O princi na bílém koni

Anotace: pátá a šestá část, i hope u will enjoy, protože když píšu podobný scény, tak se nejvíc ksichtím =D

V.
Přehodila jsem přes sebe princův (Angelův!) plášť a vyšla ven.
No jo, frajerko, ty si dáš rande ve stáji, ale trefíš vůbec do té stáje?!
Rozhodla jsem se jít chodbou dál a doufala, že potkám někoho, kdo by mi poradil.
,,Hej, ty!‘‘
Cíp pláště pleskl o roh, ale jeho majitel se zastavil. ,,Přeješ si, Výsosti?‘‘
Byl to Morris.
,,Nějak se tady neorientuju. Kudy do stáje?‘‘
Morris si mě prohlížel okatým pohledem.
,,Rač za mnou, Výsosti.‘‘

Bylo to jednoduché. Prošli jsme chodbou, odtud vysokými dveřmi, po schodišti dolů a stáli jsme na nádvoří.
,,Stáje jsou támhle,‘‘ ukázal na budovu schovanou pod dřevěnou stříškou vedle brány.
,,Oká. Dík.‘‘
,,Služebník,‘‘ uklonil se a odešel.

Nadávala jsem si za to, že jsem nezkusila prolézt útroby hradu sama. Alespoň bych si ušetřila trapnou chvíli s Morrisem, protože ten člověk mi byl z duše protivný.
Vešla jsem dovnitř a okamžitě mě ovanul známý, avšak roky zapomenutý pach stáje. Ve dvou řadách tu stáli koně uvázaní u žlabů.
Zamířila jsem do uličky.
Koně byli vyhřebelcovaní do lesku a bylo vidět, že jsou v perfektní formě. Odhadovala jsem, že každý z nich má minimálně třetinový podíl arabské krve.
,,Chloé?‘‘
Prudce jsem se otočila. Stál tam princ s vlasy svázanými v culíku a čistém černém oblečení. ,,Chtěla jsi se mnou mluvit?‘‘
Rychle jsem nabrala ztracenou rovnováhu. ,,Chloé? Jo, jasně, chtěla jsem s tebou mluvit. Co to má znamenat?‘‘
Neodpověděl. Přistoupila jsem k němu blíž, až naše obličeje dělilo sotva pár desítek centimetrů.
,,Chci to konečně vědět. Co tady dělám?!‘‘
Princ si dal s odpovědí na čas. Pak udělal krok dozadu a ohlédl se.
,,Chtěla jsi vidět Belendeka?‘‘ řekl hlasitě a dokonale zmatenou mne vedl na konec stáje, kde stál uvázaný bělouš.
Princ mi podal mrkev a já ji nabídla koni. Oba jsme sledovali, jak hedvábný nos zašmejdil v mé dlani a opatrně mrkev sebral.
,,Vlastně jsem ti chtěla ještě vrátit plášť,‘‘ vzpomněla jsem si a začala rozvazovat tkanici kolem krku.
Chytil mě za zápěstí. ,,Nech si ho.‘‘
Spustila jsem tedy ruce podél těla, ale on moje zápěstí nepustil. ,,Mohla bys být po večeři na Černé věži? Bude lepší, když to uvidíš sama.‘‘
Uvidím co? Pochopitelně mě přepadla zvědavost příslušící každé ženské.
Pousmála jsem se a napodobila jeho šepot. ,,Obávám se, že tam sama netrefím.‘‘
Nabídneš mi doprovod?
Princ nezklamal. ,,Počkám na tebe.‘‘
Včas jsem se zarazila a svoje ,,oká‘‘ nahradila jinou částicí.

