Melodie - Mezihra

Anotace: *Věčeře

Sbírka: I. Melodie

Nervózně jsem přešlapoval před zrcadlem a pomalu začínal chápat holčičí problémy v podobě oblečení. Nevěděl jsem, jestli se sluší, abych přišel formálně oblečen, nebo můžu přijít v tom, v čem chodím normálně. Začínal jsem být zoufalý. Chtěl jsem udělat dobrý dojem, ale nejlépe bych se cítil v obyčejném tričku a kalhotách.
Najednou do pokoje vtrhla máma. Když mě spatřila, vylekaně a překvapeně si mě prohlížela.
„Tede, co tu ještě děláš?“ ptala se.
Zoufale jsem zaúpěl. „Nevím v čem bych tam měl přijít.“ Nervózně jsem se podrbal na temeni hlavy a zdvihl obočí.
Mamka se okamžitě rozesmála.
„Co je?“ Byl jsem značně nevrlý.
„Asi ji máš hodně rád, oblečení nikdy neřešíš!“ popichovala mě.
Naštvaně jsem se od ní otočil a začal se přehrabovat v kupě prádla, ležícího na posteli.
„No tak se hned neurážej!“ Mluvila se smíchem na rtech a přistoupila ke mně. „Ukaž, něco spolu vybereme!“ Znovu se usmála a z hromady vylovila tmavě modrý svetr. Byl dokonalý. Ano, přesně takový se na setkání s Jolaninou rodinou hodil.
„Co tohle?“ zeptala se a roztáhla ho.
„Jsi úžasná, víš to?“ Vlepil jsem jí pusu na tvář a rychle si ho obléknul.
„Jsi fešák!“ zkonstatovala.
„Díky!“ Zářivě jsem se usmál a vyběhl z pokoje na chodbu.
Obul jsem si tenisky, naposledy na sebe mrkl do zrcadla a otevřel dveře. Strčil jsem si ruce do kapes u kalhot a vyšel k jejich domu. Šel jsem pomalu a opatrně našlapával na písčitou cestu. Opravdu jsem začínal být čím dál víc nervózní. Přece jen, budu v domě se čtyřmi temperamentními ženami a ke všemu na ně musím alespoň trošičku zapůsobit. Jinak by mi nedovolily jet s Jol do hor. Usmál jsem se. Začínal jsem se tam těšit. Vždy měla tak úžasné nápady. Zatímco Susan měla na svém programu tak akorát vzhled nebo kino. Popřípadě fotbalový zápas, kde se nakrucovala před zpocenými těly usměvavých hráčů. Pche. Na můj koncert se přitom nepřišla podívat ani jednou. Byl jsem pro ni jen další hračičkou, jenž ležela přesně na svém místě v tom jejím dokonalém světě. Jakmile jsem se jen trošičku pohnul, bylo vše špatně.
Zakroutil jsem hlavou. Nedokázal jsem pochopit, proč jsem s ní strávil tolik času. Málem mi kvůli tomu utekla i Jol. Byl jsem takový pitomec.
Usmál jsem se. Vzpomněl jsem si totiž na minulé úterý, kdy si myslela, že bych se měl k Susan vrátit, protože by jí nerada ublížila. Je vůbec možné, aby takhle někdo uvažoval? V životě jsem nepotkal někoho míň sobeckého. Je to až neuvěřitelné.
Byl jsem najednou netrpělivý. Hrozně jsem se těšil, až uvidím její úsměv a zářivé oči plné naděje. Přidal jsem do kroku a tajně doufal, že to ona mi otevře, abych se s ní mohl patřičně uvítat, než budeme ve společnosti ostatních.
Došel jsem před jejich dům. Byl ze všech stran obklopený nejrůznějšími květinami a i když byla jeho omítka bílá, působil neuvěřitelně živě, právě díky barevným kvítkům. Prošel jsem kamennou cestou až ke dveřím a ovanula mě nádherná květinová vůně. Nebylo pochyb o tom, že tuhle krásu má na svědomí Jol.
Dlouho jsem nasával příjemný noční vzduch, než jsem se odhodlal zaklepat. Pak se mi pod zavřenými víčky promítl její úsměv, nemusel jsem se tedy odhodlávat dlouho… ťuk, ťuk, ťuk.
Dveře se otevřely a k mému zklamání v nich stála Melisa. Jelikož jsem ji tam nečekal, byl jsem chvíli jako omámený a nevěděl, co říct. Naštěstí to vyřešila za mě.
„Ahoj Tede, pojď dál!“ řekla a usmála se.
„Ahoj, díky!“ Opětoval jsem jí úsměv a vešel.
Prohlédla si mě od shora dolů, čímž mě uvedla do rozpaků. Nejistě jsem přešlápl.
„Hm… sluší ti to!“ pochválila můj vzhled.
