A co bylo dál ( 37.kapitola)

Anotace: Komtesa de Chagny a Christine - spolu a samy.

Příští ráno zastihlo Charlese Vettiera jak usrkává horkou kávu v jednom z hlubokých měkkých křesel hotelu de Marigny. Doufal, že kofein ho po probdělé noci aspoň trochu postaví na nohy. Když sem přišel, měl pocit, že vstoupil přímo doprostřed jakési neznámé antické tragédie. Ani teď ještě dobře nechápal, co se vlastně stalo.
Na lůžku ležely bok po boku Christine i Marie Louisa. Lesní nymfy včerejšího večera zmizely v nenávratnu, zůstaly jen dvě k smrti vyčerpané bytosti svázané nečekanými okolnostmi do nerozlučitelného svazku, v němž každé z nich z jejího dosavadního života zůstala už jen jediná jistota, a sice existence té druhé.
Lékaři se podařilo protrhnout Christininy hluboké mdloby až nad ránem. Dlouhé řasy odhalily nepřítomné a nevidoucí oči, které jakoby se dívaly z jiného světa.
„Už se probouzí!“ šeptla v tu chvíli radostně Marie Louisa, jakoby hlasitý zvuk mohl víčka zase zavřít. Něžně stiskla ruku své přítelkyně: „Jak ti je, drahoušku?“
Christine se pokusila soustředit na její tvář. „Maminko...,“ zamumlala nakonec a znovu ztratila vědomí. Komtesa se rozplakala a téměř se zhroutila doktorovi do náručí. Vyčerpala své síly do posledního zbytečku. Už neměla z čeho brát. Když ji Vettier ukládal, nic nevnímala. Nad Paříží pomalu bledly hvězdy.
Nečekaný pohyb na lůžku probral lékaře ze zamyšlení. Marie Louisa se po několika hodinách probírala z účinku tišících léků a posadila se. Bylo zřejmé, že první chvíle po probuzení zastihla paměť ještě milosrdně prázdnou, ale s každým okamžikem vzpomínky vracely.
„Kde mám šaty?“ zeptala se a nervózně složila své štíhlé paže na hrudi.
„Buďte klidná,“ s plachým úsměvem k ní přistoupil Vettier. „Svlékly vás zdejší pokojské. Snad byste se nestyděla před svým lékařem?“
Komtesa se zajíkavě nadechla a vklouzla zpět pod pokrývku. Prchavý úsměv a jiskřička humoru v očích byly pro doktora odměnou, kvůli níž by ochotně vstával ve dvě ráno každý den. Když přidřepl k posteli, byl vážný.
„Zase sis to vzala,“ řekl komtese a ani nečekal na odpověď. „Strašně si tím ubližuješ, Margot, přestaň s tím. Prosím! Když mi nevěříš jako doktorovi, zkus mi věřit jako někomu, kdo ... komu na tobě nesmírně záleží.“ Poslední slova už jen zašeptal a i přes strniště vousů bylo vidět, že se červená.
Marie Louisa se dívala na toho mohutného muže u své postele, na jeho rozpaky, slzy v očích i špatně zavázaný nákrčník. Vzpomínka na to, jak ji jeho silné ruce objímají a tisknou, se jí v hlavě vynořila jen proto, aby ji mohla zase zahnat do kouta, stejně jako to dělala už ... Bože, kolik už je to vlastně let? Bolela ji hlava a na odpověď si nedokázala vzpomenout.
Velmi váhavě vztáhla ruku a pohladila Vettiera po tváři.
„Charlesi,“ řekla tiše, „když už jsem se musela smířit s tím, že můj život je jen zbytkem mého života, tak si s tím zbytkem chci naložit podle svého. Až přijde moje chvíle, chci mít na co vzpomínat. Ne na to, že jsem se tak pilně šetřila a ležela a chovala se zodpovědně, že jsem si vysloužila rok mizérie navíc. Chci mít vzpomínky, při kterých mi bude srdce tlouct rychleji a hlava se zapomene bát toho, co přijde.“
Vettier sevřel její drobnou ruku a políbil ji. „Margot, snad víš, že jsem nikdy nepřestal doufat, že ...“.
Komtesa s největším sebezapřením ruku vyprostila. S odměřeným výrazem si zakázala jakýkoli náznak důvěrnosti, kterou pokládala vůči tomuto muži za nezodpovědnou.
„Doktore, řekla jsem už několikrát, že podobné naděje jsou plané, nemluvme už tedy o nich,“ řekla. „Jak je Christine?“
Stačil jediný pohled na bledou tvář, zapadlé oči rámované tmavými kruhy a rozpraskané rty a nemusela se dál ptát.
