Svědomí

Anotace: Je to jen část pravdivého příběhu, který jsem napsala během svých depresivních večerů...tímto Vám svěřuju své myšlenky a pocity...

Vše má svůj hořký začátek…
"Všichni jste stejný! Stejný svině. Jde vám jen o jedno. Všichni jsou vám ukradený. Namyšlený, egoistický svině. Nic jinýho nejste. Umíte jen ubližovat. Tolik času jsem do toho vložila". Slova se mi jen prášila od pusy. "Psala si s tebou, i když jsem měla plno práce, psala si s tebou, i když jsem měla zákaz na počítač. Potají. Já hloupá ti nalítla na ty tvý "klučičí kecy". Už toho mám dost, abych na tebe nemyslela musela jsem si vymazat všechny vzpomínky na tebe, ale stejně tu nejduležitější nikdy nevymažu. Tu rýhu na mém srdci, kterou jsi zpusobil. Zůstane tam jizva, která mi tě bude stále připomínat. Zamotal jsi mi hlavu, oblbnul mě a jdeš zas o dům dál. Běž si, jen si běž za těma zkušenýma, ale pamatuj, že ty se na tebe vykašlou, protože jsou stejný jako ty. Jen si užít a pak odhodit. Přeju ti, ze srdce ti přeju, abys poznal jaký je zklamání. Já se zklamala v tobě a teď trpím." Všichni mi říkali, že jsem se změnila. Dokonce moje nejlepší kámošky, který o tobě věděli. Říkali mi, jak jsem se změnila, že jsem šťastnější, ale opak je pravdou. Tak špatně mi nebylo ani v den kdy jsme se "seznámili" . Říkám si se zlobou v očích, rozčílená a zklamaná…
Seznámení I.část
...byl to čtvrteční večer. Normální večer přímo ztvořený pro depresy, která se dostavila časně v odpoledních hodinách. Nalitá sklenička becherovky leží předemnou. Vypadá jako jediná možnost, jediný lék. Vedle ní kamarádsky stojí poloprázdná flaška. Rozhodnutí padlo. Vypiju to na ex. Motá se mi hlava, přicho me bolí, slzy se mi derou z očí, přijde mi, že létám, neovladám své tělo a nemotorně si sedám k počítači. Jej no kdo mi to zase piše? Dotěrná sestřenice. No kdo jiný pomyslím si. Prý, že mi dá icq na jednoho kluka. Povolně souhlasím, nic jiného mi nezbývá. Jmenuje se Vítek. Pěkné jméno pomyslím si. Hmmm. Nemůžu se trefit na klavesnici. Písmenka lítají všemi směry. Velikost se mění jak chce. Tohle nemá cenu. Rychle mu píšu a omlouvám se, že jsem moc pila a nedokážu napsat nic srozumitelného. Naštěstí to chápe. Ufff. Vypadá na normalního kluka. Vypnu to a v tu ránu jsem na zemi. Všechno se točí. Sklouzla jsem totiž po židly a tvrdě dopadla na chladnou podlahu. Zavírají se mi oči a tvrdě usínám na té nepohodlné, studené podlaze s točícím se stropem nade mnou. Už jen slýším klíče v zámku a příchází otec. Neuvědomuju si, jak je to nebezpečné takhle tu ležet a nechat tu skleničku na stole. Už je pozdě, nezvednu se. Přimhouřenýma očima pozoruji otce jak přičichává ke skleničce. Podívá se na mě a je mu vše jasné. Nenápadně se doplazím do do pokoje, ale na postel už asi nevylezu. Mám totiž palandu. Odvážím se a risknu pád ze 2 metrů. Zvládla jsem to! První věc, co se mi za dnešek podařila. Usínám. Jsem moc ráda, že otec před matkou mlčí. Mamka si myslí jak mě skolila viroza přitom já tu ležim z čistě alkoholických důvodů. Vždy když se v posteli převaluju zvedá se mi žaludek a jen při pomyšlení na jakýkoliv alkohol se mi dělá ještě hůř. Zhluboka se nadýchnu pak znova a znova. Tep se spomaluje a já můžu opět v klidu spát. Po několika hodinách, nevím kolika v hodinách se neorientuju. Rychle se zvednu a opřu o ruce. Chyba. Zamotá se mi hlava a já poraženě padnu na postel. Auu!!! Vyjeknu. Taková bolest hlavy. Musím si vzít rychle prášek, ale napřed si musím srovnat v hlavě. Za prvé, co se mi stalo. Za druhé, co jsem dělala a za třetí, no jo vzpoměla jsem si na nový přírůstek do mého seznamu kontaktů.