Rozesmál jsem se. „Díky!“ Prohlédl jsem si ji stejným způsobem, jako ona mě. „No… tobě také!“ Rozevřenou dlaní jsem rozřízl vzduch od shora dolů po délce její postavy. Také se rozesmála.
„Je tady nějak moc dobré nálady, že by už přišel náš host?“ ptala se usměvavě Alex a vstoupila za námi do chodby. Najednou jsem si uvědomil, že mě už vlastně všechny tak nějak znají. I když ne zrovna z té nejlepší stránky, když si vzpomenu na náš poslední rozhovor. Teď však byly velice milé. Jediná, s kým jsem se ještě nesetkal, byla jejich matka.
„Ahoj Tede!“ Usmála se Alex.
„Ahoj!“ Podal jsem jí ruku.
Opět jsem začínal být nejistý. Melisa to vycítila. Měl jsem už možnost se s touto její vlastností seznámit, ale zapomněl jsem na ni. A tak mě to teď vyvedlo z míry ještě víc.
„Neboj, bude to v pohodě! A pojď už. My dáváme většinou přednost kuchyni před chodbou ke konzumaci večeře!“ Smály se.
Následoval jsem je ke stolu. Když jsem vešel, celý jsem zkoprněl a srdce se mi rozbušilo. Stála u kuchyňské linky a krájela okurek. Zatajil se mi dech. Byla…
„Dokonalá?“ vykřikla Alex.
Trhl jsem sebou. Čtou snad všechny myšlenky nebo co?
„Hm… ne, řekla bych spíš šokující!“ nesouhlasila Melisa.
„Holky, vy tomu vůbec nerozumíte!“ namítala Jol a při posledních slovech se otočila. Když mě spatřila, kouzelně se usmála. Pak si mě prohlédla od shora dolů.
„Páni!“ Usmála se ještě víc a přistoupila ke mně blíž.
Jednotlivé pramínky vlasů jí spadávaly ze sponky a obkreslovaly rysy její jemně řezané tváře. Kdybychom tu byly sami asi bych se neudržel a políbil ji. Nevěděl jsem ale jak by na to celé reagovala ona sama. Přece jen jsme se znali chvíli. Zajímalo by mě zda už přemýšlela nad tím, jestli jsme… jak to jen říct… pár?
Než jsem se však stačil vzpamatovat, přitiskla své rty na moji tvář. Bylo to tak rychlé, že jsem nestihl ani zareagovat. Všiml jsem si jak krásně voněla. Byla to zvláštní směsice zeleninové vůně a čerstvého vzduchu. Přírodní a dokonalá, přesně jako ona sama.
„Posaď se!“ Ukázala na místo u stolu po levé straně. Naproti mně si sedla Melisa a hned vedle ní Alex. Chyběla akorát…
„Vidím, že jdu tak tak!“ smála se postarší paní s tmavě hnědými vlasy, jen o něco málo kratšími, než byly ty Jolaniny.
„Paní Vandomová…“ Vstal jsem od stolu a napřahoval k ní ruku. Vřele ji přijala.
„Ted Boreanz!“ představil jsem se. „Těší mě!“ Usmál jsem se.
„Ráda tě poznávám, říkej mi Pavlíno!“ nabídla a pustila moji ruku. Usadila se do čela stolu. Po jedné straně tedy měla Alex a po druhé prázdnou židli, na kterou se podle všeho usadí Jol. Byl jsem rád, že ji budu mít po celou dobu tak blízko.
Sledoval jsem vzdušné Jolaniny pohyby, jak kolem nás poletovala a servírovala jídlo, které pro nás připravila. Zatajil se mi dech, když přišla ke mně a zastavila se pouhých pár centimetrů od mé tváře, jak se sehnula a pečlivě skládala opečené brambory na můj talíř. Zasmál jsem se. Opravdu jsem se připadal neuvěřitelně hloupě. Přitahovala mě, přitahovala mě naprosto vším.
Všechny se na mě nechápavě podívaly, krom Jol. Ta si mezitím sedla na volné místo a pustila se do jídla, aby dohnala náš náskok. Rychle jsem sklopil oči do talíře a předstíral, že jsem se nesmál, že se jim to snad jen zdálo.
Najednou se rozesmála i Melisa a Alex se k ní po nechápavém pohledu přidala. Nejspíš se smála ráda a tak využila každou příležitost. Vyděšeně jsem si je prohlížel. Pavlína si toho naprosto nevšímala a dál se věnovala svému talíři. S nadějí v očích jsem se podíval k Jol. Doufal jsem, že to pak pochopím. Když můj zpytavý pohled zpozorovala, mile se usmála.
„To víš, někdy už nám to soužití leze na mozek. Tohle je obvyklý stav. Zvykneš si!“ ujistila mě. Pak se zamyslela, snad jako by vzpomínala. „Možná…“ dodala.