„Snad by bylo nejlépe ji převézt k vám domů,“ navrhl lékař, „i když nemohu zaručit, co s ní udělá cesta.“
Komtesa pozorovala svou nepřirozeně tichou přítelkyni.
„Ani Christine, ani já se do paláce de Chagny už nevrátíme. Zůstáváme zde, dokud se Christine nevzpamatuje. Jakmile budu vědět, že je mimo nebezpečí, odjedu do Saint Maligny a už tam zůstanu, dokud ... dokud ....,“ tady se Marie Louisa ve svých plánech zarazila a větu nedokončila. Stejně oba věděli, co chtěla říci. „Prostě už tam zůstanu. Pokud bude Christine chtít, pojede se mnou.“
Mluvila rozhodně; zdálo se, že svůj plán promyslela už dávno. Než stačil doktor cokoli namítnout, ozvalo se zaklepání. Hotelový sluha uvedl Margotinu komornou.
„Výborně,“ prohlásila komtesa a už bez rozpaků vyklouzla zpod pokrývek. „Doktore, postarejte se prosím o mou přítelkyni. Já se s pomocí boží postarám o to ostatní.“
Únavou sotva stála na nohou, ale hlavu měla nebývale jasnou.
„Paulette, mám pro vás spoustu práce,“ obrátila se na komornou a začala udílet pokyny. Služebná stála s ústy dokořán a nakonec zakvílela: „Madmoiselle, co tohle všechno má znamenat? Proč bych vám měla stěhovat věci sem do hotelu? Dyť pan Raoul se může doma zbláznit ...“.
„Neptejte se proč a udělejte to,“ opáčila Margot, „a panu Raoulovi vyřiďte, že si starosti dělat nemusí. Prostě jen odjíždím na venkov a před odjezdem už se doma nezastavím.“
„Zase se probouzí!“ přerušil je Vettier. Marie Louisa poslala komornou ven a přisedla si na postel. Už dopředu se děsila toho, co bude následovat. Christinin pohled byl stejně ztracený a netečný jako předtím.
„Papá, čekám pořád na tvého anděla hudby, pošli mi prosím anděla hudby. Slíbil´s to, papá,“ zamumlala najednou a napřáhla ruce před sebe. Hruď se jí začala prudce zvedat a na obličeji jí vyskočily červené skvrny. Chvíli hleděla kamsi do hlubin vlastních vzpomínek, pak obrátila oči v sloup a zase omdlela.
„Je naprosto vyčerpaná, sotva slyším její srdce,“ prohlásil Vettier. „Jakoby utíkala od reality někam do minulosti, kde se cítí bezpečná, nevím, nejsem psychiatr. Může to být jen chvilkové, ale pokud byl ten prožitý šok příliš silný, tak při její konstituci a dlouhodobém přepínání bych se skoro obával horších následků.“ U kohokoli jiného by doktor hledal optimističtější způsob sdělení skutečnosti, ale věděl, že Margot podobné okolky nesnáší. Přikývla na znamení, že pochopila vážnost situace. Neodvážila se nic říct, protože cítila, že by se znovu rozplakala. Takový luxus si nemohla dovolit.
Tiché zaklepání oznámilo, že i druhý komtesin vzkaz byl úspěšně doručen. Doktor Vettier otevřel. Za dveřmi stála madam Giry, tichá a vzpřímená jako vždy, s ustaranýma očima. Nechápavě hleděla na lékaře a na komtesu v tak nepřijatelném oděvu, a teprve pak si všimla bezvládné dívčí postavy na lůžku. I ona v prvním šoku volala Christine jménem. V tichu, kde scházela odpověď, se ozval jen tlumený povzdech z Margotiných úst.
„Co se stalo?“ zeptala se otřesená madam Giry.
Komtesa zvažovala, co má vlastně říct.
„Christine neunesla zprávu o smrti člověka, jemuž říkala Anděl hudby,“ pronesla pak a s malým zaváháním dodala: „a rovněž neunesla skutečnost, že můj bratr se na ní zásadně podílel.“
Takto stroze vyslovená zněla ta věta téměř tak hrozivě jako sama skutečnost. Marie Louisa byla zdrcena, ale na ženu sedící na lůžku nemocné dopadla tato zpráva jako kladivo samotného osudu. Snažila se něco říci, ale slova se přes slzy v hrdle nemohla dostat ven. Teprve když se napila ze sklenice, kterou jí podal doktor, dokázala se uklidnit. Sevřela komtese ruce a přitáhla ji k sobě na pelest.
„Slečno ... jenže on...,“ snažila se vyslovit co ji dusilo, „Erik není mrtvý! On žije!“
Obě na sebe zděšeně hleděly a současně se obrátily ke Christine. Zde byla zpráva, která ji mohla přivést k sobě, ale neexistoval způsob, jak ji doručit až tam, kde by přinesla úlevu.