O princi na bílém koni

Anotace: devátá kapitola

IX.
Co slíbil, to také dodržel a já druhý den ráno seděla v knihovně.
Byla to nádherná kruhová místnost a po jejím obvodu se táhlo ještě jedno patro, plné polic s knihami. Dole uprostřed byl kruhový stůl (ne nepodobný kruhovému stolu krále Artuše) a kolem něj židle.
Angelus stál nahoře za zábradlím a hledal nějakou knihu. Začínala jsem se nudit.
,,Angele?‘‘
,,Copak?‘‘ věnoval mi letmý pohled.
,,V jakým jazyce jsou ty knihy napsaný?‘‘ vstala jsem a přešla k policím pod ochozem. Těžké svazky ve mně vzbuzovaly úctu.
,,Ty dole většinou v našem jazyce. Tady nahoře spíš v latině.‘‘
Rychle jsem zbystřila. ,,V latině?‘‘
,,No ano. Umíš latinsky?‘‘
,,Názvy kostí a svalů,‘‘ zamumlala jsem při vzpomínce na dva měsíce těžkého mordování s kosterní a svalovou soustavou. Na Angela jsem ovšem s úsměvem zavrtěla hlavou. ,,Jen pár slovíček.‘‘
Vytáhl knihu a svazky vedle ní s praskáním povolily, avšak zůstaly stát. Angelus na ně vrhl výhružný pohled a seběhl schody dolů.
,,Tohle byla moje učebnice latiny,‘‘ položil ji na stůl.
Zvědavě jsem ji otevřela; podle tuhých listů jsem odhadovala, že od té doby, kdy ji Angelus použil naposledy, uběhlo pěkných pár let.
Podle prvních stránek to byl spíše slovník a každá stránka obsahovala několik latinských vět.
Angelus si přitáhl židli a sedl si. ,,Podívej, jednodušše- každé slovo tady má svůj přepis a k tomu se řadí nějaká činnost, tady třeba exedendum...‘‘
Zamračil se a podepřel si bradu.
,,Někde se stala chyba?‘‘ rýpla jsem do něj.
,,Ne, jenom...jak se to vlastně tvoří?‘‘
Vybuchla jsem smíchy a hádala, že při tom spadlo něco prachu z kružby na stropě.
,,Dlouho jsem ji neprocvičoval,‘‘ hájil se Angelus, ale marně. Podle mého mínění si z latiny nepamatoval vůbec nic.
Prudce knížku zabouchl. ,,Ještě to prostuduji, ať tě neučím nesmysly.‘‘
,,Oká.‘‘
Oba jsme se podívali k oknu. Byl krásný den, obloha bez mraků a to se podepsalo i na teplotě pěkných pár stupňů pod nulou.
,,Co takhle pilovat tvůj jezdecký styl?‘‘ navrhl Angelus nevinně.
Začínala jsem si uvědomovat, že se ten kluk chová jinak v mé přítomnosti a jinak v přítomnosti ostatních. Začínal se přibližovat mému ideálu, i když ho čekala ještě dlouhá cesta.

Dokonce mi vyvedl osedlaného Hodama ze stáje.
,,Vylezu sama,‘‘ odmítla jsem ho a přehodila otěže valachovi na krk.
,,To tě sice šlechtí, ale moje matka stojí na balkóně.‘‘
Zpoza ofiny jsem se ujistila, že vysoká přímá postava v červeném plášti je opravdu královna. Nechala jsem tedy Angela, aby mě vyzvedl do sedla a okatě na něj hodila zamilovaný pohled.
Tentokrát jsme jeli podhradím. Dávala jsem bedlivý pozor, aby mě nepřekvapil valachův úlek z čehokoliv, protože pak bych jej jen těžko zvládala a válet se na zemi mi nepřipadalo příliš lákavé.
Naštěstí se tak nestalo. Lidé nám ustupovali z cesty automaticky a nejeden z nich s úsměvem pozdravil nebo zvedl ruku.