Povídali jsme si o všem možném. Později jsem měl možnost se přesvědčit i o tom, že nečtou myšlenky. Bavily se zrovna o scéně v jednom filmu, když Alex nevědomky doplnila moji myšlenku. Vlastně měla pravdu, opravdu byla dokonalá. Nedokázal jsem si však představit nic, natož pak nějakou scénu z obyčejného filmu, která by byla stejně tak dokonalá, jako Jol.
Dozvěděl jsem se také, že Jolanina matka pracuje jako daňová poradkyně, což jí v tomhle státě asi moc nevynáší, ale prý má ještě mnoho kontaktů z předešlého bydliště. Zmínila se totiž o tom, že před tím bydleli ve Vídni ještě s otcem, ale ten od nich podle všeho odešel k někomu jinému. Koutkem oka jsem zabrousil k Jol, když se o něm bavily. Vypadala v pohodě, ale nejspíš to pro ni nebylo jednoduché, alespoň ze začátku. Zatoužil jsem o ní vědět víc. Přál jsem si vědět, jak se cítila a chtěl jsem ji utěšit. Chtěl jsem vědět, jak žila ve Vídni. Jaké měla kamarády. Co má ráda. Prostě všechno. Přál jsem si ji poznat.
Nadskočil jsem radostí, když jsem si uvědomil, že k tomu budu mít příležitost na horách. Začal jsem se těšit o to víc.

„Bylo to báječné“ Moc děkuju za pozvání paní Vandomová!“
„Pavlíno!“ opravila mě.
„Tak tedy Pavlíno!“ Zasmál jsem se.
„Ano, bylo to hezké. Snad si to někdy zopakujeme!“ Usmála se a tentokrát podala ruku ona mě.
Po tom, co se se mnou rozloučily i Melisa a Alex, nechaly nás s Jolanou o samotě.
Rozpačitě jsem se usmál.
„Doprovodím tě, chceš?“ nabídla a kouzelně se usmála.
„To nemůžu odmítnout!“ Snažil jsem se alespoň z poloviny napodobit její úsměv, ale ani zdaleka nebyl tak kouzelný.
Pomohl jsem jí s mikinou, otevřel dveře a vybídl ji, aby šla první. Pak jsem dveře zavřel a doběhl ji.
Šli jsme tiše, jako vždy. Nikdy jsme ve své společnosti moc nemluvili. Tak nějak to nebylo třeba. Na plno jsem si užíval chvíle s ní a doufal, že i jí to stačí. Sem tam jsem se na ni podíval. Usmívala se. To mi dodávalo jistotu.
„Takže Boreanz?“ Zasmála se.
„Ehm… jo! Jsi zklamaná?“ zeptal jsem se usměvavě.
Podívala se na mě. „Ne, jen tak přemýšlím. Dá se dobře skloňovat!“ Zasmála se a mně okamžitě došlo na co naráží. Také jsem se zasmál.
„No, vlastně se nejmenuju Ted!“ Stiskl jsem rty k sobě a podíval se před sebe.
Cítil jsem na sobě její pohled. V duchu jsem se pousmál. Musela se dívat nahoru.
„A jak tedy?“ ptala se zvědavě.
„Vážně to chceš vědět?“ Doufal jsem, že řekne ne. Musel jsem jí však říct pravdu, aby si mohla vybrat. Chtěl jsem o ní vědět všechno a tak bylo fér, aby znala mé celé jméno.
„Jasně!“ přitakala horlivě.
„Teodor!“ řekl jsem po chvilce váhání.
Zaklonila hlavu a začala se smát. Ano, je pravda, že to jméno je hrozné, ale netušil jsem, že ji až tak pobaví. Zklamaně jsem se podíval jinam.
„Ale ne!“ obrátila mě zpátky k sobě.
Její smích pomalu dozníval. „Já se přece nesmála tvému jménu, ale tomu, jak moc ses ho bál říct.“
„Jo, je strašné!“ zakroutil jsem hlavou.
„Nemáš pravdu! Mě se líbí!“ řekla a usmála se.
Konečně jsem mohl udělat to, po čem jsem celou dobu toužil.
Chytil jsem ji za lokty a přitáhl blíž k sobě. Zakláněla hlavu, aby na mě viděla. Usmál jsem se a sklonil se k ní, abych ji mohl políbit.