VI.
V čele stolu seděl král s královnou a místo po levici patřilo synům. Tarja seděla naproti svému manželovi a tak jsem usoudila, že místo po králově pravé straně je moje.
Na jeho pokyn jsme se všichni posadili. Čekala jsem, že pronese nějakou řeč nebo tak, ale on jen sklopil oči k talíři a sepjal ruce.
Rozhlédla jsem se. Všichni to tak udělali.
Rychle jsem je napodobila a tvářila se, že se modlím.
Ve skutečnosti jsem neuměla ani ,,Andělíčku, můj strážníčku‘‘.
Dveře se rozlétly a až dosud prázdný stůl zaplnily podnosy s jídlem. Zvědavě jsem se naklonila. Maso, něco jako kachna nebo husa, zase maso, chléb a malý tác s jablky. A vysoká plechová karafa, určitě s vínem.
V duchu jsem zasténala. Mám snad být o hladu? Já, živící se od rána do večera jen sýry, jogurty, celozrnným pečivem a ovocem?
,,Ať ti chutná tvé první jídlo u nás,‘‘ popřál mi král.
Doufám, že poslední jídlo.
Mile jsem se usmála a nechala sklepníka, aby mi nalil do číše víno.
Královna si vzala na talíř kus masa a jablko. ,,Takže, Chloé, pověz nám, jak se ti líbí v naší zemi?‘‘
Mluv slušně, spisovně a odpusť si svoje ,,jaja a ,,oká.‘‘
,,Líbí. Moc.‘‘
Květnatější popis pravděpodobně ani nečekala. ,,A jaké to je ta, odkud pocházíš?‘‘
Zahrajeme si ping- pong? Nemám sebemenší chuť, protože ty jsi vítězem už předem.
,,Téměř stejné, jen je tam větší zima.‘‘
Obrátila jsem se ke králi. ,,Všimla jsem si vašich koní, Výsosti. Jsou z rodu Saklaví?‘‘
Král se zatvářil překvapeně. ,,Vyznáš se v koních?‘‘
,,Trochu. Mám dojem, že jedna klisna vypadala jako potomek Koheilan.‘‘
Horlivě přikyvoval. ,,Ano, to je Keraita, vkládám do ní velké naděje. A jedna z klisen zakladatelek našeho chovu byla opravdu ze Saklaví. Belendek je její syn.‘‘
Mimoděk jsem sklouzla pohledem k princi; v jeho výrazu jsem četla obdiv. Tristram a Tarja také se zájmem sledovali náš rozhovor, jen královna se tvářila značně zahořkle.

Vyklouzla jsem z jídelny. V chodbě už byla dávno tma a jediné dvě louče hořely v držácích na protější stěně.
Naskočila mi husí kůže. Neproniknutelná neznámá čerň mi nevadila tak jako fakt, že je obehnaná dvěmi silnými zdmi.
Na špičkách jsem vytáhla jednu louč. Byla těžká.
V chodbě se ozvaly kroky.
,,Kdo je tam?‘‘ vypískla jsem poplašeně a mávla loučí.
Zpoza rohu vystoupil princ. ,,Vylekal jsem tě?‘‘
Vylekal? Málem jsem si cvrnkla!
,,Ne. Můžeme jít?‘‘
,,Jistě,‘‘ změřil si mě pohledem a suverénně, jako za bílého dne, vykročil do tmy.
Bylo to zvláštní kráčet s loučí po hradu, který sice oplýval životem, ale navenek to nijak nedával najevo. Bylo to něco, co si při běžné prohlídce hradu nepředstavíte, ať máte sebevětší fantazii.
Točité schodiště. Prvních padesát schodů jsem šla s elánem, přestože mě těžké šaty táhly dolů a louč v ruce také nebyla příliš pohodlná.
,,Je to ještě vysoko?‘‘ zeptala jsem se zadýchaně po stovce.
,,Ještě kousek,‘‘ zazněla odpověď a princova záda se ztratila v zatáčce.
S novým elánem, nebo spíš s touhou po vědění jsem se vrhla proti dalším schodům a zanedlouho slavila úspěch- z poklopu vanul dovnitř čerstvý vzduch.
Všimla jsem si kovového kroužku na stěně a louč tam zasadila.

