O princi na bílém koni

Anotace: dík za tipy i komentáře =D

II.
Cválali jsme planinou pokrytou nízkou a tuhou trávou. Ostrý vítr nám hvízdal kolem hlav a mně vháněl slzy do očí.
Nastával soumrak.
Kluk zklidnil koně do klusu a posléze do kroku. Na kraji lesa jsme se zastavili.
Mlčky seskočil a pomohl mi slézt. Mírně se mi zatočila hlava a musela jsem se opřít o běloušův krk.
,,Jsi v pořádku?‘‘
Přivřela jsem oteklé oči do škvírek. ,,Je mi zima, mám hlad a chci domů. Kde to jsme?‘‘
Princ sundal koni sedlo a otěže hodil na větev smrku. ,,Jsme den cesty od královského hradu.‘‘
Unaveně jsem svěsila hlavu.
Copak jsem já blázen? Jediný, komu tady straší ve věži, jsi ty. Urychleně mě odvez domů, ať se můžu jít učit, jinak z té matiky vážně propadnu.
Vzpamatovala jsem se. Princ byl pryč.

,,Hej!‘‘ prodrala jsem se nízkými smrčky a rozhlížela se po interiéru lesa. Kam šel?
,,Hej! Kde jsi?‘‘

Černá postava sbírala suché klacky.
,,Myslela jsem, že jsi odešel,‘‘ vydechla jsem úlevně. ,,Ukaž, pomůžu ti.‘‘
Cuknul sebou. ,,Princezna nebude nosit klacky...‘‘
,,A princ jo?‘‘ odsekla jsem. Narozdíl ode mě, on ale tím princem byl.
Cože?!
Zapotácela jsem se. ,,Asi mi není dobře...‘‘

Otevřela jsem oči. Nebe nade mnou bylo poseté hvězdami a já ležela na něčem měkkém. Levou tvář mi ozařovaly plameny malého ohýnku.
,,Omdlela jsi.‘‘
Princ seděl na druhé straně, rukama objímal pokrčeném nohy a pozoroval mě.
Rozpačitě jsem se odvrátila. ,,To není zrovna zdvořilé, připomínat mi to.‘‘
,,Omlouvám se.‘‘
,,Já se omlouvám tobě. Mám široký omdlívací zkušenosti, měla jsem to čekat.‘‘
Posadila jsem se. ,,Kolik je hodin?‘‘
Zatvářil se, jako by nerozuměl. ,,Máš hlad?‘‘
Přikývla jsem a zatímco on přešel k sedlovému vaku, podívala jsem se na oblohu. Měsíc trčel kousek nad lesem, což mohlo signalizovat něco kolem sedmé hodiny.
Mráz se mnou zachvěl.
Naši mě už určitě hledají...
,,Dík,‘‘ přijala jsem chléb a kus masa.
Kdybych si sebou vzala aspoň mobil! Okamžitě jsem ovšem zapochybovala o signálu.
Ukousla jsem si z chlebu a spolkla suché sousto.
Třeba by Voráč nějak pochopil, že mě jakýsi potřeštěnec unesl bůhvíkam a já si sebou nevzala učebnici matematiky, abych doháněla to, co mi za půl roku uteklo.
,,Není ti zima?‘‘
,,Ne, jsem v pohodě. Dík.‘‘
V pohodě...
Na něco jsem si vzpoměla. ,,Ehm... princi? Co to bylo za zlý síly, před kterýma jsi mě zachránil?‘‘
A nedalo ti to žádnou práci, dodala jsem v duchu.
,,Síly nebezpečnější, než si kdo umí představit. Síly, které nenápadně obcházely kolem tebe. Síly, které tě ničily...‘‘
To už trochu zacházíš do Harryho Pottera, ty Brumbále.
Každopádně tenhle kluk byl nesporně víc sexy než ředitel bradavické školy. ,,A jak jsi věděl, že ty síly jsou právě u mně?‘‘
Sudičky, holubí pošta, zjevení, skleněná koule, jasnověděcká stařenka bydlící v chaloupce na kuří nožce...
Princ se začal usmívat. ,,Hvězdy to řekly a musím uznat, že to byla zajímavá volba.‘‘
Zamračila jsem se, ostatně jako vždycky, když jsem něco nepochopila.
,,Měla by ses pokusit spát, aspoň na chvíli.‘‘
,,A co ty?‘‘ zareagovala jsem na fakt, že jsem byla zachumlaná v jeho plášti.
,,Já budu hlídat oheň a Belendeka.‘‘
Bělouš nás ze stínu pozoroval.
Ospale jsem se usmála. ,,Dobrou noc.‘‘
,,Dobrou.‘‘