A co bylo dál ( 36.kapitola)

Anotace: Na plese se prozrazuje něco, o čem Raoul doufal, že se to Christine nikdy nedozví ...

Pokud by se téže noci někdo procházel chodbami hotelu de Marigny, naskytla by se mu zvláštní podívaná. Skupinka šesti sedmi lidí kradmo a mlčky spěchala k nejmenšímu ze zdejších pokojů. Sám ředitel hotelu šel o několik kroků napřed s klíčem a co chvíli se otáčel přes rameno, aby se ujistil, že se mu to celé nezdá. Odemkl, vpustil pokojské a sledoval, jak dokonale nacvičenými pohyby sbírají přehozy z postele, zatahují závěsy a doplňují vodu do karaf.
Naprosto nepřehlédnutelným středem všeho dění byl tmavý orientálec ve sněhobílém oděvu, jemuž v náručí leželo bezvládné ženské tělo. Muž se pohyboval lehce, váha jeho břemene mu zjevně nečinila potíže. Opatrně ženu uložil na postel, a pak s hlubokou úklonou vyšel pozpátku na chodbu. Ředitel si otřel orosené čelo a téměř ani nezaregistroval obsluhu s občerstvením. Díval se na ženu, která vstoupila do místnosti jako poslední.
Obrátil se k ní s hlubokou úklonou: „Co pro vás ještě mohu udělat, slečno?“
„Můžete poslat někoho se vzkazem?“ zeptala se ona.
„Pochopitelně.“
„Tak tedy doktor Charles Vettier, že prosím okamžitě. A tyto další dva zítra, brzy ráno.“
Ředitel převzal papír se jmény a znovu se uklonil: „Pošlu vám některou z pokojských, aby vám byla k ruce.“
Když dívka odmítavě zavrtěla hlavou, nejistě se zarazil, zda má udělat ještě něco dalšího, a pak váhavě opustil místnost.
Sotva se za ním zavřely dveře, noční návštěvnice si prudce stáhla rukavičky a usadila se na pelest postele. S posledních sil potlačovala pláč. Sevřela ruku své přítelkyně a poděšena chladem toho doteku zašeptala: „Christine!“
Odpovědi se nedočkala.
Marie Louisa zavolala znovu, a pak ještě jednou. Stále nic. Namočila jeden z ubrousků ve studené vodě a otřela jím nehybný a mrtvolně bledý obličej na polštáři. Naklonila se, aby aspoň zaslechla, jestli Christine dýchá. Zdálo se, že ano, ale nedokázala říci, zda to nebylo spíš jen její zbožné přání. Nervózně udělala pár kroků po pokoji, ale zase si sedla. Sama byla po dlouhém večeru na pokraji vyčerpání, pak ten úlek, když Christine omdlela, a navíc v tom zmatku někde ztratila taštičku s léky ... Charlesi, proboha spěchej!
Přes prsty sepjatých rukou se dívala na bezvládnou Christine. Koberec v pokoji i lůžko byly posety polámanými fialkovými kvítky. Ještě pořád jemně voněly, ale Margot najednou nesnesitelně připomněly hřbitov. Jako smyslů zbavená je začala strhávat z šatů a házet na zem. Vůbec to nepomohlo. Před oči se jí stále znova vracel velký sál Elysejského paláce.
„To čekání je nesnesitelně dlouhé.“
Tímto povzdechem vévodkyně de Chagny to všechno začalo. „Nebudu tu stát už ani minutu,“ dodala netrpělivě a vzala svou dceru i nastávající snachu podpaží, „pojďme se něčeho napít.“
Znělo to rozumně, navíc v sále byl těžký vzduch a Marie Louisa už chvíli zoufale toužila si sednout. Když míjely Raoula zabraného do rozhovoru, Honoria mu zlehka klepla na rameno a utrousila: „Přijďte si za námi pro trochu osvěžení. Politika jistě počká.“
Jenže vikomt se u občerstvení neukázal ani za pět, ani za deset minut. Dalo se to předpokládat, a bylo proto divné, že se vévodkyně tak hněvá. Pak k ní ale přistoupila jakási žena a bylo po hněvu. Honoria de Chagny měla najednou na tváři spokojený úsměv.
„Běžte zpátky, děvčata,“ řekla . „Já si mám co říci se svou přítelkyní. Hned jsem u vás.“
Marie Louisa kráčela zamyšleně sálem. Kolem žaludku se jí znovu rozhostil tentýž divný pocit, který měla už na počátku plesu. Strach. Už viděla v davu Raoulovu plavou hlavu, když jí došly dvě věci současně. Za prvé to, že onu ženu už dnes jednou s matkou viděla, a že rozhodně nepatří k okruhu, v němž by Honoria měla své přítelkyně. A za druhé fakt, že matka si při jejich odchodu nechala nalít koňak. Ale ples ještě nekončil a oslavovat nebylo co ... Nebo snad ano? Otočila obličej ke Christine, viděla, že něco říká, ale obsah slov jí unikal.