Tak jako nemiluji rozhledny a podobné zvrhlosti, výhled z věže mě naprosto okouzlil. Dlaněmi jsem se opřela o chladné zdivo a nahnutá dolů si prohlížela podhradí a vesnici. Tam, kde se rýsoval horizont, začínalo nebe a bylo poseté stovkami třpytivých hvězd, které se nakonec ztrácely v galaxii nad mojí hlavou.
Nad našimi hlavami.
Princ vytáhl z pláště smotaný kus papíru a rozprostřel ho.
Zvědavě jsem se naklonila blíž. ,,Co je to?‘‘
Byla to mapa hvězdné oblohy. Každá hvězda byla označená malou tečkou, názvem a kolem nich byly načrtnuty čáry.
,,Je to obloha tak, jak vypadala před třemi úplňky. Kreslil ji dvorní hvězdář.‘‘
,,Hm. Pěkné.‘‘
Princ se usmál a vzal mapu do ruky. ,,Támhle,‘‘ ukázal někam do galaxie, ,,je Tarja.‘‘
,,Jako Tarjina hvězda?‘‘
,,Ta hvězda se jmenuje Tarja. A Tarja je pojmenována po ní, protože se pod tou hvězdou narodila.‘‘
Nakrčila jsem nos. Co to je za bláboly?
Princ se letmo podíval do mapy. ,,Tady je Tristram,‘‘ ukázal na výraznou hvězdu.
,,Tvůj bratr.‘‘
,,Ano. A tady jsem já.‘‘
Musela jsem se naklonit blíž, abych rozluštila písmo ve stínu princovi postavy. ,,Angelus?‘‘
Přikývl.
Angel. Angelus. Vlastně to sedělo.
,,A co s tím mám společnýho já?‘‘
Prstem ukázal na tečku vedle Angela. ,,Hvězdář objevil svým dalekohledem novou hvězdu a pojmenoval ji Chloé.‘‘
Tak odtud je to pitomé jméno!
,,Pořád mi ale něco nedochází.‘‘
Proč bych to měla být zrovna já?
Angelus přeložil papír a začal ho trhat na kousky. Menší a menší. Až je dotrhal, natáhl ruku nad ochoz a nechal vítr, aby mu je sfoukl z dlaně.
,,Co na tom nechápeš? Ty jsi Chloé. Ty jsi ta hvězda, která se jednoho dne objevila a matně zářila z oblohy. Objevila ses vedle mé hvězdy a zoufale jsi volala o pomoc. A já tě zachránil. Hvězdy nelžou. Jsi mi souzená, Chloé.‘‘
Na jeho řeči nebylo pochopitelného zhola nic.
,,Tak se podívej. Ty vaše povídačky o hvězdách, to mi sice hlava nebere, ale budiž, každý máme nějakou úchylku. Mě do toho ale netahej. Já jsem Martina a musím zpátky domů, protože naši už po mně určitě vyhlásili celostátní pátrání.‘‘
,,Ne. Tvoje hvězda tě předurčila sem.‘‘
,,Ale já musím domů! Copak to nechápeš? Že propadnu z matiky, s tím už jsem se smířila. Ale já patřím jinam, ne sem!‘‘
Angelus mlčel.
,,Proč nic neříkáš?‘‘
Obrátil se zády k ochozu a složil ruce na prsou. ,,Chloé?‘‘
,,Jmenuju se Martina!‘‘
,,Tak dobrá, Martino. Co myslíš, že se teď děje v knihovně?‘‘
,,Nemám páru,‘‘ zavrčela jsem zoufale.
,,Král, královna a několik dalších se tam radí.‘‘
,,O čem?‘‘
Angelus povzdechl a zažívat normální stav, bylo by mi ho až líto. ,,O tobě. Ale pravděpodobně se dohadují nejspíše o našem sňatku.‘‘
Otevřela jsem pusu. ,,Cože?‘‘
Princ mlčel.
,,Jakým právem má někdo co kecat do mé svatby? Já se vdávat nechci!‘‘
Bylo to ode mně značně necitlivé.
,,Angele, proboha!‘‘ vrhla jsem se k němu a chytila ho za oblečení na prsou. ,,Udělej něco, dostaň mě odtud!‘‘
Princ zvedl ruku a odtáhl mě od sebe. ,,Odtud není návratu, princezno Chloé.‘‘
Slzy vzteku se mi začaly hromadit v očích. Nasupeně jsem ho sjela posledním pohledem a zmizela v otvoru pod poklopem.

Samotnou mě překvapilo, jak rychle jsem se dostala zpátky do své komnaty. Zuřivě jsem ze sebe strhala rudé šaty, přes hlavu si přetáhla noční košili a skrčená v poloze embrya provzlykala v posteli celou noc.