O princi na bílém koni

Anotace: čtvrtá část, btw. přemýšleli jste někdy o tom, kolikrát za rok si lidé v téhle době (plus mínus 14. století) umývali vlasy?? =D

IV.
Přijala jsem princovo rámě a nechala se vést po hrubém schodišti do útrob hradu.
,,Kam vlastně jdeme?‘‘ zeptala jsem se tiše, aby moji trapnou otázku nikdo jiný neslyšel.
,,Měla by ses seznámit s mým otcem a matkou. A bratrem.‘‘
,,Aha.‘‘ Pohled mi sklouzl k botaskám a uměle ošoupaným džínům. ,,A co když se jim nebudu líbit?‘‘
,,Blázínku. Proč by ses jim neměla líbit?‘‘
Proč, no proč asi? Protože mezi vámi vypadám jako mimozemšťan.
Přestože venku nebyl sníh, zdivo hradu žádné teplo nedrželo. Vešli jsme do chodby a odtamtud mě princ zavedl rovnou do velkého sálu, zaplněného zhruba dvaceti lidmi.

Snažila jsem se příliš se nerozhlížet, aby to nevypadalo nezdvořile. Přesto mi neušel vysoký klenutý strop s ornamenty, půlkruhová okna s barevnými sklíčky a vyvýšený stupínek se dvěmi zdobenými křesly výš a dvěmi níž.
Nahoře seděl muž se zlatorudém obleku a plášti, ovšem bez koruny na hlavě. Hádala bych mu zhruba padesát let, vzhledem k jeho věnečku bílých vlasů a upraveným vousům. Zvědavě si mě prohlížel a bylo znát, že nás rád vidí.
V křesle vedle něj vzpřímeně seděla vysoká žena s rukama majestátně položenýma na opěrkách. Z šedivých vlasů měla vyčesaný drdol, který jistě musel dát spoustu práce, ovšem ženě dodával poněkud přísný výraz, k čemuž přispívaly i oči přivřené do škvír. Byla oblečená ve stejných barvách, jako její manžel.
O kousek níž seděl pár držící se za ruce. Mladý muž jako by princi z oka vypadl, jen se zdál trochu starší. Dívce vedle něj splývaly černé vlasy v neposlušných kaskádách a laskavé hnědé oči si mě zvědavě prohlížely.

Starý král vstal a pozvedl ruce. Princ od něj přijal políbení na čelo, stejně tak od matky a přátelský žduchanec od bratra.
,,Matko, otče a vy všichni kdo jste tady,‘‘ obrátil se do síně a jeho oči spočinuly na mě. ,,Přivítejte princeznu Chloé!‘‘
Ti, kteří stáli pod stupínkem, začali tleskat a provolávat mi slávu.
Rozpačitě jsem se usmívala, zato v hlavě měla pěkný zmatek. Princezna Chloé? Že by mi něco uteklo?
Královna gestem utišila dav. ,,Rádi tě poznáváme. Doufám, že nám prokážeš tu laskavost a dnes večer s námi povečeříš.‘‘
Nevěděla jsem, co odpovědět, přikývnutí mi přišlo příliš strohé, i když se hodilo na její chladný výraz.
Pokusila jsem se o úklonu. ,,Ráda.‘‘
,,Morrisi!‘‘ zavolala zvučným hlasem na vyzáblíka, nenápadně stojícího u dveří. ,,Odveď princeznu Chloé do jejích komnat.‘‘
Sklonila jsem hlavu, ale ještě stihla vrhnout pohled na prince.
Ještě si budeme muset promluvit.

Snažila jsem se pamatovat si cestu, ale po dvou zrádných odbočkách a procházení různými sály jsem to vzdala. Nikdy jsem se nepohybovala po hradě jinak než s průvodcem, ale nyní ve mně hlodal pocit, že mě Morris schválně vede oklikou.
Nakonec mi s úklonou pokynul k těžkým dveřím v úzké chodbě. ,,Vaše komnata, Výsosti.‘‘
,,Dík,‘‘ odmávla jsem ho a vzala za kliku. Zámek cvakl a mě se otevřel výhled do velké místnosti, kam se vstupovalo po třech schodech dolů.
Středem místnosti byla velká postel s nebesy, mnohem širší, než jsem měla doma. Po obvodu pak skříň, zrcadlo, krb s kožešinovou předložkou, stůl, židle- a z jedné z nich právě vstávala žena v čisté bílé zástěře.
,,Vaše Výsosti,‘‘ uklonila se.
Mohla být o pár let mladší než královna.
,,Ty jsi moje komorná?‘‘
Páni, mám vlastní komornou!
,,Čeká na vás lázeň, Výsosti.‘‘

Komorná byla zřejmě trochu prostoduší než Morris, protože se mnou neprocházela všechny místnosti v hradě, ale jednodušše zavedla po schodech dolů do něčeho, co pouze vzdáleně a s velkou fantazií připomínalo koupelnu.
Ovšem velká káď vody moje smysly natolik omámila, že jsem okamžitě odložila princův plášť a šedou bundu.
Další dvě služky stojící v koutě pozorovaly moje oblečení s pusou dokořán.
,,Něco není v pořádku?‘‘ zeptala jsem se suverénně.
,,Ne, nic. Omlouváme se, Výsosti.‘‘
Vydržela jsem se namáčet dobré půl hodiny, než voda začala chladnout.
,,Ehm.. nebyl by tam ještě trochec teplý vody?‘‘
Jedna služka ochotně dolila vařící kotlík do kádě, zatímco druhá mi podala hnědou kostku.
,,Co to je?‘‘
,,Mýdlo, Vaše Výsosti.‘‘
Čichla jsem k tomu. Nevydávalo to žádný zápach.
Můj zelený sprchový gele Aroma Sensitive od Avonu, kde jsi?
Rozpustila jsem trošku toho v ruce. Výsledný efekt nebyl nejhorší a když jsem odmítla pomoc služek při mytí (copak jsem nemohoucí bába?), cítila jsem se jen o malinko méně lépe než po sprše doma.
Utřela jsem se jakýmsi prostěradlem, které mi podaly a nakonec se nechala navléct do bílé řízy, ve které jsem se vrátila do své komnaty.

