Melodie - 13.díl

Anotace: *Cesta

Sbírka: I. Melodie

Poskládala jsem pár triček a ponožek, a vložila je do kufru k ostatním věcem. Zrovna jsem dopínala zip, když do pokoje vtrhla máma. Trochu jsem se polekala, ale ne tak moc, jako když to udělala poprvé. Za celý den jsem si na to už zvykla. Vždy sem takto vtrhla, aby se ujistila, zda mám všechny věci, které ji zrovna napadly.
„Máš kartáček a pastu?“ ptala se zadýchaně. Přece jen, schody udělají své. Zasmála jsem se.
„Jasně mami!“
Zatvářila se vážně, snad uvažovala nad tím, co mi ještě chybí. Tiše hýbala rty, jako by si pro sebe odříkávala seznam potřebných věcí. Pak se její výraz vyjasnil a pohlédla směrem ke mně. Nejspíš konečně uvěřila, že to nacpané zavazadlo obsahuje úplně všechno, co jen se v našem domě ještě našlo.
„Broučku, budeš mi chybět!“ Usmála se a pořádně mě objala.
„Ty mně taky, ale je to přece jen týden!“ Mluvila jsem s bradou opřenou o její rameno.
„Já vím, ale ty jsi tak zranitelná a křehká,“ Povzdychla si. „nejradši bych tě měla pořád jen u sebe!“
Zasmála jsem se. „Máš mě u sebe, ne pořád, ale máš.“ Odtáhla jsem se, abych jí viděla do očí. „A už toho nechme, nevidíme se naposled.“ Pustila jsem její ruce a sehnula se zpět ke svému zavazadlu. Chystala jsem se ho sundat z postele na zem, najednou mě však zastavily něčí ruce. Usmála jsem se a otočila hlavu. Ted stál přímo nade mnou a jemně svíral moje prsty ve svých dlaních.
„Pomůžu ti!“ nabídl se a uvolnil mě ze svého objetí, abych se mohla narovnat. Na tváři měl přitom ten nejúžasnější úsměv. Oči mu jiskřily.
V tu chvíli si maminka odkašlala, aby na sebe přitáhla naši pozornost. „Tak já už půjdu! Užijte si to!“ Vřele se usmála a věnovala mi vzdušný polibek, než odešla z pokoje.
Otočila jsem se zpátky k Tedovi.
„Ahoj!“ Usmál se, chytil mě za boky a přitáhl k sobě. Byl lehce nakloněný na moji stranu a tak jsem se zohýbala v zádech. Mohla to být dokonalá chvilka, kdyby nás nevyrušila Alex. Rychle jsme se pustili, když vešla do mého pokoje. Nejdřív stála trochu zaskočená a s nečitelným výrazem si nás prohlížela, pak se rozchechtala a přišla k nám blíž.
„Tak se tam mějte vy dva láskoprdi!“ utahovala si z nás.
„Díky Alex!“ Na nepatrnou chviličku jsem ji objala. Nejspíš se mi tam po ní bude doopravdy stýskat.
Když se s námi po svém rozloučila, odtančila z pokoje úplně stejně rychle, jako sem přišla. Znovu jsme zůstali sami. Chtěli jsme pokračovat tam, kde jsme přestali, ale nejspíš nám to nebylo přáno…
„Ahoj lidičky!“ Nakoukla do dveří Melisa.
„Uff!“ vydechl Ted. Chudák z toho byl už dost vyvedený z míry. Povzbudivě jsem na něj mrkla a pousmála se. Melisa to celé zpozorovala.
„Ehm… Jdu nevhod?“ ptala se rozpačitě a na čele se jí vykreslila vráska.
Ted se chystal něco říct, a tak jsem ho rychle dloubla do žeber. Ihned zmlkl a sklopil oči.
„Jasně že ne, Mel!“ Objala jsem ji jako všechny ostatní.
„Ach, budeš mi chybět!“ řekla poměrně smutně.
„Zdá se, že jediná Alex se fakt těší, až odsud vypadnem!“ řekla jsem se smíchem.
Také se rozesmála a poodstoupila, aby viděla i na Teda. Přicupkala k němu a objala i jeho. Byl dost překvapený, něco takového zaručeně nečekal. Pousmála jsem se.
„Tak si to užijte. A vyfoťte mi sníh, prosím!“
„No jasně!“ souhlasila jsem.
Naposledy nám zamávala a my se opět ocitli sami.
„Už tu byly všechny, viď?“ Potutelně se usmál.
Přikývla jsem.
Znovu mě objal kolem pasu a se zájmem si mě prohlížel.
„Máš pas?“ zeptala jsem se.
„Jo!“ odpověděl nevzrušeně a začal se ke mně přibližovat.
„A jídlo?“
