Madeleine - 10.část

Anotace: Nečekaná návštěva...(pokračování)

Vévodkyně de Chagny již netrpělivě poposedávala, zdálo se jí, že kočár jede příliš pomalu a dlouho, nemohla se již dočkat, až dojedou na místo. Zařídila si svou cestu docela narychlo, stále měla pocit, že se něco podivného děje, o čemž vůbec neměla žádné informace. Tížilo ji to a musela tomu všemu přece přijít na kloub. Konečně. Když vyjeli z lesa, blížili se po kamenité cestě k velkému bílému domu. Z okna i přes dnešní nevlídné počasí pozorovala, jak je zde krásně.
A což teprve v létě... Inu, venkov je venkov. Zde tedy utíkala Christina před honosným světem přepychu, ke kterému nikdy nepřilnula, za tím zvláštním mužem, který se již od dětství navzdory všemu stal neodmyslitelnou součástí jejího života….. Zastavili před bránou a ona požádala Judith, aby raději poslala Luciena napřed, přece jen, přijeli tak nečekaně. Otevřela dvířka a po chvíli spatřila, jak se sluha vrací zpět ke kočáru…
s ním….vypadal zcela jinak, než při jejích prvním setkání před bránou sídla, prostovlasý, jen v lehkém krátkém přiléhavém kabátě, který zdůrazňoval i přes jeho věk velmi štíhlou vysokou postavu, tento dojem kazila pouze bizarně vyhlížející tvář, ukrytá za maskou.
Zdvořile ji pozdravil, a jako pírko ji lehce vzal do své náruče. Lucien pak mezitím vytáhl ze zavazadlového prostoru její vozík.
Byla překvapená, ale viditelně jí to nevadilo a se samozřejmostí ještě chytla Erika pevně kolem krku. Divil se jen, co přimělo tu vznešenou starou dámu, aby sem přijela..Chvíli ji ještě nesl, cesta u brány byla dosti blátivá, vozík by tudy projel jen stěží.
„Cítím se jako v té legendě…unášena tajemným Fantomem
v náruči….“ Řekla pak pobaveně.
Udiveně se na ni zadíval, nebylo mu moc příjemné, že mu připomíná minulost, zřejmě neměla ani tušení, o čem vlastně hovoří, legenda a skutečnost bývají většinou velmi odlišné. A už vůbec mu to nepřipadalo jako vhodné téma k rozhovoru. Jak by se asi cítila, kdyby věděla, že se nachází v náruči vraha svého staršího syna?…..bylo těžké se s tím vyrovnat, ale nedalo se to již vrátit...
„Chcete říci bývalým Fantomem. Ráda žertujete, madame, viďte?“odpověděl Erik, nedal příliš najevo své rozladění a lehce se zasmál, jeho smích však zazněl stroze, nepřirozeně.
„Občas ano, vy snad ne?“řekla pichlavě a snažila se odhadnout jeho výraz, ukrývající se pod nehybnou maskou. Marně, pouze mohla zahlédnout slabý záblesk v jeho ostrém pohledu.
„Přijde na to, zda-li je důvod…nevzpomínám si však, že zrovna u mne by to bylo nějak obzvláště často“odpověděl zamyšleně. Pak ale konečně zahlédl přicházet Christinu.
Nevěřila svým očím, když viděla, jak Erik drží vévodkyni v náruči. Chvíli se na sebe rozpačitě
zahleděli a on pak Eugénii posadil opatrně do vozíku a spěšně odešel směrem k domu.