Komornou sedící na židli tentokrát nahradila ona černovlasá dívka.
Zarazila jsem se na schodu.
,,Ruším?‘‘ usmála se. ,,Měla bych tě nechat odpočinout po cestě...‘‘
,,Ne, to je v pohodě,‘‘ vzpamatovala jsem se a sestoupila dolů. V krbu bylo zatopeno.
Dívka vstala. ,,Já jsem Tarja,‘‘ a lehce schýlila hlavu.
,,Martina, těší mě.‘‘
Zarazila se. ,,Ty se nejmenuješ Chloé?‘‘
Teď jsem naopak zrudla já. Mám ti povídat, že nemám sebemenší tušení, jak princ k té Chloé přišel? Nebo se ti rovnou svěřit, že...
Ne. To si nechám až pro něj.
,,Martina je moje druhé jméno,‘‘ vysvětlila jsem s omluvným úsměvem.
,,A kterým z nich tě můžu oslovovat?‘‘
,,Které se ti líbí víc,‘‘ zazubila jsem se už bez zábran, protože ta holka mi tady připadala jako jediná upřímná. A okamžitě jsem začala děkovat nebesům, že mi ji seslaly do cesty.
,,Ehm.. Tarjo?‘‘
Tázavě se na mě podívala.
,,Ty jsi manželka toho černovlasého muže?‘‘
Samotné mi to znělo hrozně, ale copak jsem mohla říct něco jiného?
Tarja odkryla v úsměvu bílé zuby. ,,To je můj Tristram. Jsme svoji tři měsíce.‘‘
Takže jedna záhada vyřešena.
,,Můj otec si přál, abychom bydleli na jeho hradě, ale královna Viktorie chce, abychom zůstali tady.‘‘
,,A ty chceš kam?‘‘ zeptala jsem se bezmyšlenkovitě.
Tarja rozšířila oči. ,,Já? Důležité přece je Tristramovo rozhodnutí!‘‘
Měla jsem sto chutí si zaklepat na čelo, ale přemohla se. Trocha zdravé emancipace, princezno!
Začínala mi být zima a proto jsem přistoupila ke skříni. Šaty byly pověšené za sebou na neumělých ramínkách, ale nákladnost jejich šití mi vyrazila dech.
,,To muselo dát práce,‘‘ uznala jsem a vytáhla jedny červené.
,,Deset švadlen je obvykle dělá deset dní,‘‘ řekla Tarja lhostejně. ,,Tyhle jsou pěkné..‘‘
,,Klidně ti je půjčím,‘‘ vydechla jsem uchváceně a prohrabovala se dalšími. Nakonec jsem se rozhodla pro tmavě rudé s vyšívaným živůtkem a bohatou sukní.
Položila jsem je na postel.
,,Já na chvíli odejdu,‘‘ poplašeně vyskočila Tarja.
,,Co blázníš?‘‘ otočila jsem se. ,,Za chvilku jsem převlečená.‘‘
Zas taková chvilka to nebyla, hrubá tkanice na zádech ne a ne se nechat zašněrovat. Musela jsem požádat Tarju o pomoc.
,,Dík,‘‘ odhrnula jsem si vlasy z čela a prohlédla se v zrcadle. Šaty byly úchvatné, i když těžko použitelné na maturitním plese.
Všimla jsem si, že Tarja pošilhává po těch červených. ,,Chceš je teda půjčit?‘‘
I když se stále snažila tvářit netečně, bylo znát, že jí šaty učarovaly.

Když odešla připravit se na večeři, konečně za celý den jsem osaměla.
Ocenila jsem výhled do okolí ze svého okna, jenže otevřeným oknem dovnitř táhla zima a přes kulatá sklíčka zase nebylo vidět.
Na nízké zídce lemující výklenek u okna stál zvonek. Byl těžký a jeho zvuk hrubý.
Za okamžik s klepáním vstoupila komorná. ,,Přejete si, Výsosti?‘‘
Netušila jsem, že mám i domácí telefon!
Improvizace. ,,Chtěla bych mluvit s princem.‘‘
Komorná se zatvářila zmateně. ,,S Jeho Výsostí princem Tristramem nebo Jeho Výsostí princem Angelem?‘‘
Angel? On se jmenuje Angel?
,,S tím druhým.‘‘
,,A kde chcete mluvit s Jeho Výsostí?‘‘
Kde, no třeba ho dotáhni sem...
,,Za jak dlouho bude večeře?‘‘
,,Přípravy teprve začaly, Výsosti.‘‘
,,Tak třeba ve stáji,‘‘ plácla jsem první místo, které mě napadlo a komorná s výrazem vpravdě užaslým odešla.