„I jídlo!“ Usmál se.
„A co peníze?“
Zaúpěl. „Děláš mi to naschvál? Nikdy jsi toho tolik nenamluvila!“ stěžoval si a poslední slova řekl jen dva centimetry od mé tváře. Jeho dech mě polechtal a já se rozesmála.
Pustil mě a zatvářil se dotčeně.
„Promiň!“ Nahodila jsem kajícný výraz a přistoupila k němu.
„To asi nepůjde!“ řekl rázně, ale bylo vidět, jak mu cukají koutky úst. Rád si hrál.
Prostrčila jsem ruce jeho pažemi a objala ho kolem pasu. Vyhoupla jsem se na špičky a dala mu pusu na nos. Pak jsem ho pustila a chtěla si vzít kufr, abychom mohli odejít. Když v tom mě k sobě horlivě otočil zpět a přitiskl své rty na mé. Jako vždy. Dělal to v nejméně očekávané chvíle. Avšak nikdy jsem mu nemohla odolat.
Zatvářil se nadšeně. „Hmmm“ Nadechl se a přivřel oči.
„Nech toho!“ Plácla jsem ho do prsou a začala se smát.
„Teď teprve můžeme jít!“ Usmál se a vzal do rukou moje zavazadlo.
„Počkej, pomůžu ti!“ řekla jsem a začala se sápat po té těžké krabici.
„Jol!“ Podíval se na mě.
„No?“ Nerozuměla jsem mu.
„Já to unesu!“ Přesvědčivě na mě mrkl. Chtě nechtě jsem musela připustit, že má pravdu.
Společně jsme vyšli před dům.
„Támhle!“ Prstem ukázal k autu titanové barvy.
Zatajil se mi dech.
„To myslíš vážně?“ Nevěřícně jsem hleděla na ten skvost.
„Co máš na mysli?“ ptal se nechápavě.
„Audi A6? Patří tobě?“ vyhrkla jsem a stále se dívala na auto, ve kterém se dnes povezu.
Došlo mu to a vráska – značící překvapení – na jeho čele okamžitě zmizela. Bylo tedy zase dokonale hladké.
„Jo, je moje!“ přiznal a zatvářil se rozkošnicky.
„Wow!“ Vydechla jsem úžasem.
Obešla jsem si auto ze všech stran, mezitím co on schovával zavazadla.
„Prosím!“ otevřel dveře spolujezdce a počkal až nasednu. S úsměvem jsem tak učinila. Dveře za mnou zavřel a za chvilku už seděl vedle mě.
Vyjel z cestičky, jenž vedla k našemu domu a pokračoval po hlavní silnici směrem na dálnici. Prohlížela jsem si vnitřní vybavení vozu a zastavila se u rádia.
„Můžu?“ zeptala jsem se s očima upřenýma na palubní sloupek, ve kterém bylo rádio umístěno. Pootočil hlavou, aby se podíval, co mám na mysli.
„Posluž si!“ řekl s úsměvem. Všimla jsem si, že se mu při úsměvu udělaly dolíčky ve tváři. Nikdy jsem si toho nevšimla. Je pro mě stále ještě záhadou. Jediné, co mi prozradil, je jeho celé jméno. To mi ale nestačí. Přála bych si o něm vědět mnohem víc.
Stočila jsem pohled zpátky k rádiu a pootočila knoflíkem. Téměř žádná stanice tu však nechytala.
„Nemáš CD?“ zeptala jsem se.
„V pravé přihrádce!“ řekl rozpačitě. „Ale nemyslím, že by se ti něco z toho líbilo!“
„Víš co poslouchám?“ Zvědavě jsem na něj pohlédla.
Usmál se.
Vytáhla jsem z přihrádky pořadník na CD a začala číst jednotlivé tituly. Vše bylo dokonale uspořádané. Jednotlivé žánry byly odděleny jinou barvou a v každém žánru pak byly interpreti seřazeni podle abecedy.
Znovu jsem na něj překvapeně pohlédla. Nikdy jsem nepotkala někoho stejně pečlivého jako jsem já. Zakroutila jsem nad tím hlavou.
Většina skupin i zpěváků mi byla neznámá. Zastavila jsem se až u posledního CD s popisem „Kapky“. Vytáhla jsem ho z fólie a zasunula do přehrávače.
Zatajil se mi dech hned jak jsem uslyšela první tóny. Šlo o klavírní skladbu. Jakmile si Ted všiml, co jsem tam dala, ihned začal něco namítat. Uvědomila jsem si, že je toho autorem a nechce, abych si to poslechla.
„Ššš!“ napomenula jsem ho a dala si prst před rty.
Zavřela jsem oči a nechala se ukolébat melodií. Opravdu připomínala kapky. Snad slzy, padající do dlaní, nebo déšť, narážející o asfalt. Bylo to dokonalé.

