(Ne)šťastná náhoda

Anotace: 12. kapitola

Sbírka: (Ne)šťastná náhoda

Byla pryč jen dvě hodinky, ale i tak se na ni Michal díval jako vrah, když se vrátila. Jakmile odjeli jeho rodiče, nastalo ticho. Radka cítila problém, věděla, že se mu nemůže vyhnout, a tak se ho zeptala: „Proč seš na mě naštvanej?“
Neodpověděl.
„Tak mohl bys mi to říct?“ zeptala se trochu naštvaným hlasem.
„Proč? Blbější otázku by si neměla? Proč asi – hned jak můžeš, tak se ztratíš, abys tady nemusela bejt.“
„Cože? To si vážně myslíš? Jak ztratit? Tvoje máma mi řekla, že jestli chci tak ať někam jdu, že se o tebe postarají, tak jsem šla, protože sem chtěla konečně vidět svojí kamarádku. Je snad něco špatně na tom, že chci trávit svůj čas i s jinými lidmi než s tebou? Ono to totiž popravdě není vůbec lehký poslouchat, jak si na mě vylejváš zlost. Já chápu, že je to všechno těžký, ale já za to nemůžu“ ke konci už skoro křičela.
Michal vypadal zaraženě. Ještě nikdy na něj Radka takhle nekřičela. Než stihl říct jediné slovo, odešla pryč a jen podle zlostného bouchnutí vstupních dveří poznal, že šla ven.
Čekal na ni dlouho, asi tři hodiny. Už začínal být nervózní, že se tak dlouho nevrací. Oddechl si, až když slyšel, jak se otevřely a zavřely dveře.
„Ty ještě nespíš?“ zeptala se překvapeně, když ho uviděla v obýváku.
Zavrtěl hlavou.
„Nemůžu jít spát dřív, než ti řeknu, že si měla pravdu. – Pravdu ve všem co si tady dneska řekla“ seděl se skloněnou hlavou, takže neviděl, že se Radka pousmála.
Ty naše hádky jsou šílený, říkala si, ale to usmiřování je pak nádherný.
„No jo, co bych taky mohla čekat od člověka, kterej mě bez výčitek svědomí nechal hledat jeden papír v tom našem přecpaným archivu“ řekla vesele.
Zvedl hlavu a začal se smát při vzpomínce na jejich začátky.
„Taky sis to zasloužila – za toho arogantního ambiciózního blba.“
„No a? Ty si mě zase srazil do bláta.“
Oba dva se při té vzpomínce rozesmáli. Vzal ji za ruku a přitáhl k sobě na vozík. Aniž by se na něco ptal, jel rovnou do ložnice.
Celou noc jen tak leželi vedle sebe, líbali se, smáli se, povídali si a hlavně vzpomínali. Bylo jim krásně. Oba sice věděli, že se zase zítra nebo pozítří pohádají jako psi, ale proč se tím trápit, když se zase usmíří. A ta jejich usmiřování byla vždycky tak nádherná.

Michalův stav se stále zlepšoval, chvílemi už byl Michalem, kterého všichni znali z dřívějška. Byl také čím dál více samostatný, a tak začala Radka opět chodit do práce.
Jednou se vracela naprosto vyčerpaná, doufala, že Michal má dobrou náladu, protože na hádky a osočování vážně neměla energii.
Doma ji ale čekalo překvapení. Když vešla do bytu, už od dveří viděla z obýváku tlumené světlo. Šla se tam podívat. Už mezi dveřmi zůstala překvapeně stát. Tlumené světlo bylo od svíček.
Rozhlídla se po Michalovi. Tiše se objevil za ní, trochu se ho lekla, když na ni promluvil.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat“ omluvil se.
„To je dobrý, ten největší šok už mám za sebou“ řekla s úsměvem a dala mu pusu na uvítanou.
Vešla do obýváku a sedla si ke stolu. Kromě svíček, které po stěnách malovaly prapodivné stíny, byly na stole také talíře, skleničky, příbory, láhev červeného vína a také spousty třpytek, lístků růží a jakýchsi lesklých střípků, které připomínaly kousky skla.
„Páni, taková krása…nevím, co na to říct…“
„Tak vůbec nic neříkej“ řekl a zlehka ji políbil, „zasloužila by sis mnohem víc za to, co pro mě děláš.“
„Dělám to, protože tě miluju“ opáčila s úsměvem, „ale děkuju, moc děkuju.“
Byl to krásný večer. Až ke konci se stalo něco, čemu Radka vůbec nerozuměla.
Svíčky už skoro dohořívali, láhev byla prázdná. Radka se už necítila ani trochu utahaně, naopak, cítila se plná energie. Přitulila se k Michalovi a začala ho líbat, pomalu a něžně. Po chvíli mu začala rozepínat košili, nedostala se ale ani k druhému knoflíku, když jí chytil za obě ruce a odtáhl se.
„Promiň, jsem už unavenej, půjdu si lehnout.“
Beze slova se dívala, jak mizí v ložnici. Ještě před chvílí byl samý usměv a rozhodně nevypadal ani trochu utahaně. A najednou – vypadalo to jakoby se bál, že by se mezi nimi odehrálo něco víc než polibek.
Dlouho nemohla usnout, musela nad tím přemýšlet stále dokola.
Co to mělo sakra znamenat?