A najednou měla pocit jako tenkrát, když ji Raoul jako malou holku provedl po parketu bouřlivým valčíkem. Pocit, že stojí za skleněnou stěnou, uzavřená v jedné vteřině, zatímco život kolem víří dál zrychleným tempem. Nedokázala si vzpomenou, kde je a co tam dělá, nedokázala si vybavit jména lidí kolem sebe. Hleděla na svého bratra cizíma očima a dokázala se soustředit jen na předzvěst zla, která těžkla s každým okamžikem. Pak se skleněná stěna zřítila a Marii Louisu zaplavily okolní zvuky. Nade všemi se rozlehl jasný a dobře slyšitelný hlas Honorie de Chagny.
„Pojďte, má drahá, ať vás představím.“
S těmito slovy vtáhla do kruhu několika nejvýznamnějších lidí Francie drobnou ženu s nevkusně namalovaným obličejem, na níž výraznější než její velké zuby byl už jen silný parfém. Vévodkyně ji přistrčila ke svému synovi.
„Vážení, víte jak se můj syn angažuje v obnově La Garniére. Manžel této dámy se jako skutečný hrdina velmi výrazně zasloužil o to, že se naší opery dočkáme už brzy. Madam Leverelová, žena důstojníka, jenž úspěšně vedl akci na dopadení toho nechutného fantoma.“
Ve zdvořilém zájmu okolostojících tichoučké vydechnutí z úst Christine Daae celkem snadno zaniklo. Raoul de Chagny svůj doušek šampaňského už nespolkl a rozkašlal se.
Vévodkyně mluvila dál: „Umíte si to představit? Vraždící zrůda kdesi ve tmě v těch katakombách a ti odvážní muži ... ach ... madam Leverelová, nejde to támhle váš muž? Pozvěte ho k nám!“
„Cukroušku!“ vřískla žena a jedna hlava v davu se otočila jejím směrem. Kapitán Leverel ovšem rozhodně nevypadal překvapeně, spíš jako někdo, kdo se konečně dočkal smluveného signálu. Důstojně se představil okolostojícím a skromně přijal několik pochval na svůj úspěch.
„Ne, ne,“ bránil se, „bylo by nespravedlivé, kdybych zapřel, že na celé akci měl zásadní podíl právě tady pan vikomt de Chagny. Nebýt jeho pokynů a toho jak nás pobízel k co největšímu nasazení, asi bychom nebyli tak úspěšní. Nebo přinejmenším ne tak rychle,“ dodal.
„Bravo, vikomte!“ ozvalo se v hloučku několik hlasů.
Vikomt je nevnímal. Díval se na bledý obličej své snoubenky, na rty, z nichž zmizela všechny barva, a do očí, z nichž se ztratila všechna láska.
„Je tedy mrtev?“ zeptala se kterási z dam. „Po té katastrofě jsem přísahala, že tam nevkročím, dokud nebude jisté, že je tam bezpečno!“ Některé hlavy souhlasně přitakávaly a všechny zraky se stočily na Gilberta Leverela.
Kapitán se neudržel a samolibě si zakroutil knírek. „Mrtvější už být nemůže, vážení,“ pronesl důrazně. „Fantom opery je minulostí!“
„Jak zemřel?“
Přeskakující a zastřený dívčí hlas v okolním hluku zanikal. Otázka tedy padla znova a hlasitěji. Christine měla pocit, že ji to stálo poslední zbytek sil. Mlčky vyslechla odpověď.
„Nevěřím vám. Nevěřím,“ zašeptala a couvala pryč. Nohy se jí třásly a vypovídaly služby. Chvějící se rukou nahmátla vedle sebe paži Marie Louisy.
„Klidně věřte, slečno,“ ujišťoval ji policejní kapitán sebejistě. „Vždyť i tady pan vikomt byl u toho, když jsme ty zbytky pohřbívali.“
Christine už nepotřebovala a ani nechtěla slyšet víc. Vlastně ano. Potřebovala slyšet už jen jednu věc. Zvedla pohled k Raoulovi, a i když v jeho pohledné tváři byla odpověď čitelná už předem, přece jen se zeptala: „Je to pravda?“
Vikomt, zcela zaskočený nečekaným zvratem večera, stál jako socha. Pak přisvědčil. Dívka se roztřásla od hlavy až k patě a okolostojící na ni nechápavě hleděli.
„Madam,“ obrátila se k vévodkyni, „myslím, že můžete být spokojena. Datum svatby vašeho syna s Christine Daae už nebude nutné ohlašovat.“
Pak s veškerým sebeovládáním, jehož byla ještě schopna, vážně pokynula Raoulovi hlavou.
„Sbohem, vikomte. Snad chápete, že už s vámi nechci sdílet ani chvíli, natož život. Přeji vám hodně štěstí.“
A důstojně, se vztyčenou hlavou a vzpřímenými zády vykročila pryč. Minula několik lidí, a poté se lehce zapotácela. Celý sál strnul, když vzduch naplnil její táhlý sten plný bolesti. Udělala krok, pak ještě jeden, a potom se pomaloučku sesunula k zemi.