„Vstávej!“ pobízel mě neskutečně něžný hlas. Něco mě pohladilo po tváři. Hlavu jsem naklonila vstříc pohlazení. Uslyšela jsem tlumený smích. Zvědavě jsem otevřela oči. Ted se nade mnou skláněl a pobaveně si mě prohlížel.
„Už jsme na místě!“ řekl tiše.
„Vážně?“
„Prospala jsi polovinu cesty!“
„Ano, ta skladba…“ Nadechla jsem se. „Dokonalá…“ řekla jsem se zavřenýma očima.
Znovu ten krásný smích. Povzdychla jsem si.
Cítila jsem jak mě zvedl. Nohou za námi zavřel dveře a pak mě nesl kamsi pryč. Byla tu hrozná zima. Matně jsem vzpomínala, že mám na sobě jenom kalhoty a mikinu. Přitiskla jsem se k němu těsněji a užívala si této báječné chvilky.
Krásné ticho přírody a studený vzduch, se rázem změnily v teplou místnost plnou štěbetajících lidí. Uvědomila jsem si, že stojíme v recepční hale hotelu, který pro nás bude po dalších sedm dní domovem.
„Dobrý den, máme tu rezervaci na jméno…“ Postupně jsem přestávala vnímat Tedův hlas a upadala do krásného spánku. Sama jsem byla překvapená, jak moc jsem byla unavená. Ale postupně jsem nabývala přesvědčení, že to není únavou. Jen jsem se v jeho přítomnosti cítila tak strašně lehounce, a i víčka mi přišla příliš těžká. Jednoduše jsem usnula.

Trhla jsem sebou a dost nehezky se probrala k životu. Zatvářila jsem se mrzutě a v tu chvíli mi něco cvrnklo do nosu. A pak přišel znovu ten smích.
„Nepopichuj mě. Umím být zlá!“ řekla jsem z polospánku.
„Hm… tomu nevěřím!“ řekl a na jeho hlase bylo poznat, že se usmívá.
Otevřela jsem oči a zkoumavě si jej prohlížela. Povzdychla jsem si a oči zavřela.
„Stalo se něco?“ ptal se nechápavě.
„Já jen, že… Ale ne, to je jedno!“ Rozmyslela jsem si to. Přece mu nemůžu říct, že mě svým uhrančivým vzhledem naprosto vyvádí z míry.
„Nemůžeš to přece jen tak načít a pak to nedoříct!“ rozčiloval se.
„Budeš se mi smát!“ varovala jsem ho.
„Tím líp!“ utahoval si ze mě.
„Hmmm!“ protáhla jsem se. „Až jindy!“ Otevřela jsem oči, dokonale odpočatá. Vyskočila jsem z postele a táhla ho za sebou.
„Co to vyvádíš!“ Byl zmatený.
„Co by? Jsme v Rakousku! Musíme to tu patřičně procestovat!“ Usmívala jsem se.
„A nechceš s tím počkat do rána?“
„Ne ne, teď v noci, bude město nejkrásnější!“
Konečně se mi podařilo ho dostat z postele.
„Jsi strašná, ale mám tě rád!“ Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a šibalsky se usmál.