,,Kam jedeme?‘‘ křikla jsem na Angela.
Zpomalil Belendekův krok a zařadil se vedle Hodama. Oběma koním stoupala pára od nozder.
,,Máš nějaké přání?‘‘
,,No... jenom mě tak trochu zajímalo, jak tvůj otec mluvil o chovu koní... všichni ale nejsou ustájení na hradě, ne?‘‘
,,Ne. Celý chov je v královském hřebčíně a otec si nechává poslat každý rok koně na ježdění do hradu.‘‘
,,A je to daleko?‘‘
Angelus se usmál. ,,Vidím, že tam stejně jednou budeme muset...‘‘
,,Prosím!‘‘
,,Přání dívky nelze nevyslyšet-‚‘‘
,,Bez té průpovídky bych se obešla,‘‘ skočila jsem mu do řeči. ,,Tak?‘‘
,,Na rozcestí doprava,‘‘ rozesmál se a pobídl koně.

Bylo to sotva hodinu od hradu a to jsme ještě jeli celou cestu krokem. Hřebčín stál osamocený uprostřed plochy bez lesů a tvořily jej tři budovy plus ohrada.
,,Podívej, támhle jsou!‘‘ vykřikl Angelus a ukázal na stádo koní běžících za jezdcem na statném vraníku.
Chvíli jsme se kochali tou scenérií, než zmizeli v dálce.

,,Výsosti!‘‘ Mladé holce doslova vypadly dřevěné vidle z rukou a ze dveří vyběhl muž, pravděpodobně její otec.
,,Výsosti, měl jste nám poslat zprávu, že přijedete!‘‘
Angelus seskočil, pomohl mi dolů a pak oba koně uvázal k ohradě. ,,Vůbec se námi nenechte rozptylovat, jako bychom tu nebyli,‘‘ uklidnil oba a nabídl mi rámě.
Uvnitř byla stáj podobná jako té na hradě, jen koně v ní nebyli uvázaní a šlo o klisny se hříbaty.
,,Ty jsou krásní!‘‘ pustila jsem se prince a hrnula se mezi ně. Některá hříbata se bojácně schovala za svými matkami, zatímco ti průbojnější mi strkali čumáčky do dlaní a tahali za sukně. Drbala jsem je za ušima a oni požitkářsky přivírali oči.
Zvedla jsem hlavu. Angelus se opíral o se založenýma rukama a usmíval se. Tak nějak... jinak.
Narovnala jsem se a vymotala z hříběcího klubka.
,,Pojď, už se vracejí,‘‘ odlepil se od zdi a chytil za ruku. Ne za paži, jak to občas dělával. Prostě vložil svoji dlaň do mé a naše prsty se propletly.

Měl pravdu, stádo se vracelo. Jezdec v čele udělal ještě dvě kolečka před stájí, aby se koně uklidnili a jel k nám.
Byl to osmahlý, přibližně třicetiletý chlapík s úsměvem na rtech.
Prohlížela jsem si koně. Kromě typických běloušů Koheilan, jako byl Belendek, se tu našli krásní pstružáci a dokonce i pár obdivovaných Saklaví.
,,Támhle je Belami, Belendekův bratr,‘‘ označil tak Angelus bílého hřebce.
Šli jsme k nim blíž a koně nás zvědavě pozorovali. Všimla jsem si jednoho bílého trochu stranou od ostatních, stojící hrdě s nataženým krkem, jak se sluší na arabského koně.
,,Podívej na toho bělouše,‘‘ ukázala jsem Angelovi. Ten se tázavě podíval na jezdce, který nás poslouchal.
,,To je Deira, taková podivínka. Stádo ji nepřijalo a ani do chovu nepůjde.‘‘
S tichým klepáním jazyka o patro, zvukem určený pouze pro koně, jsem šla k bílé kobylce.
Ostražitě si mě měřila.
,,Neboj se, já ti neublížím,‘‘ mluvila jsem na ni tiše a nechala jí očichat svou ruku. Klidně stála, uši nastražené a tak jako hříbata přivírala oči, když jsem ji hladila po nose.
,,Chloé?‘‘ vytrhl mě z rozpoložení Angelův hlas. ,,Měli bychom už jet.‘‘
Nerada jsem se s kobylkou rozloučila.