zdejší škole zpěv, chtěla bych, aby jej slyšel. Je to vskutku krása, věřte mi…“ Madame se pousmála, nemohla si nevšimnout zjevných sympatií dívky k tomu dítěti, zpěv určitě nebyl jediný důvod.
„Ano, vím o něm, zajisté je to malý Adrien. Zvláštní chlapec, samotář. Ostatní děti jej dosud nepřijaly mezi sebe, ale jemu to zjevně nevadí. A zpívá krásně, to máte pravdu, ale nesmí o Vás vědět, v tom je ta potíž. Jeho matka byla sboristkou v Pařížské Opeře, jistá Brigitte Morganová.
Vychovávala jej sama, jeho otec žil zde ve vsi se svou matkou. Zahynul však při nehodě v lese a když Brigitte loni onemocněla zápalem plic a zemřela, přivezli chlapce sem k babičce.
Před dvěma měsíci nás však po selhání srdce opustila i ona…ubohé dítě, takový hrozný osud.....
Nevím ale, zda bude s vámi chtít jet, odmítá s kýmkoliv mluvit…“ Madeleine se pousmála.
„Tak to už jsem zvládla, teď čekám jen na Váš souhlas…“ Madame Laforettová udiveně povytáhla obočí.
„Opravdu? Máte můj obdiv. Ale uvědomujete si, že budu nucena obejít spoustu nařízení a pravidel? Dělám to jen kvůli Vašemu otci…“ odpověděla významným tónem.
„Samozřejmě, a moc Vám děkuji…smím si jej tedy dnes odvézt?“
„Ale jistě, zaslouží si to, jděte za sestrou Marií, připraví Vám jej. Řekněte jí, že je to výhradně s mým svolením.“
Madeleine radostně vyběhla ze dveří. Vyhledala sestru Marii a společně odešly do jídelny.
Děti zde seděly u dlouhého stolu a právě dojídaly svačinu. Marie vyvolala Adrienovo jméno, pomaličku se zvednul a když spatřil Madeleine, radostně se k ní rozběhl.
„Ty jsi přišla? Jsem moc rád…“ řekl s úsměvem. Sestra Marie se nestačila divit.
„Přišla jsem, slíbila jsem ti to přece, a ty se nyní pojď rychle přichystat na cestu“.
Nevěřícně se na ni podíval a pak se mu rozzářily oči. Za chvíli už šli společně k bryčce.
Gustave udiveně pozoroval, jak Madeleine vede za ruku roztomilé kudrnaté dítě.
„Vezu otci překvapení, Gustave, dnes budeme mít malého vzácného hosta…“
Gustave se usmál, jen nechápavě zavrtěl hlavou a za chvíli již odjížděli směrem k lesní cestě, vedoucí ke statku.