Seznámení II. část
Je večer a já opět vysedávám u počítače. Tentokrát mám všechny písmenka pod kontrolou. Překvapivě Vítek projevil okamžitý zájem, což mě mile překvapilo. Píšem si a zjišťuji že si rozumíme. A to rozumíme myslím opravdu vážně. Společně se smějeme, ale i hádáme. No hádáme spíš tak do sebe jen rýpeme. Občas je naše konverzace na hranici cenzury. A zvláště v pozdních hodinách to mezi námi jiskří.
Už je to přesně 1 měsíc, 2 týdny a 3 dny co si píšem. Řekla bych jedním slovem: Nááádhera. Nemůžu tomu uvěřit, ale je úžasný. Jsem naprosto závislá na počítači, na icq a především na Vítkovi. Říkam si je tohle snad láska přes net? Ne tohle je jen fáze - zamilovanost. V naprostých počátcích. Škoda, že jsme se ještě neviděli. Moc se těším. Už jsme trochu plánovali, ale jelikož máme teď oba ve škole a doma dusno. Kvuli výběru škol, víte? Možná jste to i zažili, možná vás to teprv čeká. Takže po uzavření klasifikace, která se nemilosrdně blíží jsme se měli sejít…
…I hořký konec…
a teď příjde ŠOK!!! Kašle na mě. Neodpovídá a když už tak jen velmi odtažitě a stručně. Nesnážím se za ním dolejzat, ale dost mi tím ubližuje. Přemýšlím. Udělala jsem mu snad něco? Mám se mu omluvit? Ne. Jsem si jistá, že jsem mu nic špatného nenapsala. Asi jsem ho omrzela. Už ho to nebaví a našel si jiný objekt, ale co teď se zlomeným srdcem a touhou mu napsat něco zlého? Pít rozhodně nebudu. To už vím. Musím se vypovídat, ale doma nemám žádné soukromí a navíc komu? Dobře zamítá se. Nejlepší bude psát. Ano jistě. Otevřu si na počítačí Word a začnu psát. O lásce která byla nemylosrdně zamítnuta již v počátcích. Zhrzená píšu jako o život. Se slzami v očích. Vztek mi pumpuje žilami a srdce mám rozlámané na kousíčky. Už jen zbývá zapomenout. Odinstaluji si icq i skype. A teď, když mám všechny vzpomínky smazáné a docházejí mi slova, stočím se do klubíčka na posteli. Poslouchám smutné písničky a slzy se mi kutaleji po tváři. A budou se kutálet dokud neusnu a nebo slané moře v mých očích nevyschne. Zbohem…
…Marná snaha najít řešení…
…je tu další večer a já mám opět sevřený pocit v žaludku. Ne, opravdu to není z alkoholu s tím už jsem skončila, nadobro. Jsou to kluci. Respektivě jeden kluk. Ach! Dobře povím vám můj plán. Jelikož jsem se potřebovala domluvit s kamarákou na jednu akcičku musela jsem si opět pracně nainstalovat icq a kdo byl samozřejme online? Vítek. "Ach"! Už podruhé zoufale zavzdychám. "Tak", říkám si "zhluboka se nadechni a vyřiď to s ním jednou provždy". Začnu jen klasickým "ahoj". Po hodině mi odepíše. No nic originálního si nevymyslel. Jen stručné "ahoj". Nedá mi to a zeptám se, jestli jsem ho omrzela. Píše, že nééé. Opravdu přesvědčivé. Dál si píšem a jeho odpovědi jsou opravdu sručné, chladné a je v nich náznak vzteku. Nechápu to a dál se s ním dohaduji. Vyvětlení nedostanu. Urychleně vypínám počitač a opět se slzami v očích. Musím se odreagovat. Beru si bundu a s oznámením "jdu ven" bouchám dveřmi. Domluvila jsem si kino s kámoškou. Má to být komedie, tak snad mě to nerozpláče…
…Večer téměř bez slz…
Přijdu vysmáta domů a automaticky zapínám počítač. Do očí mi bije jediné jméno na seznamu. "Sakra" zakleju. Nebudu se ponižovat. Začnu si psát s kamarády, kteří o to stojí a poslochám písničky. Přesto je ve mně stále ten stísněný pocit. Pálý mě oči, ale plakat nemůžu. Není na to dost soukromí. Hlavně tím nechci zatěžovat okolí. A tím myslím hlavně rodinu, protože ta je pro mě velice důležitá. Nesmím zapomenout na moji oporu. Kamarádky, které za mnou stojí v každé situaci. Blíží se půlnoc. Měla bych jít spát. Zavrtám hlavu do peřin a spustim tichý pláč. "Dobrou noc má lásko". Slyším jako by zdálky a usínám...