„Eugénie, vítejte u nás, co Vás to napadlo, vydat se samotnou na cestu v takovém nečase?“
„Ale vůbec nejsem sama, jsou tu přece se mnou Judith a Lucien. Zanedbáváte mne, má milá, a hlavně si musíme promluvit. Všichni se v poslední době chováte tak podivně. A co je s Madeleine? Dlouho jsem ji neviděla. Zaslechla jsem, že je snad nemocná, a vy se ještě ptáte, proč jsem tady. Když nejde Mohamed k hoře…….
Luciene, zavezte mne dovnitř, musím ji vidět. A vy mi, má drahá uvařte trochu horkého čaje,cestou jsem dosti promrzla.“ Christina se usmála.
Rozený generál, jako vždy.
Když vévodkyně dopila čaj, ptala se opět po Madeleine. Christina povzdechla a vzala ji za ruku.
„Víte, ona není jen tak obyčejně nemocná, její život byl velmi vážně ohrožen, asi byste měla
něco důležitého vědět……“
V následujících chvílích jí o ní vše řekla…úplně vše…
Eugénie nemohla uvěřit tomu, co slyší. Jen v údivu sepnula ruce.
„To přece není možné, denně se s Nicolasem vídáme, chová se, jako by se vůbec nic nestalo!
A ani slůvkem se mi o ničem nezmínil, soudím však, že Vám také ne.“
Pak se zamyslela a z kabelky vytáhla malou modrou krabičku.
„Takže v tomhle případě skutečně nechápu, proč mi pro ni dal tohle…“
Christina krabičku otevřela, byl v ní překrásný prstýnek s diamantovým očkem.
„Půjdeme tedy za ní, možná že to přijme…“ odpověděla váhavě a zavezla ji k dívčinu pokoji.
„Madeleine, drahoušku, co se to děje? Proboha, dítě, jak je Vám? Jsem tak nešťastná, proč mi Váš otec nic neřekl, když Vás u nás hledal?“
Pak si spolu dlouho povídaly.
Madeleine viditelně pookřála, však jen do té doby, než vévodkyně vytáhla onu krabičku.
„Je to sice darebák, ale posílá Vám tento dárek…“
Madeleine nahlédla dovnitř a v očích se jí zaleskly slzy.
„Je moc krásný....ale proč mi jej nepřivezl třeba sám?“
„Nu, slyšela jsem, že mu to snad Váš otec zakázal.“
„To je sice pravda, ale každý zákaz se přece dá obejít nebo porušit, když na to přijde.
Nemám snad pravdu?“
„To máte, má milá. Souhlasím s Vámi.“ Odpověděla vévodkyně a smutně pozorovala, kterak Madeleine bez zájmu odložila krabičku na stolek u postele…
Mrzelo ji, jak se její vnuk zachoval, ale rozhodně neměla v úmyslu se mezi oba mladé lidi plést. Snad sám osud rozhodne, jak se bude vše dále vyvíjet. Ale už nyní někde uvnitř tušila, kdo zřejmě prohraje….pak vzala dívku za ruku.
„Nemyslete už na to, má milá, je to pryč, musíte být vděčná svému otci, že Vás včas našel.
Čas je skvělý lékař, zahojí vše, věřte mi, vím, o čem mluvím.
Nu, nebudu Vás rušit, odpočívejte, ať se brzy zotavíte. Christino, ještě bych si dala trochu toho vašeho výborného čaje. A doufám, že si ho s námi dá i ten Váš, jak ho mám nazvat….tajemný přítel? Skutečně jste měla ve všem pravdu, pokud jde o něj. To víte, musela jsem se přesvědčit na vlastní oči. A jestliže mi předvede ještě něco ze svého vyhlášeného umění…pokud bude ovšem chtít….“ Christina se jen rozpačitě usmála a Madeleine se na ni šibalsky zazubila.
Ta jí žertem pohrozila a odvezla Eugénii do obývacího pokoje. Jistě…pokud bude ovšem chtít.. povzdechla si pro sebe tiše. Všimla si, že Erik nebyl touto návštěvou příliš nadšený.
Od té doby, co Eugénie přijela, odešel nahoru do ateliéru a dosud se neukázal.

Do pokoje pak náhle vběhnul Adrien, když je spatřil, zarazil se a vyplašeně se zadíval na Christinu. Eugénie se na něj mile usmála.
„A copak to tady máte za malého prince?“ zeptala se udiveně.
„To je náš Adrien….“
„Váš? Jak tomu mám rozumět? Dnes opravdu nevycházím z údivu, vy jedna tajnůstkářko.“
„Vše Vám později řeknu, je to sirotek a Erik se stal jeho pěstounem….a také učitelem, viď?“
Adrien se stydlivě usmál, otočil se a rychle vyběhl ven.
„Je rozkošný, skoro jako byl Raoul, když byl malý…ach promiňte mi to, Christino, jen mne to tak napadlo…“ omluvila se a zamyšleně se za chlapcem zadívala.

K večeru již venku přestalo pršet, vévodkyně chtěla vidět vše, co znala jen z vyprávění, stáje, koně, zahradu. Lucien je všude trpělivě doprovázel. Judith se zase zapovídala s Claire a obě se pak pustily do přípravy večeře….pro vzácnou návštěvu…jak podotkla hospodyně.
Před večeří, když Eugénie neustále naléhala, musela Christina dojít nahoru pro Erika.
Tiše zaklepala na dveře jeho pracovny a vešla dovnitř. Právě stál zamyšleně u svého nového obrazu.
„Půjdeš k nám dolů? Ptá se po tobě..opravdu se to nehodí, je to přece náš host…“a opřela se o jeho rameno. Pootočil se k ní a po chvíli řekl.
„Nemohu se jí podívat do očí…nerozumím sám sobě…kdysi jsem se takovými myšlenkami vůbec nezabýval..jako bych to ani nebyl já….“
Christina pochopila, na co myslí…Philippe…to co se tenkrát stalo, bylo pro něj zřejmě stále noční můrou, se kterou zoufale bojoval.Mrzelo ji jen, že tomu bohužel nedokázala zabránit....
Pohlédla mu zpříma do očí a odpověděla mu.
„Nemysli už na to, já jsem ti už přece dávno odpustila a ona nic netuší a ani se to nikdy nedozví!
Zahoď už konečně své předsudky a pochyby a pojď…čeká na nás.“
Lehce se usmál a pak ji objal a něžně políbil.
„Děkuji ti…tohle jsem potřeboval od tebe už dávno slyšet.“ řekl tiše a po chvíli již spolu vešli do pokoje, který byl příjemně vyhřátý teplem z krbu.
„No konečně, nechtějte, abych si myslela, že se snad přede mnou ukrýváte! Moc bych si přála,
abyste mi něco zahrál…..“ zaprosila.
Jen pokývl rameny a krátce odvětil.
„Bach…či snad Mozart…?“
„Raději Mozart, toho zbožňuji…“a pohodlně se usadila. Tu se náhle objevila Madeleine, přisedla si k ní a do dlaně jí tajně vložila krabičku s prstýnkem. Pochopila…už bylo příliš pozdě na jakékoliv dary. Beze slov ji tedy schovala a za chvíli se již s úžasem zaposlouchala do nádherných tonů hudby, vinoucích se pokojem…..
*******

Od té zvláštní návštěvy uběhl právě měsíc. Madeleine zrovna uklízela svůj pokoj a tu zaslechla odvedle nějaký nezvyklý ruch. Chtěla jít ke dveřím, ty se však zničehonic otevřely a ona vykřikla radostí.
„Vivien, kde se tady bereš?“ Dívky se objaly.
„Nejsem tu sama…tak pojďte přece….!“ Zavolala do vedlejšího pokoje. Za okamžik ihned vběhlo do pokoje dalších pět dívek. V příštích chvílích ani nestačila odpovídat na jejich zvědavé otázky. Pak se ve dveřích objevila Meg.
„Tak tady máme tu, která se jen povaluje, zatímco my musíme tvrdě cvičit….“ Zvolala žertem.
Madeleine se s ní radostně přivítala.
„Náhodou, každý den procvičuji to, co zatím můžu. Ještě dva týdny, a Thomas mi slíbil,že mohu začít znovu s baletem. To je úžasné! Své narozeniny již oslavím s vámi v divadle. Avšak….co naše představení?“
„Ale drahoušku, copak bychom mohli začít bez tebe? André nechtěl ani slyšet o náhradnici.
Vše je o dva měsíce odložené, čekáme jen na to, až se vrátíš.. A také jsem musela napsat do Petrohradu….každým dnem má přijít odpověď…propána, říkám to tak klidně a přitom tuším, co v ní bude…ale nechci předbíhat. Zatím musíme zdárně dokončit naše započaté dílo. Nu, pobav se s děvčaty, já jdu ještě vedle za Christinou…“
Když později Madeleine a Vivien osaměly, chvíli se jen mlčky pozorovaly. Ticho pak prolomila až Vivien.
„Neřekneš nikomu, že jsem tě tam poslala já, viď“…zeptala se s obavou v hlase.
Madeleine zavrtěla hlavou.
„To víš, že ne, zavinila jsem si to sama, měla jsem asi více poslouchat, co mi ta žena říká.“
Vivien se náhle tajemně usmála.
„A prozradíš mi, kdopak je ten, kdo nám dnes otvíral bránu? Je moc hezký…“
„Jsi hrozně zvědavá, víš to? To je Justin….je úžasný…a aspoň mi pomůže zapomenout….“ zasnila se Madeleine.
„Tak pozor, příště už za mnou ale nechoď…“ pohrozila jí Vivien.
„Neboj, žádné příště už nebude….už jsem se poučila, jen mne mrzí, že zrovna takovým hrozným způsobem.
Ale možná, že tohle právě bylo zapotřebí…abych si konečně vše uvědomila.
Nicolas mne již dávno nemiluje, a možná že ani nemiloval. Teď už to vím. Ani jednou se zde od té doby neukázal….“zamyslela se.
Ve vzpomínkách se stále, ač se tomu snažila bránit, vracela do té ponuré místnosti, v níž od té staré cikánky uslyšela poprvé ta podivná slova…život máš ve svých rukou, záleží na tobě jak se rozhodneš…zrada…zklamání….. slavná budoucnost…..
„Věříš v osud? Řekni…věříš?“ zeptala se Madeleine tiše.
Vivien jen bezradně pokývla rameny.
Pak už jen mlčky pozorovaly praskající oheň v kamnech….